Kázání 23.3.2019 – O náš milý Bože

Gn 55, 1-9
1K 10, 1-13
ev. Lk 13, 1-9

Opět se u nás doma čtou Broučci. Dorostla další várka posluchačů, pro které je půvabná Karafiátova knížka, která je ve skutečnosti do podoby bajky oděná esence kalvínské teologie o předurčenosti, vděčným námětem k přemýšlení. „Jak to, že se ti broučci modlí před spaním stejně jako my?“ diví se Šaronka, kdykoliv se broučci modlí „Podvečer tvá čeládka“, a nemůže pochopit, že ne broučci se modlí podle nás, ale my se modlíme podle broučků. Předevčírem čtená kapitola ji rozesmutnila, stejně jako všechny její o poznání starší sourozence v letech minulých – ta o mamince, která během snídaně padne a už nevstane, ještě se s dětmi stačí pomodlit „Ó náš milý Bože, povstali jsme z lože“, ale potom se skácí a je na místě mrtvá. A pak to jde v rychlém sledu. Nejprve se ztratí kmotříček, není nikde k nalezení a nečekaně vykvetlá chudobka pod stromem na kraji lesa je nechvalným znamením toho, že se stal potravou sveřepé žluny, která už jednou usilovala o jeho život. A aby toho nebylo málo, z žalu nad tím vším se roznemůže tatínek, a když ho jednou volají, aby vstával, tak on nevstane, protože i jeho si už Pán Bůh k sobě vzal. Jako jednotící linka se celým příběhem táhne motiv poslušnosti. „Sluší se víc poslouchati, nežli obětovati,“ zapamatuje si malý brouček slova, koho jiného, nežli reformovaného, totiž kalvínského kněze na lešeníčku, čili na kazatelně, v krásném domě, který je Božím domem, místem modlitby, kde se hlásá Boží slovo.

Při přemítání nad údělem kmotříčka padne otázka, zdali byl kmotříček neposlušný, když ho žluna zahubila. Brouček je totiž vychováván v přesvědčení, že Pán Bůh poslušné broučky ochraňuje. Byl poslušný, dostane se mu odpovědi, ale když ho žluna dostala za pokrm, Pán Bůh to tak přece chtěl, byť byl kmotříček poslušný. Všechno se děje v rámci, říká teolog Jan Karafiát, který vytyčil Pán Bůh, bez něho se neděje nic, co jest. Naplnit svůj úděl a životní poslání je poslušné přijetí Božího předurčení. Vzpomněl jsem si na Karafiáta v souvislosti s biblickým textem III. neděle v půstu, který připomíná Pilátův krvavý masakr, kterého se dopustil na Galilejcích, kteří přišli do chrámu v Jeruzalémě, aby obětovali, a na místo toho byli na místodržitelův příkaz, z nám dnes již neznámých důvodů, povražděni. Otázka po smyslu jejich utrpení je předložena Ježíšovi, a on sám ještě připomíná  další tragický případ věže v Siloe, jejíž pád si vyžádal osmnáct obětí, nejspíš z řad těch, kteří u rybníka téhož jména v Jeruzalémě čekali na své uzdravení. V obou případech trpěli lidé víry – příchozí do chrámu a nemocní, kteří se shromažďovali okolo rybníka Siloe v touze po uzdravení. Ježíš správně odhaduje myšlení lidí, kterým přichází na mysl příčinná souvislost mezi neštěstím, které se stalo jako odplata za neposlušnost těch, kteří tuto tragickou smrt postoupili. Jak to Bůh mohl dopustit, že právě tito zemřeli: příchozí do chrámu a lidé postižení nemocí? Nejspíš se museli něčím provinit, že je Bůh tak krutě trestá. Proti takovému konceptu ale Ježíš radikálně vystupuje: „Ne, pravím vám, oni nebyli větší hříšníci, větší viníci, než ostatní.“ Zcela jasně tak Ježíš ruší myšlenkovou i jenom duchovní spojitost mezi tím, co se jim stalo a jejich hříšností. Takový vzorec je neplatný. Jejich smrt nelze vnímat jako odplatu za to, jak žili. Zároveň ale není možné duchovní rámec obou událostí zcela eliminovat. Hned poté totiž Ježíš říká: „Nebudete-li činit pokání, všichni právě tak zahynete.“ To však není přitakání spojitosti: ti pokání nečinili, proto tak zahynuli, ale apel k těm, kteří jsou na živu, aby si dali pozor na to, jako oni sami žijí, čemu se věnují a jak a v co svůj čas proměňují, přičemž kajícnost je ten správný postoj, aby člověk svůj život získal, nikdo z nás totiž nemůžeme vědět, kdy budeme vyzváni k tomu, abychom ze svých dnů vydali počet před Bohem. V tom je naše situace stejná se situací obětí Pilátova jeruzalémského masakru poutníků i těch, které zavalila věž v Siloe: staly se věci, které nikdo nečekal, nebyl dán čas na rozmyšlenou, k nápravě, stalo se, a v jaké byl ten který člověk zrovna situaci a stavu, v takovém zemřel, ani ne ze dne na den, z hodiny na hodinu. Snad aby Ježíš rozptýlil obavy ze znepokojujícího fatalismu, přidává podobenství, které je svébytnou lukášovskou variací na Ježíšovu konfrontaci s fíkovým stromem, který nenese plody. Ježíš vypráví podobenství o takovém stromě, který chce jeho majitel vytnout, protože z něj není žádný užitek, ale správce vinice, na které strom roste, prosí, aby mu ještě dal šanci, že ho okopá, pohnojí a snad příště své ovoce ten strom vydá. V tom podobenství na mě dýchá zvěst evangelia možná nejvřeleji. Po předchozích zprávách o neštěstích, která v přeživších vyvolávají dilemata, kde byl Bůh a proč něco takového dopustil, samotné jádro evangelia: Boží milost, na které jediné záleží: „Pane, ponech ho ještě tento rok, až jej okopám a pohnojím, snad příště ponese ovoce…“ Jinak řečeno: nenechte se znepokojit zprávami o neštěstích – takové věci se dějí neustále, daleko, ale i v naší těsné blízkosti, ale dejte si pozor pro co a jak žijete, protože nikdo nevíme dne ani hodiny, ale stále trvá čas milosti, ještě máme toho, který se za nás přimlouvá nevýslovným lkáním: „Pane, ponech ho, nedopusť, a pokud dopustíš, tak stejně neopustíš.“ Když jsem dočetl tu smutnou kapitolu z Broučků, chtěl jsem to říct dcerkám, ale protože by to nejspíš nepochopily, řeknu to vám: „My jsme těmi broučky, žlun a jiných nástrah je kolem nás nepočítaně, proto je tak důležitá poslušnost, ne, aby nás žluna nespolkla, tomu se třeba nevyhneme, ale proto, aby náš život měl smysl a cíl. A jaká poslušnost a komu? To přeci nemá cenu říkat, to přece víme – když sedíme tady, v kostelních lavicích. Ó náš milý Bože, povstali jsme z lože, a pěkně Tě prosíme, dejž, ať se Tě bojíme, bojíme a posloucháme, a přitom se rádi máme.“

Amen

Kázání o III. neděli postní 23. března 2019  v Husově sboru ve Vršovicích