Kázání XV. neděli po svatém Duchu

Gn 50, 15-21
Ř 14, 1-12
ev. Mt 18, 21-35

Ježíšovo podobenství o nemilosrdném služebníku je obecně známé. Aplikace z něho vyplývající většinou ústí do apelu: odpouštějte, aby i vám bylo odpuštěno, anebo odpouštějte, do stejné, nebo i vyšší míry, jak vy sami si přejete, aby bylo odpuštěno vám. Že se podobenství týká role odpuštění v lidském životě je zdůrazněno i předcházející Ježíšovou řečí k Petrovi o míře odpuštění se známým imperativem o sedmasedmdesáti násobném odpuštění. Dnes bych se chtěl zamyslet i nad širším, společenským aspektem odpuštění. Ten je totiž přítomný jak ve starozákonním textu o Josefovi a jeho bratrech, jenž je ukázkovým příkladem toho, jakou roli sehrává odpuštění v lidských životech, ale je obsažen i samotném textu podobenství. Nechybí ani v apoštolském listu Pavlově do Říma, kde je řečeno, že nikdo z lidí nežije sám sobě. Jaký je tedy ten „společenský aspekt – společenský rozměr“ odpuštění? Josef se vinou svých bratrů dostává jako otrok do Egypta. Svůj život ale nevnímá jako „řadu nešťastných příhod“, nýbrž v každé životní situaci hledá pozitivní východisko. Hledá cestu ven, ať už je to ve studni, do které ho bratři uvrhli, nebo později ve vězení, kam se dostal na základě křivého obvinění. Psycholog Frankl na základě své tragické zkušenosti pobytu ve vyhlazovacím táboře dospívá k přesvědčení, že šance na přežití, jakkoliv byla nízká a často určovaná nahodilostí věcí, se výrazně zvyšovala u lidí, kteří se neohlíželi zpátky, viz žena Lotova, ale u těch, kteří se upnuli k budoucnosti a dokázali své přítomnosti dát pozitivní směřování, tváří v tvář absurditě a nesmyslnosti utrpení si podrželi vědomí vyššího smyslu své existence. Tak ostatně nahlíží svůj životní příběh i biblický Josef, jeden z Jákobových synů, když svým bratrům říká: „Copak jsem Bůh? Vy jste proti mně zamýšleli zlo, Bůh však zamýšlel dobro; tím, co se dnes stalo, jak vidíme, zachoval naživu četný lid.“ Josef dokázal najít a formulovat pozitivní východisko v tragické životní zkušenosti. Mohl právem hořekovat nad tvrdostí srdcí svých bratrů, užírat se nenávistí k nim, obviňovat je jako původce veškerého zla ve svém životě. Vždyť nebýt jejich nenávisti, nemusel by bojovat o holý život. Ve vězení, do kterého se dostal, by byl uzavřen hned dvakrát. Poprvé vinou vnějších okolností, a podruhé sám sebou tak, že namísto hledání cesty ven v odpuštění druhým a hledáním smyslu proč žít, namísto pasivní rezignace a všeobecné skepse. Neodpuštění je Kateřinou Lachmanovou pojmenováno jako „vězení s klíčem uvnitř.“ Neprodyšně jsme v něm uzavřeni, přitom klíč je na dosah a vězí v zámku. Kdykoliv po něm sáhneme, začne se měnit nejenom náš vlastní život, ale i život těch kolem nás. To je ten širší – sociální rozměr odpuštění, že se nikdy netýká pouze jednotlivce. Jako existuje princip kolektivní viny, je i princip kolektivní neviny – řeč práva ji nazývá amnestií a většinou s ní nemáme ve společnosti dobrou zkušenost. Vina svazuje, odpuštění rozvazuje.  Nepoctivý služebník ohrozil nejenom sebe, ale i svou rodinu včetně ženy a dětí, které, stejně jako jeho, rozkázal prodat do otroctví. Selhání jednotlivce bytní a prorůstá do životů druhých lidí, kteří v tom často bývají nevině. To je to, o čem hovoří apoštol Pavel, když říká, že nikdo nežije sám sobě a nikdo sám sobě neumírá. Vězíme od narození do smrti ve vztazích, ze vztahů se rodíme a ve vztazích umíráme. Proto, abychom ve vztazích obstáli, protože vztahy jsou pouta, která vážou jednoho ke druhému, potřebujeme odpuštění jako nástroj, kterým se dokážeme v pravou chvíli odpoutat. Jestliže Ježíš říká Petrovi o sedmdesátisedminásobném odpuštění, říká mu: „měj pokaždé v kapse připravený ten klíč, který odemyká lidské vztahy. Nikomu neodpírej to, co ty sám potřebuješ – odpuštění.“ Odpuštění se jako voda přelévá od jednoho břehu ke druhému, osvobozuje, očišťuje, dává naději do budoucna, samo je smyslem, je to sám život. Odpouštějte, jako i Bůh v Kristu odpustil vám, čteme na jiném místě v Bibli. Chápu to tak, že je-li nějaká „esence Krista“, je jí právě odpuštění. Vždyť slova o odpuštění jsou i jedněmi z těch, které se Kristus na kříži modlí: „Bože, odpusť jim, neboť nevědí, co činí.“

Odpuštěním se vytrháváme ze svázaností, do kterých jsme se ve vztazích s druhými zapletli, nebo byli zapleteni. Odpuštění dát, i odpuštění přijmout je jednou z nejtěžších věcí, které v životě podstupujeme. Pokaždé, když s ním přicházíme do styku, dotýkáme se posvátného, je to Boží dotyk, stisk ruky přímo z nebe, proto je důležité, abychom zas a znova byli takto dotýkáni a my sami se takto dotýkali druhých – do té míry, jaké jsme schopni, zas a znova, učit se odpouštět a učit se odpuštění přijímat. Dokázat odpustit sám sobě, protože Bůh v Kristu přeci vyhlásil všeobecnou amnestii, takovou, která se vztahuje i na ta sebehorší provinění. Učit se odpuštění vůči těm, kteří nás zranili, nebo i po léta zraňovali či zraňují. „Bůh odpouští – já ne!“ je nezdravý bonmot, který nikam nevede, nemá cíl, není směřováním. Jako Bůh neumíme odpouštět, ale máme se učit odpuštění, máme o něj usilovat, hledat ho, mít na srdci, že právě ono je východiskem i tam, kde všechny jiné cesty končí a nic jiného už nefunguje. I na konci svých sil, poté, co jsme vyčerpali všechny jiné možnosti, ještě zbývá to jediné, odpustit. Odpuštění není chvilková, jednorázová záležitost, je to průběžná položka v naší životní bilanci, proto ji Kristus uvádí jako maximálně znásobenou. O ní neplatí – jednou a dost, má být průvodičem, nedílnou součástí našeho životního směřování.

Amen

Kázání o XV. neděli po svatém Duchu 17. 9. 2017
v Husově sboru ve Vršovicích