Kázání na Hod Boží vánoční 25.12.2019 – Vánoční evangelium

Iz 52, 7-10
Žd 1, 1-6
ev. Jn 1, 1-14

Vánoční evangelium, tedy příběh popisující vstup Božího Syna do světa je součástí tří ze čtyř kanonických evangelií. Ježíšovo narození zachycují Matouš, Lukáš a Jan, který tak ovšem činí svým osobitým způsobem. Nejstarší z evangelistů Marek neříká o Ježíšově narození nic, pouze naznačuje některé rodinné vazby, a sice o Ježíši je řečeno, že byl synem Mariiným, povoláním tesař, bratr Jakubův, Josefův, Judův a Šimonův, a že měl i sestry, jejich jména však už zmíněna nejsou. Z toho vyplývá, pokud nepřistoupíme na argumentaci, že řečení rodinní příslušníci nebyli sourozenci, ale bratranci a sestřenice, že Ježíš pocházel z rodiny, ve které bylo alespoň osm dětí. Ve skutečnosti jich mohlo být ještě mnohem více, protože jsou zmiňováni pouze žijící členové rodiny v době, kdy už Ježíš byl dospělým mužem. Pět bratrů, dvě sestry, a možná ještě i další, kteří se nedožili dospělosti, to už je poměrně početná rodina, která však nejspíš ničím nevybočovala z tehdejšího průměru židovských rodin v Judsku, potažmo v Galileji, ve které byl situován Nazaret – pravděpodobné místo, kde byla rodina usídlena. Příliš dalších věcí se o charakteru Ježíšovy rodiny z evangelií nedovíme, matkou byla Marie, otec Josef odvozoval svůj původ z pokolení Judova a v žilách mu kolovala podle rodové tradice královská Davidova krev, to ovšem nebylo nic výjimečného při známé míře potence panovníků zlatého věku Izraele; pokud je pravdou, že syn Davidův Šalomoun měl více než sedm set žen, jeho potomstvo muselo být po generace rozseto prakticky po celém území Úrodného půlměsíce – krajiny od Mezopotámie až k Středozemnímu moři, všude tam žili jejich potomci, synové a dcery Davidovy. Ježíšův otec Josef je naposledy zmiňován evangelistou Lukášem ve věku, kdy bylo Ježíšovi dvanáct let a zde jeho stopa v evangeliích i historii končí. Marie naopak svého prvorozeného syna přežívá a začleňuje se do komunity prvních křesťanů v Jeruzalémě, podobně jako Ježíšův bratr Jakub.  Evangelista Marek začíná popisovat  Ježíšův život od události jeho křtu v Jordánu z rukou proroka Jana Křtitele. Neuvádí Ježíšovo narození, a překvapivě nehovoří ani o vzkříšení, pouze zmiňuje prázdný Ježíšův hrob po jeho smrti. Není tak jenom autorem evangelia s otevřeným koncem, ale i evangelia s otevřeným začátkem, neřeší, odkud se Ježíš vzal a rovnou do jeho příběhu vstupuje jako do příběhu hotového člověka, který má za sebou dětství i ranou dospělost. Vánoční poselství o narození Božího Syna je tak postaveno střídavě na líčení Matoušově a Lukášově, kteří zmiňují historii Ježíšova dětství, a doplněno je komplexnějším pohledem autora čtvrtého z evangelií – Jana. Přiznám se, že janovské vnímání počátku Ježíšova příběhu mám ze zmíněných evangelních pojetí nejraději. Jan neulpívá na jednotlivostech, neuchyluje se na rozdíl od Lukáše k dílčím historickým událostem. Ví, že Kristus překračuje veškerý čas a veškerou historii, proto se nijak nezdržuje uváděním jmen vládnoucích panovníků v době Ježíšově. Pokud evangelista Lukáš začíná líčit historii Ježíšova původu od okamžiku jeho betlémského narození, potažmo od andělského zvěstování Marii že počne, a ve shodě s tím stejně postupuje i evangelista Matouš, Jan jde prokazatelně nejdál. Ježíšův počátek není v jeho početí, ale v počátku Božího stvořitelského díla. Už tam je Ježíš přítomný. Evangelista Jan Ježíše vkládá do prvního slova Bible – hebrejského berešít, které otevírá první kapitolu Mojžíšových knih. Na počátku stvořil Bůh nebe a zemi, tak začíná geneze příběhu stvoření světa a člověka. A v tomto prvním dni stvoření je přítomný Kristus. Janovi stačí pro sdělení vánočního evangelia jedna jediná věta: A Slovo se stalo tělem a přebývalo mezi námi, a jako dovětek už jenom osobní zkušenost křesťanů s tímto Slovem tělem učiněným: Spatřili jsme jeho slávu, slávu, jakou má od Otce jednorozený Syn, plný milosti a pravdy.

Vánoční evangelium je velkolepým manifestem Božího příklonu k člověku. Navzdory všemu, zní poselství vánoc, je Bůh na straně člověka. Nestojíme mimo okruh Božího zájmu, je s námi počítáno od prvního dne stvoření. Nejsme výslednicí nahodilosti jevů, ale součástí řádu, který má svého Tvůrce, jemuž je milujícím Otcem i Matkou. Biblické Ježíšovy vánoce nebyly idylické, atributy jako stáj, nedostatek místa pod střechou pro ženu ve vysokém stupni těhotenství, namáhavá cesta a mnoho dalších dávají výsledný obraz, který rozhodně nepřekypuje štědrostí, vlídností, přijetím a lidskou sounáležitostí. Víc horor, nežli pohádková idyla. Očividně však pro Josefa s Marií ani takový hraniční zážitek jako porod ve stáji nebyl důvodem k tomu, aby od té doby rezignovali na budování rodinné pospolitosti, přestože první vánoce byly ukázkovým příkladem nepřijetí, útrap způsobených namáhavou cestou, dokonce i vystupňovaným násilím vůči dětem, které ve vánočním příběhu nechává zabít král Herodes a s tím spojený překotný úprk do emigrace. I přes veškeré nepříjemné konotace se jedná příběh Boží lásky jdoucí navzdory okolnostem, které rozhodně nejsou příznivé, ale i takové se mohou stát příležitostí k tomu, prožít vědomí, že přesto přese všechno zůstáváme v Boží péči, ať žijeme, nebo umíráme, ať zůstáváme doma, nebo v cizině.

Vánoce jsou svátky rodinného rázu, to zůstalo i v jejich nenáboženské podobě. Mají v sobě radost z očekávaného narození i vědomí vděčnosti, že můžeme být nejenom těmi, kteří obdarovávají druhé, ale i být sami obdarovanými. „Z jeho plnosti jsme byli obdarováni my všichni milostí za milostí.“ Přemýšlejme, co všechno tím obdarováním a nezaslouženou milostí.

 

Kázání na Hod Boží vánoční, 25. 12. 2019
v Husově sboru ve Vršovicích

 

Můžete sledovat všechny komentáře k tomuto článku prostřednictvím kanálu RSS 2.0. Both comments and pings are currently closed.

Komentáře nejsou povoleny.