Rada na rozcestí života

J 21,14-18
Ef 6,10-20
ev. J 6,60-71

B+S,

lidský život bývá často přirovnáván k cestě. Nastupujeme na ní v okamžiku svého narození, scházíme z ní ve chvíli své smrti. Cesty však mohou být nejrůznější: od krátkých přes středně dlouhé, až k těm nejdelším. Jsou rovné i klikaté, cesty okružní, po jejichž zdolání se opět ocitáme na jejich začátku, jsou dálnice i hrbolaté chodníky, stejně jako lesní pěšiny, kterými často kráčíme v osamění a nikým nerušeni. Jsou i cesty slepé, které zdánlivě nikam nevedou. Když po takové cestě jedeme autem, musíme se zpravidla vrátit, protože pokračovat dál z objektivních příčin nelze. Cesty jsou spojnicemi mezi nejméně dvěma body. Slouží nám k tomu, abychom se odněkud dostali někam. Můžeme po nich uhánět stokilometrovou rychlostí, ale také rozvážně kráčet a bedlivě vnímat každý i sebemenší úsek svého putování. Vztáhneme-li příměr cest na lidský život, zákonitě vyvstává otázka: odkud a kam tato cesta vede? Odpověď na ní je na první pohled banální a už tolikrát vyřčená: přece od narození ke smrti. Co to ale je za zvláštní body, a co to je za ještě zvláštnější cestu, která mezi nimi leží? Definovat vlastní zrození je stejně obtížné, jako najít definici smrti. Při přemýšlení o počátku své životní pouti zjišťujeme, že vystupuje z podobného závoje nevědomí, kterým je obestřena i lidská smrt. Na vlastní narození si nikdo z nás vědomě nevzpomene, o definitivnosti své smrti sic všichni víme, akceptujeme jí v její realitě, která je však pro nás realitou neuchopitelnou. Teoreticky dokážeme pomyslet v duchu i nahlas, že jednou bude doba, kdy mi sami nebudeme, prakticky však toto pomyšlení nikdy nepochopíme – až do okamžiku své smrti. Viděno pohledem člověka bez víry, je život cestou slepou, cestou, která nevede odněkud někam, ale odnikud nikam. Nicota je na začátku i na konci. Nevěřící člověk o smyslu života neuvažuje v kategoriích jeho mezních bodů, ale v jeho aktuální náplni. To, že vůbec tato cesta existuje a může po ní kráčet, je pro něho skutečnost řádu zásadního. V opačném případě by se pro něho musel stát život hodnotou, kterou na obou stranách vymezuje nicota. Život uvozený nicotou by pak sám v sobě musel být nicotný. Dostojevský, když uvažoval o tomto problému, dospěl k závěru, že pokud Bůh neexistuje, ztrácí život svůj smysl – nic nemá cenu, protože neexistuje hodnota nejvyšší. Z tohoto myšlenkového kvasu čerpala církev, když sebevraždu kodifikovala jako jeden z hlavních záměrů, které se staví proti Božímu stvořitelskému řádu. Víra znamená uvědomění si, že cesta, po které jdu, není slepou uličkou, na níž jsem se ocitl čistě náhodou, ale má svůj smysl, pevně daný počátek i konec. Křesťanství bývá často vytýkáno, že smysl života hledá za jeho hranicemi, že až v posmrtném životě člověku nabízí útěchu po čase, který zde na zemi byl vyplněn jen strastí a odříkáním. Určitě i v křesťanství existovaly a existují myšlenkové proudy a tradice, které jej takto chápou. Přesto jsem přesvědčen o tom, že těžiště Kristova evangelia není za hranicí lidského života, ale právě v něm. Ve dnech aktuálně prožívaných, v současných bolestech ale i radostech, které život přináší. Uvědomělá a hluboce prožívaná víra člověku pomáhá vnímat svojí přítomnost nově, s vědomím vyššího smyslu i řádu, který sice nikdy v plnosti poznat ani uchopit nemůžeme, přesto však je naší každodenní zkušeností. Mnohokrát se z Ježíšova života můžeme poučit o tom, že právě jemu šlo o to, přivést člověka k novému a kvalitnějšímu prožívání své přítomnosti – k uvědomění si rozměru milosti a odpuštění. Když je Ježíšem milosrdný Samařan dáván za příklad víry a pochopení vztahu k bližním, Ježíšova slova končí imperativem: „Jdi i ty a čiň stejně.“ Tajemství Kristem zvěstované víry je ukryto ve zvláštním prolnutí se času lidského s časem Božím. Každý okamžik našeho bytí má svůj odraz ve věčnosti. Naše vazby sociální, mezilidské vztahy, veškeré naše konání se děje v závislosti na vyšším řádu, který pro nás určil Bůh. Přílišná zaujatost tím, co nás čeká po smrti, je křesťanství vzdálena. Jak v případě lidí nevěřících, tak i věřících tedy jde o přítomnost prožívanou v její hloubce. Rozdíl je v tom, že člověk víry se ve svých okamžicích snaží vidět odraz věcí Božích, které je určují.

Většině cest, včetně těch životních, jsou společná rozcestí – mezníky, na kterých se cesty lámou a rozcházejí nejrůznějšími směry. Život od svého počátku do konce je naplněn neustálým rozhodováním se, jakým směrem se vydat. Lidé víry mají na těchto životních křižovatkách v Kristu průvodce, na kterého se mohou za všech okolností spolehnout. Apoštol Petr toto své přesvědčení vyznal ve slovech : „Pane, ke komu bychom šli? Ty máš slova věčného života.“ Řekl to ve chvíli, kdy mnozí pochybovali o Ježíšově zdravém rozumu. Hovořil přeci o jedení svého těla a pití své krve. Mnozí se od něho v tu chvíli odvrátili s pohrdavým úsměškem: „Kdo může takovou řeč poslouchat!“ Možná právě tady do křesťanství vstoupil onen těžko pochopitelný prvek bláznivosti – blasfémie, nad kterou bude později přemýšlet zvěstovatel evangelia pohanům apoštol Pavel. V jeho přijetí se však ocitáme u samých kořenů křesťanské víry. Jenom ten, kdo je schopen přijmout Ježíšovu absurditu jdoucí všemu světu navzdory, se může stát jeho žákem. Přidržet se víry v Krista znamená často být okolnímu světu pro smích. Neodpustím si však v tomto případě poznámku o tom, že kdo se směje naposled, ten se směje nejlíp. Alespoň tak jsem porozuměl slovům z Ježíšova podobenství o hřivnách: „Správně, služebníku dobrý a věrný, nad málem jsi byl věrný, ustanovím tě nad mnohým; vejdi a raduj se u svého pána.“

Amen.

Kázání o XIV. neděli po Duchu svatém 14.9.2003 v Husově sboru ve Vršovicích.