Kázání 26.1.2020 – Flashbacky ve víře

Iz 8, 23-9, 3 (9, 1-4)
1K 1, 10-18
ev. Mt 4, 12-23

Úvodní text proroka Izajáše jakoby nás opět vracel do času adventu. Po vánočních událostech, které byly připomínkou Ježíšova příchodu na svět, přes úvod Ježíše do chrámu, klanění mudrců a Ježíšův křest v Jordánu, opět zazní prorocké slovo, které bylo obsahem adventního poselství: „Lid, který chodí v temnotách, uvidí velké světlo; nad těmi, kdo sídlí v zemi šeré smrti, zazáří světlo.“ Ve filmové tvorbě se takovým prostřihům současného s minulým říká anglicky flashback. To by se snad dalo přeložit jako „problesknutí“, protože se zpravidla jedná o velmi rychlé střihy, kdy do současného děje vstupuje děj z minulosti. V běhu církevního roku je v tuto chvíli už advent minulostí, nikoliv však minulostí uzavřenou, ale probleskávající do přítomnosti. Adventem jsme prošli až k Ježíšovu narození: určitě v církvi, určitě v kostelích, modlitebnách a chrámech po celém světě, ale prošli jsme tím i sami v sobě? Proto nám prorok znovu s veškerou naléhavostí oznamuje: „Lid, který chodí v temnotách, uvidí velké světlo.“ To, co se odehrálo v podivuhodném příchodu Ježíše Krista čeká na své odhalení a uchopení námi, kterým je poselství o Kristu zvěstováno. To není minulost, dávno uzavřené děje, na které můžeme nanejvýš vzpomínat a říkat, jak to tenkrát bylo: s Ježíšovým narozením, příchodem do světa, jakou roli tam sehrál prorok Jan Křtitel, co byli zač mudrci od Východu a proč se Ježíš nechal v Jordánu od Jana pokřtít. To prastaré vyprávění má svůj zcela současný rozměr – není to příběh o někom, kdo kdysi stejně jako my chodil po této zemi. Je to příběh o nás, je to příběh našeho života a v něm přítomné víry. Proto ty neustálé flashbacky – prostřihy do minulosti, které ale posouvají pochopení naší přítomnosti. Filmaři tímto způsobem divákovi přibližují momenty, které se kdysi odehrály a jsou důležité pro posun děje a jeho pochopení v přítomnosti. Církev tak činí obdobně již celá staletí, když svazuje vykládané poselství z Bible do cyklů, které se opakují, jak v rámci daného církevního roku, tak i v dlouhodobějším měřítku. I potom však přicházejí prostřihy – texty se opakují, aby se zdůraznila jejich důležitost. Tím má být posluchač a příjemce udržován v bdělosti, nejde jenom o opakování, ale opětovné prožití, zpřítomnění. Máme se jako lidé víry znovu a znovu ptát: jak to souvisí se mnou? Kde je moje místo v Ježíšově příběhu? Skutečně se pro mě Ježíš rodí, vyhlížím ho v netrpělivém očekávání, vnímám temnotu okolo sebe a čekám na rozbřesk, anebo to všechno po mně sklouzává jak kapka vody po hladkém povrchu, bez toho, že bych byl nějak zásadně zasažen, proměněn, posunut? Probírali jsme v rámci přípravy katechumenů osobu Ježíše Krista a dostali jsme se i k otázce, co může být, co je okamžikem uvěření. Když jsem byl právě na toto dotazován: jak to bylo u vás, jak to mají ostatní, co je přivedlo k víře, řekněte nám nějaké příklady, uvědomil jsem si na tom, kolikrát už jsem takovou otázku ze strany zpravidla duchovně hledajících a v církvi stojících lidí na okraji už slyšel. A také jsem si uvědomil, jak těžké je na takové otázky odpovídat, o jak subtilní a složitě se dávající do slov se jedná věc. Mám samozřejmě naučené nějaké postupy, definice, věroučné výpovědi typu: víra se nerodí u prázdného hrobu, ale v cestě od něho v setkání se se Vzkříšeným, atd. Ale jak se máme setkat se Vzkříšeným? Je to nějaká metafora, subjektivní prožitek kdesi v nitru. Sám sebe přistihuji při tom, jak jsou všechny příměry nedostačující. To se dá jedině prožít, odpovídám. Zjevně uvěření napomáhá a je pro ni stěžejní několik věcí: slovo a také vztah. Slovem je myšleno slovo víry, které nám ale někdo musí doručit, máme-li my být jeho příjemci. Myslím si, že víru nelze vyčíst z knížek, ba ani z Knihy knih Bible, pokud na to zůstaneme sami. O tom je ostatně krásný příběh ze Skutků apoštolských o setkání etiopského dvořana s apoštolem Filipem. Dvořan četl z Bible, dokonce proroka Izajáše, potřeboval ale někoho, kdo ho do Božího slova uvede, a tím se mu stal Filip. A to je ta druhá, naprosto stěžejní věc: vztah s někým, ke komu máme důvěru, kdo se stane naším duchovním průvodcem, učitelem, rádcem. Vědomí, že nejsme sami, že můžeme někam patřit, být přijati i ve své odlišnosti. Tak si myslím, že se zvolna, nebo v okamžení, může narodit víra. Že to, co jsme dřív považovali za bláhovou zvěst, báchorku, zbožný výmysl, najednou zapadne ne do sebe, ale do nás, tak, že budeme zasaženi a Božím slovem proměněni. Zkusme si odpovědět, a vím, že už jsem to po vás chtěl opakovaně, ale nebojme se znovu na to téma přemýšlet: co bylo tím, proč jsem uvěřil? Jak jsem se já setkal se Vzkříšeným? Jaká byla moje cesta od prázdného hrobu k setkání se s tím, který je živý. Řada lidí bude odpovídat: rodiče mě tak vychovali, od malička chodím do církve. Ve škole jsme měli náboženství, prošel jsem biřmováním. To všechno jsou ale vnější věci: zkusme jít hlouběji pod povrch. Kde v tom všem se mě dotknul Kristus, a dotknul se mě vůbec? Jaké to bylo a jaké to je? Co o tom můžu říct druhým. Pro víru je důležité najít v ní určitý druh apelu, povolání, rozkazu. Víra je něco, co zvedá ze židle, určitě nemá člověka uklimbávat, podobně, jako nepodařená kázání. Má rozněcovat vnitřní žár, nikoliv chlácholit v samospravedlnosti a pocitu, jak je všechno v mém životě v pořádku. Ve víře bychom se neměli bát dát najevo i svoji nejistotu, nezajištěnost, strach a úzkost: „věřím, pomoz mé nedověře,“ volal první z apoštolů Petr svého Pána. Volejme proto tak i my. „Lid, který chodí v temnotách, uvidí velké světlo; nad těmi, kdo sídlí v zemi šeré smrti, zazáří světlo…“

Kázání o III. neděli po Zjevení Páně 26. ledna 2020 v Husově sboru ve Vršovicích