Kázání 13. 2.2022 – Na rovinu

Jer 17, 5-10
1K 15, 12-20
ev. Lk 6, 17-26

„Křesťanství pro nás znamená především živou víru v Ježíše Krista. Z vlastní zkušenosti víme, že víra může změnit lidské srdce a probudit v člověku větší ohleduplnost a zájem o druhé… domníváme se, že právě proměna lidského srdce je klíčem k pozitivní změně jednotlivce i celé společnosti. Z této skutečnosti potom vycházejí obecně platné hodnoty, jako jsou láska, solidarita, pomoc druhým, dobrota a dobročinnost. Tedy hodnoty, které v dnešní uspěchané a odosobněné době velmi potřebujeme,” tolik citace, kterou zahajuji dnešní kázání. Slova, kterými je možné otevřít kázání, zpravidla pocházejí od těch, kteří svou víru uchopili jako mocný nástroj celkové životní proměny k lepšímu. O to je překvapivější, že řečený citát pochází od zakladatele sítě Walmark, která je známa v oblasti farmacie, ale také nápojářství – džusy Relax, a další značky přítomné na českém i zahraničním trhu, Adama Walacha. Ten se svými bratry nejenom založil úspěšný podnikatelský subjekt, ale nově také jednu z největších nefiremních nadací v České republice, pro kterou vyhradili částku ve výši 1,8 miliard korun na podporu lidské solidarity a starosti o druhé. Ve své nadaci se chtějí zaměřit primárně na projekty vzešlé z křesťanského prostředí, které mají potenciál pozitivně měnit životy lidí. Zpráva o vzniku nadace na mě vyskočila z internetu v procesu přípravy tohoto kázání, poté, co jsem si přečetl úvodní biblický text k němu z proroka Jeremiáše o dvou typech lidí – ten první doufá v člověka, oporou mu je tělo a srdcem se odvrací od Boha. Druhý typ, říká prorok, doufá v Hospodina, kterému důvěřuje celým svým srdcem. A je to Bůh, který zkoumá nitro člověka, odplácí podle jeho cest a podle ovoce jeho skutků. Novinová zpráva mi zvláštním způsobem propojila biblický text s aktuálním příkladem konkrétních lidí, u kterých je víra jasným činitelem pozitivních životních postojů. Zároveň přiznávám, že mě potěšilo, že zde vzniká nadační projekt, který se otevřeně hlásí k víře v Krista. Protože se dlouho pohybuji v oblasti dotační politiky, nyní s čerstvými zkušenostmi i na úrovni Evropskou komisí řízených dotací, vím, že věc víry, notabene křesťanské, je prakticky pokaždé v tomto segmentu zapovězená záležitost, která vám bude spíš ubírat body, nežli přidávat. Je nežádoucí se o duchovním základu vašeho konání jakkoliv zmiňovat, formulace musíte mírnit, uhlazovat, mnoho věcí ani neříkat. A nyní ejhle, společnost se bude muset vypořádat s tím, že jedni z největších filantropů v bezbožném Česku jsou křesťané z Těšína – už se na to moc těším. „Opírat se o tělo,“ tak to říká prorok Jeremiáš, „je cesta do pouště – k vyprahnutí.“ Nevnímám ta slova jako deklaraci dualismu, ve kterém proti sobě stojí tělo a duše ve věčném sváru. Takto biblický starověký Žid nikdy neuvažoval, že by tělesné bylo špatné, a pravá kvalita naopak spočívala v tom, co je duchovní. Člověk je duše živá, tělesnost je jediný způsob jak se udržet při životě, abychom byli živou duší, potřebujeme živé – fungující tělo. Ale součástí péče o tělo je i péče o zacílení života, to, co Bible nazývá  někdy duší, ale více srdcem, tedy nitrem člověka. Bible si všímá, k čemu je naše srdce obráceno. Zdali jenom k starostlivosti o sebe samotné, anebo naopak, jestli jsme schopni od sebe odhlédnout s ohledem na prospěch druhých. Proto hovoří prorok o ovoci skutků člověka. Novozákonní „po ovoci poznáte je“ je jasnou ozvěnou tohoto prorockého hlasu. To, že věříme v Pána Ježíše Krista, nemá být naše libůstka, osobní interes, podivnost, ve které si praktikujeme naše soukromé úkony víry. Jeremjáš přichází se zajímavým obrazem věřícího jako stromu kořeny vsazeného při vodním toku. Člověk bez víry, ten, který se spoléhá na své tělo, je jako sušina uprostřed pouště, prorok říká: „v zemi solných plání, kde nelze bydlet.“ Opřít se o tělo, o své schopnosti, o svůj rozum, je bezesporu možné – do okamžiku, kdy vám tělo, rozum, mysl, vypoví službu, zřítí se věže „našich babylonů“ a najednou není z čeho načerpat. Když si znovu půjčím slova Adama Walacha, spolu s ním se ptám: „znamená pro nás křesťanství skutečně živou víru v Ježíše Krista? Máme tu zkušenost, že víra mění lidská srdce?“, pokud ano, měli bychom být schopni na takovou zkušenost ve svém životě ukázat, pojmenovat ji, druhým o ni říct: „toto je to, k čemu mě přivedla má víra. Nebylo by to, kdybych nevěřil, že Ježíš Kristus je živý.“ Ale ono nestačí zůstávat u slov, jakkoliv jsou důležitá, ani u přesvědčení. Ovoce z víry vyplývající je jejím hmatatelným plodem, jehož druzí okoušejí ke svému užitku. Pokud vírou překypuji sám v sobě, víra je mně samotnému útěchou, silou, povzbuzením, ale nemá přesah do konkrétních činností vzhledem k okolnímu světu, jsem podobný natlakovanému Papinovu hrnci, který odmítá vydat obsah, aby z něho měli druzí užitek. Často taková víra hrozí výbuchem, anebo vychladnutím, když se ubere teplota pod hrncem, protože nic nevydává ze sebe. Příklad bratří Walachových je extrémním ve svém rozsahu, přenositelným a obecně aplikovatelným na kteréhokoliv křesťana však bezesporu je. Nejsou mezi námi zakladatelé nadnárodních sítí a korporátů, ale každému bylo svěřeno podle míry jeho schopností, určení a naturelu něco jiného. Není ale člověk bez úkolu a bez obdarování k němu. Klíčová je víra v Krista, ta v nás odemyká zámky k službám, ke kterým jsme obdarováni, na něž jsme vybaveni, ve kterých s námi Bůh počítá. Evangelista Lukáš přináší neméně inspirativní poselství, když v dnes čtené zprávě z jeho evangelia říká, že Ježíš sešel dolů a na rovině zůstal stát. Tam na rovinu za ním přicházejí nemocní a on je uzdravuje. Ježíš s námi jedná narovinu. Neukládá nám, abychom za ním zdolávali výšiny, šplhali do sedmého nebe. Sestupuje dolů, na stejnou úroveň s námi a uzdravuje nás pro službu všem potřebným. Tím prvním uzdravujícím dotykem je víra v něj.

Amen

Kázání o VI. neděli po Zjevení Páně 13. února 2022 v Husově sboru ve Vršovicích