Kázání 21.8.2022 – Stojíte před horou Sionem

Iz 58, 9b-14
Žd 12, 18-29
ev. Lk 13, 10-17

V nedělním ránu jsme jako rodiče vzbuzeni naléhavou otázkou: „dneska je lužba?“, ptá se syn Ruben se zřetelnou obavou v hlase, a když je mu odpovězeno, že ano, své zklamání nijak nezastírá. Lužbou má na mysli bohoslužbu, a s tím související program jeho nedělního dopoledne: nejprve sníst ovesnou kaši, která se podává pouze v neděli a předznamenává oblibu toho, co přijde vzápětí, tedy více než hodinové setrvání v kostele, které pro něj nabývá na zajímavosti toliko v části pozdravení pokoje, kdy může běžet za oltář podat ruku tatínkovi, při večeři Páně, při které bude soupeřit se staršími sestrami o výsadu držet okřín s Kristovým tělem při přijímání a následně položit otci otázku: „kdy už to skončí,“ a až to skončí zase běžet přes celý kostel chytnout tatínka za ruku na odchodu. Takový je ve zkratce přístup čtyřletého chlapce k tomu, co je slovy apoštola popsáno, když křesťanům druhého století svatý muž vysvětluje, o co jde, v jejich víře: „Vy stojíte před horou Siónem a městem Boha živého, nebeským Jeruzalémem, před nesčetným zástupem andělů a slavnostním shromážděním církve prvorozených, jejichž jména jsou zapsána v nebi, a před Bohem, soudcem všech, a před zesnulými spravedlivými, kteří již dosáhli cíle, a před Ježíšem, prostředníkem nové smlouvy, a před jeho krví, která nás očišťuje, neboť volá naléhavěji, než krev Ábelova.“ S jakým očekáváním jsme přišli na „lužbu“ my, starší věkem, kteří už máme mnohé odžito? Co očekáváme od toho, že jsme tady? Přemýšlejme o svých pohnutkách a také o našich očekáváních. Je neděle ráno, jdu do kostela. Proč, co si od toho slibuji, co očekávám? Uvidím tam staré známé – mladé asi ne, ti moc nechodí. Zazpívám si, přijdu na jiné myšlenky. Nebudu sám, nebudu sama. Je neděle, tak jdu, kdy jindy, u husitů moc jinou šanci nemám. Neděli bez kostela si neumím představit. Pohovořím s druhými, už se těším na posezení v sakristii po bohoslužbě. Pomodlím se za svoje zdraví, za zdraví svých blízkých. Poslechnu si kázání. Jaké bude? Třeba se při něm zasměju, nebo bude nudné, příliš výkladové, moc intelektuální, moc biblické, málo biblické, příliš liberální, příliš vyznavačské. Jsem na sto procent přesvědčený, že právě takové myšlenky jdou hlavami lidí před tím, než usednou do kostelních lavic, ale určitě nejenom ty, také: jdu se setkat s Pánem, chci prožít jeho odpouštějící lásku a moc, po snídani před obědem zajdu na večeři s Ježíšem. Už ze sebe potřebuju shodit ten batoh hříchu, co se na mně přes týden přichytil. Jdu si poslechnout Boží slovo. Chci slyšet Boží hlas. Každý, ať si v upřímnosti dosadí to své, proč je tady, mluvit do toho nikomu nebudu. Kdo tu není, vypadává ze hry, ví dobře, proč tu není, ale víme my, proč tu jsme?

Žena, osmnáct let stižena těžkou nemocí, která ji zkřivila páteř tak, že byla stále sehnutá. S vypětím sil se doplazila v neděli do kostela, pardon, byla Židovka, takže se doplazila v sobotu do synagogy. Že nezůstala doma, zvedáme významně obočí my, které v sobotu večer zabolí klouby, a nedělní účast odvoláváme, protože nám není dobře, kdepak, dneska se na kostel necejtím, snad příště, až mi bude líp, určitě přijdu. Proč jsem nepřišla, bratře faráři? No, nebylo mi líp, bylo mi hůř, to víte, v mém věku už to lepší nebude. Tahle Židovka je ale jiný kalibr, osmnáct let života s křivicí, sehnutá až k zemi, a v synagoze pečená vařená. Dneska tu mají nového kazatele, raduje se, i když ho nevidí, jak by mohla, když nezvedne hlavu, ale slyší nový hlas, ne představeného synagogy, toho zná jako svoje boty – a že na ně kouká neustále, tenhle zní jinak. Tak co si připravil? Volá moje jméno, proč mám jít za ním? Ženo, jsi zproštěna své nemoci, říká ten nový kazatel a ona nikdy neslyšela lepší kázání, než to, které jí právě řekl. Lepší kázání neslyšela a lepšího kazatele také nikdy neviděla, protože tomuto konečně zpříma pohleděla do tváře – z očí do očí. A do toho se představený rozčiluje: choďte se uzdravovat jindy, než v sobotu, nemáte snad na to jiné dny, takhle nám rušit obřady? Ale ostatní ho stejně neposlouchají a radují se, jaké podivuhodné činy Ježíš vykonal. Troufám si odhadnout, že ta nemocná nepřišla po osmnácti letech do synagogy, aby se uzdravila, možná jediným jejím očekáváním bylo slyšet Boží slovo, postavit se zkřivená nemocí pod jeho moc a nechat ho na sebe znovu dopadnout. A Boží slovo tělem učiněné ji uzdravilo, jen tak mimoděk, protože se mu připletla do cesty a on přece zaslíbil, že co je křivé, bude rovné. Nevím, jestli budeme někdy něčeho takového svědky u nás v kostele, že ta, která se sem doplazí zkrušená svou nemocí, odejde vzpřímená a uzdravená, moc bych si to přál vidět a klidně na sebe vezmu úlohu představeného, který to ve svém pokrytectví bude rozporovat, ale co na tom, když nemocná bude zdravá.

Autor listu Židům popisuje podobnou situaci. Nejprve vyjmenovává to hmatatelné, čeho byli ve víře Izraelité svědky: hořící oheň, oblak, mrákota, zvuk polnice, Mojžíš na Sinaji, to ale bylo dřív. My to nevidíme, ale i tak stojíme před horou Siónem, před městem Boha živého, před celou řadou svědků, před anděly, před Ježíšem, před zástupem zesnulých spravedlivých. Ti všichni jsou tu s námi, účastní se spolu s námi bohoslužby. Vlastně je tu i ta žena postižená křivicí a Ježíšem zázračně uzdravená, je tu totiž celá církev vítězná, která nepřestává Boha chválit před jeho trůnem v nebi, že je nevidíme, neznamená, že tu nejsou, a jsme tu my: toho času všelijak pokřivení, zkroucení, zkroušení, zkoušení, čekající na narovnání, napřímení z Božích rukou, potření a potřební, otřesení a otřesní, kteří čekají na uzdravení Ježíšem pro věčnost. Že nám do tohoto našeho úzkého vztahu s Bohem pořád někdo bude mluvit, to je nejspíš danost, různí představení synagog, faráři a kazatelé, kteří nás sice neuzdraví, často ani nepovzbudí, alep když se starají, aby svatostánek nepadal lidem na hlavu, budiž jim za to dík. A buďme vděčni za to, že dostáváme neotřesitelné království a služme proto Bohu tak, jak se jemu líbí, s bázní a úctou.

Kázání o XI. neděli po svatém Duchu
21. 8. 2022 v Husově sboru ve Vršovicích