Kázání 17.6.2018 – Život ze života

Ez 17, 22-24
2K 5, 6-10.14-17
ev. Mk 4, 26-34

Jedna ze základních pouček o původu života říká: omne vivum ex ovo – všechno živé pochází z vajíčka. U latiny chvíli zůstanu, nikoliv proto, abych se před vámi předvedl, jak tento klasický jazyk ovládám – neovládám: čtyři semestry studia jazyka Ovidiova a Vergiliova na vysoké škole zůstávají kdesi hluboko v mém podvědomí, a možná ještě v hlubším nevědomí, ale rozumem – ratiem jsou pro mě už dávno nepřístupné, nanejvýš tak k první deklinaci latinské gramatiky. Latina však dá lépe vyniknout moudrosti výpovědí o charakteru života, které po staletí nic neztratily ze své platnosti, a stále tvoří pilíře současného vědeckého poznání: nihil novi sub sole, nic nového pod sluncem, jak by řekli staří latiníci. Janem Evangelistou Purkyněm potvrzený princip, že všechno živé pochází ze živého, rozvinul jiný vědec devatenáctého století Robert Virchow, který ve svém bádání o buněčném vývoji došel k stanovisku, že omnis cellula a cellula – každá buňka je z buňky: život je předáván buněčným dělením. Ve svém úsilí rozkrýt strukturu počátků života došla generace vědců devatenáctého století k pravdám, jejichž ozvěnu můžeme slyšet jako hlas z hlubokého dávnověku, například, když Cicero praví: omnium enim rerum principia parva sunt – počátky všech věcí jsou maličké. Odtud je to už dějinně a myšlenkově jenom krátký krok k moudrosti, kterou přináší Bible. Nepatrnost počátečních věcí má na mysli prorok Zacharjáš, když ve svém známém výroku varuje před „pohrdáním dne malých začátků,“ které bývají předzvěstí budoucí slavné velikosti. A v podobném duchu je neseno i známé Ježíšovo podobenství o semeni v zemi a o hořčičném zrnu: to, co je na počátku nepatrné, malé, doslova nicotné, nese v sobě příslib budoucího rozvinutí se do široké škály tvarů, množství a způsobů tak odlišných od původního stavu. Ježíš to názorně ukazuje na příkladu obilného zrna. To je člověkem vhozeno do země, která dá rozvinout jeho plodivé síle tak, že vzchází nejprve stéblo, potom klas a nakonec zralé obilí určené ke žni. Podobně se to má se zrnem hořčičným, svou velikostí je dokonce o mnoho nepatrnější, nežli jiná, přesto dává povstat rostlině, v jejímž  stínu bohatého větvoví mohou hnízdit ptáci. Ježíš nepřichází s žádným novým a originálním konceptem. Pouze opakuje obecně sdílenou moudrost starověku, která bere v potaz počáteční nepatrnost věcí kontrastující s budoucím rozvojem z nich povstávajícím. Všímá si i příčinné vazby: jedno je v přímé souvislosti s předchozím: hospodář ve žni by neměl co sklidit, pokud by předtím nezasel a země by tak nemohla vydat svou úrodu. Ptáci by přišli o svá hnízdiště, pokud by hořčičné zrno nebylo zaseto. To všechno slouží Ježíšovi jako příměr, na kterém má ukázat, nikoliv přírodovědnou strukturu utváření života, o což usilovala věda devatenáctého století, přičemž v té souvislosti nelze nezmínit na poli budoucí genetiky prokázané úsilí brněnského augustiniánského mnicha Gregora Mendela a jeho pokusů s pěstováním hrachu, ale to, že Ježíšovi jde o to, sdělit to podstatné o povaze Božího království: je jako hořčičné zrno, kvas v díži, ztracená mince, sůl. Boží království je život ukrytý v Bohu, samotná esence Božího bytí, není to hodnota teritoriální, o které by se dalo říci je tady a tam, ani časová ve smyslu: Boží království bylo nebo bude tehdy a tehdy. Na prvním místě, a tak ho kvalifikuje Ježíš, je hodnotou vztahovou: je mezi vámi, tak odpovídá farizeům, kteří se ho ptají, kdy přijde Boží království. Oni se ptají na čas, případně na místo, přičemž Ježíšovou odpovědí je: Boží království je mezi vámi. Dlouho jsem měl za to, že Ježíš ve své odpovědi reaguje na otázku učedníků, tedy svých žáků a stoupenců – nositelů stejného přesvědčení, on však odpovídá farizeům – tedy vlastně duchovní protistraně, neboť to byli právě farizeové a na ně navazující rabínské židovství, které  bylo opozicí rodícímu se křesťanství. Ježíšovi ale nejde o věroučné poučky, dogmata či definice víry. Jeho odpověď je univerzálně platná ve většině náboženských i společenských souřadnicích: pro židy, stejně jako pro křesťany, muslimy, ateisty, zkrátka pro všechny. Boží království nastává tehdy, kdy do svých vztahů s druhými lidmi vpustíte rozměr milosti, odpuštění, soucitu, milosrdenství, shovívavosti, účasti na údělu na druhého člověka. To všechno jsou hodnoty, ve kterých člověk, pokud je schopen uplatnit je ve svých vztazích s druhými lidmi, zakouší, jaký je Bůh ve vztahu k němu. Boží království je ukryto v úctě k životu a ve službě jemu. Je to sám život. V krédu vyznáváme o Ježíši Kristu, že je život ze života. To není modernisty zašifrovaná definice o původu života převedená do článků víry. Je to hluboké přesvědčení o tom, že život je pokaždé hodnota sdílená, darovaná, ne nahodilá, ale cílená. Životu život předchází a život život také následuje. Zároveň krédo vyjadřuje, že život Kristův je životem vycházejícím z Otce: živý Bůh z živého Boha a pravý Bůh z pravého Boha. Možná jsem se tím ale příliš vzdálil původnímu záměru vyhnout se definicím víry, ale ukázat jednoduchými příměry na to, jak může být kristovská víra a z ní vyplývající život jednoduchý: je zrnkem hořčice, zrnkem obilí. Jistě není náhoda, že Ježíš používá hořčičné zrno i tehdy, když hovoří o velikosti víry: kdybyste měli víru jako zrno hořčice… Víra, to je příslib budoucí velikosti a budoucího naplnění, ale ne příslib ve smyslu klamných nadějí, že jednou, někdy v budoucnu, nejspíš až po naší smrti, bude líp. Když se držíme víry, máme účast na životě, který zde na zemi se začíná… Tady na zemi proměňuje naše vztahy s druhými, naše rozhodování, životní postoje. Vírou se živíme pro věčnost, víra je vědomí, že život má svůj řád, smysl, cíl, že žijeme v souřadnicích nikoliv nahodilosti jevů a nekonečného řetězení příčin a následků, ale Božího plánu a jím definované vůle, se kterou nás stvořil, postavil do tohoto světa a dal nám i konkrétní úkol a schopnosti tento úkol naplnit. Žijeme z víry, ne jen z toho, co vidíme – kdo je v Kristu, je nové stvoření!

Kázání o IV. neděli po svatém Duchu v Husově sboru ve Vršovicích 17. 6. 2018