Kázání 21.3.2021 – Zlomek pečeti

Jr 31, 31-33
Žd 5, 5-10
ev. Jn 12, 20-33

Evangelní text dnešní neděle nám přibližuje situaci, která se odehrává v čase přípravy na velikonoční svátky, kdy Jeruzalém – svaté město, je narvané k prasknutí, jeho ulice jsou plné lidí, mezi kterými jsou i poutníci řeckého původu. Pomysleme na ten mumraj spěchajících do chrámu, těch, kteří se modlí i těch, kteří na největším náboženském svátku profitují: čilý ruch ve kterém se mísí řada jazyků, kultur i kultů. Žánrový obrázek, který i po staletích zůstává v podstatě stejný – v Jeruzalémě, v Santiagu de Compostela, na svatopetrském náměstí v Římě, prakticky kdekoliv na světě, kde se lidé shromažďují pro svou víru. Zde jsou mezi nimi Řekové, líčí evangelista Jan, kteří osloví Filipa a prosí ho: „Rádi bychom viděli Ježíše.“ Evangelista Jan je symbolik, přepněme se proto z popisného do symbolického modu. U Jana totiž nejde v první řadě o to, co popisuje, ale jaký to, co říká, nese význam. Častou chybou mnohých křesťanů je, že symboliku nahrazují popisností, přičemž popisnost považují za důležitější, prvořadější, zdá se jim pravověrnější, na rozdíl od symboliky. „Kampak na mě s řečí symbolů,“ říkají, „když všechno označíme v Bibli za symbolické, co nám zůstane?“ To je však zásadní neporozumění toho, co symbol znamená, i jak Bible promlouvá k člověku. Takovému argumentu je dobré oponovat tím, že není pravda, že všechno je v Bibli symbolické, na druhé straně ovšem platí, že Bible je symbolů plná, přičemž evangelista Jan, a prakticky celá tzv. janovská tradice – je symbolikou par excellence. Řecké slovo symbolon označovalo původně zlomek pečetě, který teprve opětovným spojením s dalšími chybějícími částmi, dal jeho držitelům možnost vidět obraz do pečeti zatavený. Držitelé takových zlomků se tak mohli navzájem nejenom identifikovat, bezpečně poznat, že patří k sobě, neboť jejich zlomky do sebe zapadají, ale jako přidanou hodnotu měli i možnost porozumět, co symbolon, jehož jsou držiteli, znamená. Přirovnávám nás křesťany k držitelům zlomků pečeti, a je mi líto, když vidím, kolik z nás nemá nejenom vnímavost, ale ani chuť prozkoumat, jaké poselství právě ten jeho jedinečný zlomek pečeti nese – pro něj i pro druhé. Mám-li zůstat u načrtnuté symboliky, potom řada křesťanů se raději drží prosté popisnosti, ve které se zaměří na to, co vidí: obřad, svátostné jednání, zázrak, církevní úkon, normu, předpis. Jako kdyby k tomu svému jedinečnému zlomku přistupovali tak, že ho změří, analyzují, zváží, důkladně se s ním seznámí a především ho pevně drží ve svých rukou. A přitom jim ani nepřijde na mysl, že oni nejsou držiteli pravdy, ale že z té pravdy mají jenom zlomek, do kterého se sice Pravda, ve kterou věříme – a která je vítězící, otiskla, ale abychom jí porozuměli, byli jí osvobozeni, musíme ten svůj díl přiložit k dílům ostatních. Teprve ve spojení, v porovnávání s nimi, rozpoznáváme, jak patříme dohromady, co a jak nás spojuje a jaký obraz vytváříme, či spíš, obraz čeho v sobě neseme. Když tedy evangelista Jan hovoří o poutnících, kteří byli Řekové, ti že oslovili Filipa, Filip že oslovil Ondřeje a ti dva že to řekli Ježíšovi, to není popis toho, co a jak se stalo ve středu 12. nisanu 3793 židovského letopočtu po půl jedné odpoledne na chrámovém nádvoří v Jeruzalémě, ale evangelista Jan nám přes hradbu věků předává  poselství o tom, že Kristus je živý. Řekové – příslušníci helénské kultury, jsou zástupně těmi, kteří Ježíše budou poznávat zprostředkovaně přes svoji vlastní kulturu, nebudou Židy po své matce, ale nebudou tím vyloučeni z plánu Boží záchrany. Tak si za řečené poutníky z Řecka můžeme dosadit sami sebe. Ostatně, křesťanství se k nám dostalo právě zásluhou zprvu dvou poutníků z řecké Soluně. Zde v Bibli dává Jan řecké poutníky do souvislosti s Filipem z Galilejské Betsaidy. Filip je řecké jméno – Řekové tak oslovují někoho, koho podle jména považují za svého. Ten jde za Ondřejem – také nositelem řeckého jména. Ondřej je rodným bratrem Šimona Petra, známého to Kéfase – prvního z Ježíšových učedníků. Ondřej a Petr jsou bratři – pohané i Židé jsou bratři – třeba i takové poselství, možná jednoduché, můžeme v textu rozklíčovat. „Rádi bychom viděli,“ říkají ti řečtí poutníci, ale to k patření na Ježíše nestačí. „Když byste něco rádi, nestačí jenom chtít a zůstat na místě,“ tak tomu rozumím já. Musíte se dát do pohybu, vydat se na cestu, rozpohybovat. Tak, jako se pohnul Filip k Ondřejovi a Ondřej s Filipem k Ježíšovi – pohyb odněkud někam. A Ježíš v tomto Duchu k učedníkům hovoří a za příklad dává pšeničné zrno. Aby vydalo užitek, musí padnout do země, být zdánlivě zmařeno, ale v padnutí povstává a roste k novému životu. Loučili jsme se tuto středu s bratrem Mirkem Svobodou. Byl pro mě vzácným držitelem pečeti zaslíbeného Ducha svatého, jak o tom na jiném místě hovoří Bible. Díky němu vím, že i můj dílek pečeti má význam, smysl, že patříme k sobě, jak by řekl Poláček: „my hoši, co spolu chodíme.“ Spíš bratři a sestry, tak se přeci v církvi oslovujeme, i když to někdy zní nepatřičně a pateticky, ale u bratra Svobody jsem to tak nikdy nevnímal. To, že jsem ho mohl oslovovat „bratře“, mělo pro mě větší význam, nežli obyčejné „Mirku.“ Bratr Svoboda nechodil jenom dálkové pochody, byl poutníkem, a nemyslím jenom do Compostely, kam také došel. Ale stával se jím prakticky každou neděli, když chodil pěšky ze svého bytu v Hostivaři k nám do Vršovic 8 kilometrů – neděli co neděli. Když byl na chalupě v Lašovicích, potom 11 kilometrů do Rakovníka. Cestu si pokaždé rozdělil do tří částí, první z nich byla kající – tam prosil Pána za odpuštění chyb, kterých se dopustil, druhá byla děkovná – při ní se snažil pojmenovat všechny důvody k vděčnosti a závěrečná třetí, když už se blížil ke kostelu, tak v ní prosil. Na horách, kde jsem sloužil, se říkalo: daleko do kostela – blízko do nebe. Teď už tomu, díky životnímu příběhu bratra Svobody, rozumím. Ve víře nestačí jenom chtít, myslet si co bych rád a nerad, je důležité se zvednout a vydat se na cestu. Za tenhle dílek pečeti, Ti Mirku, děkuju, skvěle se hodí k tomu mému!

Kázání o V. neděli postní 21.3.2021 v Husově sboru ve Vršovicích.

 

Můžete sledovat všechny komentáře k tomuto článku prostřednictvím kanálu RSS 2.0. Both comments and pings are currently closed.

Komentáře nejsou povoleny.