Kázání 7.3.2021 – Znamení smlouvy: Desatero

Ex 20, 1-17
1K 1, 18-25
ev. Jn2, 13-22

Provázejí nás letošním postním časem úvahy nad znameními smlouvy. Dnes přichází na řadu znamení v podobě dvou kamenných desek, které podle biblického podání přináší z hory Sinaj Mojžíš svému lidu: Desatero, nebo jiným slovem Dekalog. Přinést v rámci jednoho kázání jeho výklad je úkol nad rámec schopností vašeho kazatele, a mám za to, že i nad rámec udržení vaší pozornosti a podržení všeho řečeného v paměti, pokud bychom měli postupovat bod po bodu. Výklady Desatera jsou zpravidla hutné texty, někdy i objemné knihy, jejichž četbě musí čtenáři věnovat náležitou pozornost. Protože nic z toho nám v rámci jednoho kázání není umožněno, proto se omezím jenom na několik tezí, které přijměte jako inspiraci pro následné domácí samostudium, bez kterého se v poznávání moudrosti Bible neobejdete. Domácím úkolem z dnešní kostelní návštěvy vyplývajícím tedy pro zúčastněné bude: otevřít Bibli na 20. kapitole knihy Exodus a 5. kapitole knihy Deuteronomium a zde si obě verze Desatera přečíst a porovnat. Už tato dvojí informace o lokalizaci Desatera v biblickém kánonu je poměrně náročná na zapamatování, jestliže si neděláme poznámky. Poté, co se doma s Desaterem seznámíme, nalistujeme 12. kapitolu Markova evangelia, ve které najdeme, jakým způsobem Ježíš Desatero shrnul. Pokud jsme v dětství  mládí prošli nějakou duchovní formací, nejspíš budeme mít v paměti některou z takzvaných „katechetických verzí“ Desatera. Tím má církevní učení na mysli stručné podání jednotlivých přikázání, které má sloužit k jednoduššímu zapamatování si jejich obsahu. Potíží těchto verzí pro katechezi je, že se nejedná o prostý výčet znění Desatera, který by byl zestručněn, ale o jistým způsobem jeho výklad, nesoucí zřetelné prvky konfesního zařazení. Jinak bude znít katechetická verze v prostředí židovském, jinak v katolickém a jinak v reformačním. Proto vaši pozornosti odkazuji text Desatera v té podobě, v jaké ho můžeme najít v Bibli. To je metoda, kterou renesanční myslitelé označovali „ad fontes“ – k pramenům. Tím, že si Desatero v Bibli sami najdeme a začteme se do jeho znění, poměrně významně se k prameni přiblížíme, i když samozřejmě puristé budou trvat na tom, že pramennou záležitostí je výhradně znění hebrejské, v případě Ježíšova shrnutí text řecký. My se však spokojíme s přečtením v naší mateřštině v některém z řady kvalitních překladů, protože už víme, že znamení, aby pro nás bylo sdělné, musíme mu rozumět, a v případě, že biblickými jazyky nevládneme, ani nám nic jiného nezbývá. Vzpomínám, že mé první seznámení s Desaterem bylo takové, že mi jej v Kralickém znění celé přeříkala moje tehdy téměř stoletá prababička, žádná zjednodušená verze pro školáky, ale autentické znění Desatera v podání Bible kralické. Taková byla náboženská výchova na sklonku 19. století v jednom z reformovaných evangelických sborů nedaleko Hradce Králové. Dodnes se obdivuji nejenom její fenomenální paměti, ale především zaujetí, ve kterém jednu ze základních norem své víry podržela až do samotného závěru života. Mimoděk tím naplnila i smysl této normy. Ten nespočívá v tom, že se namemorujeme články víry a kdykoliv jsme schopni je na požádání odříkat, ale že pokud z víry pro nás vyplývá nějaký normativ, úzus, měřítko, k němuž se vztahujeme a podle kterého se snažíme pořádat svůj život, musíme znát jeho obsah, a samozřejmě musíme být schopni tento obsah formulovat a předat další generaci. Tím vystihla, pro mě tak vzácná žena, ač sama křesťanka, něco velice charakteristického pro způsob židovského vyznávání: a sice, že věření se předává mezigeneračně vyprávěním, sdílením, vzájemností. To všechno a mnohem víc Desatero obsahuje. Člověk odchovaný antickou právní tradicí má tendenci nahlížet na Desatero ve smyslu zákonné sbírky, kterou známe z obecného práva: paragraf, odstavec, ustanovení a případný postih za jeho nedodržení. Desatero je ale jiné. Je znamením, že Bůh je milosrdný a nejvýš spravedlivý. Jak už jsem několikrát říkal, Desatero je pro mě ukazatelem na cestě ke svobodě. Tato svoboda je Biblí nahlížena jako stav, ve kterém máme upravené vztahy s Bohem a s lidmi. Obojí však jde ruku v ruce. I když bývá Desatero zobrazováno v podobě dvou desek, patří obě jeho části nedílně k sobě – jak přikázání týkající se Boha a vztahu k němu, tak i ta, která se zabývají mezilidskými vztahy. Vztah s Bohem je prověřován ve vztazích s druhými lidmi, a vztah k lidem odhaluje hloubku našeho vztahu s Bohem. Když jsem dětem na náboženství Desatero přibližoval, pokaždé jsem se snažil hovořit o něm ne jako o zákonu, ale jako o návodu, ba doporučení pro dobrý život. Dobrý ne ve smyslu bezproblémový, bez potíží, ale dobrý kvalitativně ve smyslu obsahu a směřování života. Desatero je dopravním systémem, lemujícím cestu k Bohu a s Bohem, na které se potkáváme s druhými lidmi. „Nebudeš chodit za cizí manželkou, ne proto, že se to nemá, ale že tím poškozuješ druhé vztahy, narušuješ jinou pospolitost, škodíš nejenom té pospolitosti, ale i sobě, nebudeš závidět, protože závistí nic nezískáváš, ale ztrácíš to, čeho bys bez ní mohl dosáhnout. Máš mít v úctě rodiče a být připravený jim posloužit, protože jednou sám budeš rodič, jednou sám budeš na jejich místě, a tak dále…“ Když apoštola Pavla dotazovali čím je jeho kristovské náboženství jiné a zvláštní, co je jeho specifikem, řekl jim, že káže ukřižovaného Krista a věří bláznovskou zvěstí. Co chvíli slyšíme taková slova, že v dnešním světě ostrých loktů se už víra nenosí, že vyhrává silnější a pragmatičtější. Pohled Desatera je ale jiný. Proto k němu Ježíš poutá pozornost a učinil z něj souhrn své nauky. Desatero je ujištěním o tom, že za vším, co nás v životě potkává, je milosrdný a spravedlivý Bůh – i tehdy, kdy si nejsme jisti jeho přítomností: je s námi, v Kristu je v tom s námi!

Amen

Kázání o III. neděli postní 7. 3. 2021  v Husově sboru ve Vršovicích