Kázání 28.1.2018 – Poznání versus láska

Dt 18, 15-20
1K 8, 1b-13
ev. Mk 1, 21-28

„Poznání vede k domýšlivosti,“ píše apoštol Pavel do křesťanské obce v Korintu, a dodává: „kdežto láska buduje.“ To, co vytváří živé a vřelé společenství víry, není míra poznání duchovních věcí, ale láska jednoho ke druhému. Apoštolova slova bychom měli vzít vážně, kdykoliv říkáme, co všechno by mělo být v konkrétním společenství víry jinak: kazatel je příliš mladý, starší generace ho proto nebere vážně, kazatel je příliš starý, nemá mládeži co nabídnout, bohoslužba je nudná a rozvleklá, bohoslužba je pro jednoho příliš zpěvná, druhý by raději zpěv úplně vynechal. Někdo je kritizován, protože zpívat neumí, druhému je naopak vytýkáno, že z bohoslužebného zpěvu dělá operu. Jeden káže příliš jednoduše, druhý zase příliš složitě. Napadají nás desítky důvodů, proč věci v církvi, ale i v našem duchovním životě, nefungují tak jak mají, a stejně početný je i zástup argumentů, které snášíme pro to, abychom přišli na to, co s tím. Analyzujeme situaci, snažíme se věcem přijít na kloub, odhalit a správně pojmenovat chyby, najít účinná řešení, přitom návod je docela jednoduchý, po staletí platný: apoštol ho napsal kdysi církvi do Korintu: „poznání vede k domýšlivosti, kdežto láska buduje.“ Kolikrát máme za to, že jsme výhradními držiteli pravdy, přitom však absentujeme v tom nejzákladnějším: v lásce ke druhému, v lásce k sobě i v lásce k Bohu. Často v církvi překvapí duchovní solitéři, kteří argumentují řadou moudře znějících věcí, když ale přijde řeč na uspořádanost jejich vztahů s druhými, zjistíte, že stejnou suverenitu, kterou prokazují v míře poznání, nemají v oblasti lásky, vřelosti a laskavosti k blízkým či vzdáleným. Celé poselství Bible se dá shrnout do slov: Bůh je láska, láska je Bůh, a přitom to, co nejvíc ubírá na naší křesťanské přesvědčivosti je, jak málo se tímto poselstvím lásky sami necháváme proměňovat. Jsme více zákonickými, než laskavými, více kategorickými, místo milujícími. Poznáním nahrazujeme deficit v lásce na všech jejích frontách: k sobě, k druhým i k Bohu. Láska je hodnota, které se musí člověk soustavně otevírat, učit se jí, zdokonalovat v ní, pro její získání musí umět překonávat sám sebe, vycházet ze své sebestřednosti, pohodlnosti, vlastního sobectví a zaujetí sebou samotným směrem k druhým a jejich potřebám. Není to jednoduchý zápas a povětšinou v něm prohrávám, protože víc než přijímání druhých v lásce dávám prostor argumentům, proč zrovna teď místo lásky musím projevit její opak. Zkusme to prozkoumat na příkladu právě proběhlé prezidentské volby, v uplynulých dnech tolik polarizující naši společnost. Ať už jsme byli v jakémkoliv táboře, jak pohlížíme na ty, kteří jsou na příslovečné druhé straně barikády? A co pohled upřít rovnou na ty, kteří sami byli předmětem našich voleb, tam je snaha po vstřícnosti a laskavosti snad úplně nejtěžší. „Volíš Losnu, nebo Mažňáka?“ ptal se kdysi Foglar v Záhadě hlavolamu, a já jsem na tuto ikonickou větu několikrát narazil v souvislosti s právě ukončeným volebním kláním. Atavismy fungují spolehlivě, ať děti volí Velkého Vonta, anebo dospělí občané s právem volebním hlavu státu. Vzájemnou reakcí losnovců a mažňákovců zpravidla bývá odpor a pohrdání jedněch druhými. Snášíme argumenty dané mírou našeho poznání a láska trpí, společnost se rozděluje, vztahy polarizují, napětí narůstá. Jednoduchý recept na lásku k druhým neexistuje, snad se jí po krůčcích učit, nasávat, čerpat všude a ze všech zdrojů, kde jen to je možné: to znamená otevírat se pozitivním věcem, nechat na sebe působit to dobré. Nenechat se otrávit tím špatným. Nevíra často souvisí s pochybností o přítomnosti lásky ve světě, který zdá se zlý. Ztělesnění nejvyšší lásky – Bůh, často bývá takto zpochybňován: „kdyby byl, tak by přeci něco takového nemohl dopustit…“, je častý argument těch, kteří o Bohu jako nejvyšší lásce pochybují. Tento týden u nás vystupoval Jan Burian – hrál a zpíval a většina z jeho písniček bylo humorných, laskavých a inspirativních. Jenom s tou závěrečnou jsem měl vnitřní problém: Bůh je na dovolené, zpíval a hrál autor svůj protestsong, který byl jeho uměleckou variací na řečené téma o Boží laskavosti, která je pro mnoho lidí tak těžko čitelná. Bůh si vzal dovolenou, říkal básník, odjel někam do lepšího světa, a my tady v tom špatném a zlém zůstali sami. Takové bylo zhruba vyznění písně, během které jsem usilovně přemýšlel, co na ni jako křesťan a navíc farář řeknu, jak něco takového vyargumentuji. Přemýšlel jsem o tom usilovně a na závěr spásná myšlenka skutečně přišla. Však jsem se o ni také podělil s publikem na rozloučenou: „Ano, Bůh je skutečně na dovolené. I já se pod to mohu podepsat s veškerou vážností svěřeného duchovenského úřadu a také vlastní víry v milujícího Boha, který je na dovolené: na mateřské dovolené, podobně, jako moje žena, a to téměř neznám více vytíženého člověka, nežli je ona. S tím rozdílem, že manželka je na dovolené sedmnáct let, a Bůh celou věčnost.“ Boží láska je láskou mateřskou i otcovskou zároveň, obě tyto lásky nekonečně převyšuje, je starostlivý, milující a nejvýš spravedlivý. Měří každému stejně, svou lásku neodměřuje podle zásluh, nepodmiňuje. Na nás je, jak se k této lásce postavíme, jak ji rozvineme, co se z ní naučíme předávat dál. Mateřská, stejně jako Boží láska je nestranná, je shovívavá, odpouštějící. Bůh ke všem těmto rozměrům lásky lidských matek přidává ještě další rozměr, a sice spravedlnost. Matky, na rozdíl od Boha, bývají někdy ve své lásce nespravedlivé. Boží láska je slitovná, odpouštějící a zároveň spravedlivá. „Kdo miluje Boha,“ říká apoštol Pavel, je od něho poznán.“ Míra křesťanova poznání tak má být za všech okolností poměřována tím, jak my sami jsme poznáváni Bohem, jak se necháváme od něho poznat, nebo jinak řečeno slovy písně: „Kéž tě víc miluji, víc lásky jen, dej mi, můj Ježíši, na každý den…“
Amen

Kázání o IV. neděli po Zjevení Páně 27. 1. 2018

v Husově sboru ve Vršovicích