Kázání 26.4.2020 – Šli cestou, šli sami…

Sk 2, 14a.36-41
1Pt 1, 17-23
ev. Lk 24, 13-35

Byly to letos zvláštní velikonoce! Jiné, nikdy dřív takto neprožívané. Velikonoce, které jsme dostali za domácí úkol. Určitým vodítkem, nápovědou, tutoriálem, mohl být přímý přenos či záznam bohoslužby z prázdného kostela, ale osvojit si všechno, co jsme takto uslyšeli, už bylo na nás samotných: pomodlit se, lámat chléb, povzbudit druhého slovem útěchy, dokonce i recept na velikonoční biblickou večeři jsme měli online či ke stažení, podobně meditaci, duchovní písně a řadu dalších – byl a je toho plný internet. Až jsem se nestačil divit, v tom dobrém slova smyslu, kolik se najednou i v jindy pomalých a stojatějších vodách církve, objevilo ze dne na den tvůrčí invence, nápaditosti, způsobů, jak i v tak ztížených podmínkách, zvěstovat evangelium jako dobrou zprávu pro druhého, pro sebe samotného. To vnímám jako dobrou stránku věci. Beru to jako příležitost k tomu, vybočit ze zaběhnutých kolejí a mocný impuls k tomu, abychom aktivizovali sami sebe, své společenství víry a prozkoumávali cesty, na které jsme se dřív báli vykročit. Mám radost z toho, kolik lidí se pustilo do šití roušek pro potřebné, kolik takových Veronik se nečekaně mezi námi objevilo, aby ukázalo svou pravou tvář – vere ikon, zrcadlící tvář Spasitelovu v prokázané  službě pomoci, stejně tak je povzbuzující slyšet, kolik lidí se zapojuje do dobrovolnické služby pomoci starým a osamělým, třeba i tak, že s nimi hovoříte po telefonu, povzbuzujete SMS zprávou, modlíte se za ně, obstaráváte jídlo a léky, nosíte desinfekci či jim telefonicky předčítáte z jejich oblíbených klasiků. Je těch způsobů tisíce, a proto nehořekuji nad tím, že hobby markety se otevřely dřív než chrámy. Díky Bohu za to, že jsme mohli prožít velikonoce jinak. Přál bych si, aby ta vlna solidarity a tvůrčího i duchovního vzepětí i církevního samostudia a svépomoci neskončila s koncem nouzového stavu, s tím, jak se postupně budeme vracet do normálního režimu, až si budeme opět zvykat a zapomínat na to, že jsme smrtelní, a že jistoty jsou pokaždé vyvažovány stejnou mírou pochybností, nebo chcete-li nejistot. A za takovou nejistotu mám i nemoc, až díky které doceňujeme hodnotu zdraví. Když začínala současná opatření, citoval jsem verše svého v Pánu zesnulého kolegy v duchovenské službě Václava Žďárského z jeho básně Víra virů. Nic neztratila jeho slova ze své platnosti, naopak, jsou umocněna společným prožitkem: „Jsme viry – a máme ve světě své místo – I špína musí být – aby bylo čisto – K čemu by bylo zdraví bez nemoci – Nepozná člověk lásku bez Boží pomoci.

Slyším kolem sebe, že se už nikdy nevrátíme do bodu, ze kterého jsme do času koronavirového vstoupili. To není žádné nové zjištění, první, kdo o tom mluvil, byl před tisíciletími Hérakleitos. Svět i my budeme jiní – bohatší o prožitou zkušenost, chudší o ty, kteří zemřeli, o to, co jsme až doposud ztratili, i  to,  o co ještě přijdeme v budoucnu. A prognózy již teď předpovídají, že toho nebude málo. Ale stejně tak bude mnohé i to, co díky tomu získáme. Prožít v podobném duchu vánoce, říkám si, to by teprve byla jízda. Vánoce jsou oproti velikonocům ještě mnohem intenzivněji prožívanými svátky, ale prozatím se spokojme s těmi řečenými velikonocemi za domácí úkol, vždyť nám z toho úkolu ještě tolik zbývá k dopracování.

Touto druhou povelikonoční nedělí nás doprovázejí Emauzští učedníci, sami doprovázeni Spasitelem. Je to krásné a hluboké biblické poselství o sdílení společné cesty. Učedníci jdou cestou, cítí osamělost, prožívají smutek, protože evidentně prožili něco těžkého, něco, co jim vzalo iluze a představy o správném řádu věcí. Odcházejí z Jeruzaléma – svatého města, kde zanechali svou naději a nejspíš i víru. Ten kvapný odchod se podobá útěku před tím, co je trápí, čemu nerozumí, nebo čemu nechtějí rozumět. A tou samou cestou kráčí Pán. Přidá se k nim, srovná s nimi krok, ale oni ho nepoznávají. Ne že by nechtěli, že by snad byli nechápaví – na to jsou dokonce neznámým poutníkem upozorněni, a jak později oni sami si budou myslet „což nám srdce nehořela, jak to bylo možné, že jsme ho nepoznali?“. Nepoznali ho, protože on sám chtěl zůstat nepoznaný – poznání mělo přijít až v jeho režii, nikoliv v jejich – opět stejný model, jak v setkání Mariině s Ježíšem, o kterém si myslí, že je zahradník. Svrchovanost prozření je v obou případech na straně Vzkříšeného, nikoliv člověka a jeho chápání. Jdou spolu a přece sami, osamocený dav tří, napadá mě, hovoří o tom, co prožili, čeho byli svědky, jistě se i povzbuzují, a posléze, když se k nim přidá neznámý, začne je zasvěcovat do tajemství Písem. Jak výstižný je to obraz osamocené církve putující světem, jak výstižný obraz osamoceného člověka putujícího církví. K oběma situacím je ten příběh připodobitelný. Kolikrát cítíme osamělost církve v příbojích světa, který není naladěn na stejnou notu, jako ona, kolikrát cítíme osamění uprostřed církve, která není naladěna na stejnou notu, jako my? Všude tam se stáváme učedníky, jdoucími do Emauz. Důležité je vzít v potaz, že s církví i s našimi kroky v ní vylaďuje svůj krok Kristus – jde s námi. Nejsme sami, i když nám to tak často připadá: i to jsem slyšel v čase korony: vždyť jsme v církvi stejně sami, na okraji zájmu druhých, jako jsme byli před tím, nežli začala pandemie… Je to Pán, který nás na naší cestě doprovází a mnohé vykládá, a jsme to my, kteří mnohému z toho nerozumíme pro mnoho důvodů, třeba i pro svou nechápavost. Ale zlom přichází před Emauzy, on „jakoby“ chce jít dál, a oni ho přemlouvají, ať s nimi zůstane. To, že ho přemlouvají  je známkou vyladěnosti jejich chůze, osvojili si „návyk“ na Krista, a on se jim následně dává poznat v lámání chleba. Už ho nevidí, ale ve skutečnosti ho vidí až od lámání chleba, až tam se jim dává poznat jako Vzkříšený Pán. Ne ve slovech, ale v jednání, ve společenství, v lámání chleba, když je hostí u svého stolu. Prosme o víru a prozření Emauzských učedníků!

Kázání o II. neděli po velikonocích 26. 4. 2020 v čase korony. Bohoslužby byly povoleny pro 15 účastníků.