Kázání 3.5.2020 – Já jsem dveře
Sk 2, 42-47
1Pt 2, 19-25
ev. Jn 10, 1-10
Ježíš v Janově evangeliu hovoří sám o sobě v sedmi tzv. „sebezjevitelských“ slovech. Pokaždé jsou uvozena výrokem „já jsem“, na který navazuje předmětný popis. Zopakujme si, která to jsou, v pořadí jak za sebou v evangeliu následují, připomínám, že se jedná o gramatický předmět základní skladební dvojice “já jsem“: chléb, světlo světa, dveře, dobrý pastýř, vzkříšení i život, cesta, pravda i život, pravý vinný kmen. Ze všech uvedených mi přirovnání ke dveřím přijde nejpodivuhodnější, ještě víc podivuhodné však je, že se nejedná o přirovnání. Sebezjevitelská slova, ačkoliv formou připomínají jiný Ježíšův výrazový nástroj – podobenství, nejsou příměry, nejedná se o přirovnání něčeho k něčemu „aby si to bylo podobné“. Takto významově zúžit Spasitelova slova znamená minout se s nimi a nepochopit je. Vzpomínám si, jak zvláštním způsobem na mě zapůsobila slova „já jsem dveře“, když jsem je poprvé slyšel z úst kazatele v křivoklátském kostele, kam jsme kdysi s mým bratrem za dob mého bohosloveckého studia přišli o jedné z povelikonočních nedělí a tehdy přítomný kněz četl z evangelia právě tuto pasáž. „Já jsem dveře“ totiž zní skoro až nepatřičně. Když Ježíš o sobě říká, že je pastýřem, světlem, ba i chlebem, zní to tak nějak „lépe k sobě“, ale dveře, navíc ještě ve spojení s prvním pádem? Kdyby se mi takový text dostal do rukou jako korektorovi, udělal bych u něho poznámku: převést do sedmého pádu: já jsem dveřmi, anebo ještě lépe: raději vyškrtnout a zkusit jiné výrazivo. Díky Bohu za to, že žádný korektor takto horlivě neupravoval text Jana evangelisty a my tak tomu máme v Písmu až dodnes jeho autentické sdělení o tom, kdo je Kristus: Kristus je dveře zní poselství této neděle. Jiný pád nežli první ani nepřichází v úvahu, neboť v každém sebezjevitelském slově Ježíšově je použit první pád. Tak, jako Ježíš neříká: „já jsem světlem světa“, „já jsem chlebem života“, neříká ani, že je dveřmi, nýbrž „jsem dveře“. Z citovaných gramatických předmětů mezi předměty ve smyslu věcných, ohraničených a vyplněných objektů patří kromě dveří ještě chléb, vinný kmen a cesta, i když cesta nemusí být nahlížena věcně ve smyslu krajinného prvku, potom by do kategorie věcí náležely pouze dveře, chléb a kmen. Pastýř už věcnou kategorii překračuje, jedná se o povolání. Světlo sice je fyzikální, objektivně měřitelná veličina, ve spojení „světlo světa“ však už zásadně překračuje kategorie fyzikálně definovaného světelného toku. Pravda, život a vzkříšení jsou potom pojmy výhradně existenciálními, filosofickými a teologickými, pro které je věcné uvažování nepatřičné. Zůstaňme u těch dveří, které jsou nám dány za téma. V biblických spisech, které patří do tzv. janovské literatury, kam řadíme kromě Janova evangelia například také knihu Zjevení, se motiv dveří objevuje opakovaně. Konkrétně ve Zjevení to je pasáž, v níž Vzkříšený Kristus říká: „Hle, stojím přede dveřmi a tluču; zaslechne-li kdo můj hlas a otevře mi, vejdu k němu a budu s ním večeřet a on se mnou.“ Jedná se o známý text, na základě kterého je Ježíš líčen jako poutník, stojící u zavřených dveří, kterému jsou tyto dveře překážkou, pro kterou je nucen čekat na jejich otevření. Takto je Ježíš vymalován na známém katedrálním obraze Holmana Hunta v Londýně v Chrámu svatého Pavla. To je jedno pojetí: v něm je Ježíš u dveří, za dveřmi, přede dveřmi. Dveře jsou objektem čekajícím na otevření, aby mohl Ježíš vstoupit. Takto líčí situaci ostatně i autor Janova evangelia v pasáži o shromáždění učedníků za zavřenými dveřmi. Dveře jsou zavřené – Ježíš chybí. Ten samý evangelista ale nyní překvapivě přichází ještě s jinou variantou. Už ne „Ježíš a dveře“, ale „Ježíš je dveře“. Učedníci byli ze strachu před Židy za zavřenými dveřmi, čteme v evangeliu. Můžeme spolu s malířem Huntem přemýšlet o tom, kde byla klika, táhlo, klepadlo, zda zevnitř, nebo zvenku, jaký byl mechanismus zavírání dveří a jak a kdo dveře otevírá, anebo přijmout evangelistovo tvrzení, že Ježíš není za dveřmi, přede dveřmi, u dveří, ale že Ježíš je ty dveře! Učedníci jsou ze strachu za dveřmi, ale přišel Ježíš a postavil se uprostřed nich. Jak je to možné? No proto, že je dveře. Učedníci se bojí, proto se zavřou za dveře. Nechtějí, aby se předmět jejich strachu dostal až k nim a proto spoléhají na sílu dveří, ale žádné dveře nejsou tak silné, aby se zlo nakonec nedostalo až k nim. Žádné, ani ty sebelepší dveře nás neochrání před nebezpečím, které na nás číhá tam venku, mimo naši bezpečnou zónu, mimo naše důvěrné teritorium. Můžeme se sebevíc snažit, posilovat zámky, leštit kliky desinfekcí, instalovat alarmy, ale nakonec stejně náš největší nepřítel smrt přijde, a žádné dveře nás před ní neochrání, jedním pohybem padne všechno, co jsme si proti ní postavili – s jedinou výjimkou, že ona sama musí vstoupit dveřmi, které jsou Kristus. Víra v Krista není ustrašeným posedáváním za zavřenými dveřmi, za kterými tušíme nebezpečí, proto se ukrýváme v jejich bezpečí a doufáme, že nás ochrání, protože Ježíš je přeci těmi bezpečnostními dveřmi s tím nevyšším atestem. Nikoliv, to by znamenalo, že s Ježíšem počítáme ve všech dalších pádech, ale zapomínáme na ten první: „Já jsem dveře,“ praví Pán. Víra znamená přijetí, že Ježíš je dveře, vrata, brána, díra, kterou je s námi v našich straších, úzkostech, nemocech, obavách, ba i v naší smrti, Bůh. My se bojíme, jsme sevřeni, uzavřeni strachem pro řadu věcí, ale on je stále s námi, on je dokonce rámcem našeho strachu, podobně, jako linka otevřených dveří rámuje všechno, co je za nimi. Teprve taková víra nás dokáže zbavit strachu z neznámého, z toho, co je za dveřmi. Otevřené dveře jsou zárukou svobody projít odtud tam, zavřené dveře tuto svobodu omezují, ale nepopírají. Můžeme se pokusit vzít za kliku, když bude zavřeno, nevadí, v pravý čas se i pro nás otevřou: „Já jsem dveře,“ praví Pán.
Amen
Kázání o III. neděli po svatém Duchu v Husově sboru
ve Vršovicích, stále v čase koronavirové nouze.
Můžete sledovat všechny komentáře k tomuto článku prostřednictvím kanálu RSS 2.0. Both comments and pings are currently closed.
Komentáře nejsou povoleny.