Kázání 19.6.2022 – Když se najde v hroznu šťáva

Iz 65, 1-9 Ga 3, 23-29
ev. Lk 8, 26-39

Závěr právě přečteného úryvku z 8. kapitoly Lukášova evangelia přináší evangelistovu odpověď na to, kdo je to Ježíš. Uzdravený muž, ze kterého podle biblického podání Ježíš vyhnal „legii démonů“, chce být s Ježíšem. Bible říká: „prosil, aby směl být s ním,“ Ježíš ho ale posílá zpět se slovy: „Vrať se domů a vypravuj, jak veliké věci ti učinil Bůh.“ Ježíš dává tomu nejmenovanému muži úkol: má vypravovat tam, kde žije, o tom, co mu Bůh učinil. Touhou uzdraveného je být Ježíšovi na blízku, ale i tady platí, že často se naše touhy rozcházejí s tím, co pro nás určil Bůh. Nejde o to naplnit své touhy, ale splnit to, k čemu jsme byli Bohem povoláni. Chopit se úkolu zadaného Bohem. Úkolem toho nejmenovaného muže bylo ukázat druhým, jak ho Bůh proměnil. A jak to dopadlo, sděluje biblický autor závěrečným veršem citovaného úryvku: „odešel a zvěstoval po celém městě, jak veliké věci mu učinil Ježíš.“ Všimli jste si toho stejně jako já? V posledním slovu je ukryta evangelistova odpověď na otázku: „kdo je to Ježíš?“ Muž dostává od Ježíše úkol vypravovat o tom, co mu učinil Bůh, muž jde a po celém městě zvěstuje, jak veliké věci mu učinil Ježíš. Taková je evangelistova odpověď příjemcům dobré zprávy o Bohu: Ježíš je Bůh, v Ježíši se potkává člověk s Bohem. Muž je uzdravený, ale znovu získané zdraví je pro něho závazkem a úkolem dosvědčit druhým, jak Bůh do jeho života zasáhl, čím ho změnil. Jak? Ne že se uzdravil, ale že potkal Ježíše. Nevím, jak to máte doma vy, ale na to nehleďme a zkusme vzít vážně řečený Kristův imperativ: „Vrať se domů a vypravuj, jak veliké věci ti učinil Bůh.“ Namítnete, ale moje situace je jiná: neodcházel – neodcházela jsem ráno do kostela posedlý – posedlá legií démonů, co budu těm doma říkat, když se vrátím? K žádnému plavení vepřů v mé bezprostřední blízkosti – v Botiči, či jinde, nedošlo, co si mám vymyslet, aby má výpověď převážila nad konstatováním: „Prosím tě, raději mi řekni, kdy bude oběd?“ To je přesně ten moment, ve kterém říkám, že k tomu, co čteme a slyšíme z Bible, bychom měli přistupovat kontextuálně. Brát v potaz kontext, tedy rámec, do kterého je příslušná pasáž zasazena, neznamená umenšovat vážnost Božího slova, tím umenšením může být naopak otrocká snaha držet se řečeného bez ohledu na kontext, ve kterém text vznikal a následně jej na svůj současný rámec roubovat. Z nedávno přečteného rozhovoru s jedním z největších odborníků na husitskou dobu Petrem Čornejem mě napadá paralela tohoto s povrchně hodnotícími soudy lidí, kteří radikální vojenský směr vedený Janem Žižkou považují za teroristické hnutí, husity za ničitele kulturních památek a Žižku samotného za středověkého Usáma Bin Ládina – vždyť v míře násilí si s ním nezadá! Chyba takového přístupu spočívá v tom, že do svého rámce zasazujeme postavy, věci a události, které se odehrávaly v naprosto odlišném kontextu. Podobné chyby se můžeme dopouštět i v přístupu k Písmu. Samozřejmě je možné osvojit si, domnívám se ale, že jenom do jisté míry, starověké vidění světa rozděleného do tří sfér vlivu: nebe – země – podsvětí. Tím se však dostaneme do napětí se současnými poznatky o tom, jak svět a vesmír fungují. Obloha nám bude děravou poklicí, kterou prosvítají hvězdy, nemoci nám budou posedlostmi a léčit je budeme vymítáním, a tak dále. Anebo pochopíme víru a pro ni důležité Písmo svaté – Bibli, jako věc nadčasovou, univerzálně platnou v každé době a pro každého člověka, bez ohledu na kontexty, do kterých jsme zasazeni. To ale znamená přijmout proměnlivost právě těch kontextů. Nebát se právě takové věci provětrat Duchem svatým, přijmout je v jejich odlišnosti, v jinakosti, a přitom na nich nelpět, protože pro víru v Ježíše nejsou podstatné. Že vstoupila legie démonů z posedlého muže do stáda vepřů? Ve víře s tím nebudu mít žádný problém, na rozdíl od nevěřících aktivistů za práva zvířat v hromadných chovech. Ale i na těch by mi mělo záležet, viz Ježíšův příkaz: „Vrať se domů a vypravuj!“ Vepř ze starověkého Gerasenu byl nahlížen jako kulticky nečisté zvíře. Jeho majitelé i ti, kteří je pásli, určitě nebyli Židé. Kam jinam měla směřovat legie, nežli do vepřů? Nám je dnes zvíře jako zvíře, hodnotíme nanejvýš chuť jeho masa, pokud nejsme vegetariány, a cenovku, ale kdyby vedle vepřů bylo ještě stádo ovcí, tipněte si, kam by v takovém případě legie vstoupila? Opět do vepřů. V mytickém chápání světa, což je daný biblický kontext, se démon vtěluje do kulticky nečistého zvířete a to následně padá do jezera – do vody, do močálu, do místa jeho původu: zlo se vrací, odkud přišlo. To je výpověď víry ukrytá za popisem události. Ježíš je svrchovaným Pánem nad každým zlem. Tak tomu rozuměli a tak to chápali Ježíšovi současníci, kteří uvěřili, že se v něm potkávají s Bohem. My na to dnes nahlížíme našima očima a nerozumíme tomu, podobně jako gerasenští, kteří prosili Ježíše, aby od nich odešel, protože se hp báli. A zase si všimněte, ten, jehož se to týká – ví, protože věří, setkal se s Ježíšem. Ti ostatní nerozumí, bojí se, nechápou, nevěří. Zjevně ani zjevný zázrak nestačí, když je srdce zatvrzelé. Ježíše se buď bojíme, když nechápeme, kým je, anebo mu chceme být nablízku, protože v něm se nás dotýká samotný Bůh, proto věříme. Izajáš uvádí důležitý výrok: „Hospodin praví, když se najde v hroznu šťáva, říkává se: nemař jej, je v něm požehnání. Tak budu jednat kvůli svým služebníkům, aby se nic nezmařilo.“ Tím Božím jednáním je Kristus.
Díky, Bože, za tu kapku víry, kterou osvěžuješ můj suchopár, za tu kapku vláhy, která ve mně zůstává a čeká na své rozhojnění, protože spravedlivý z víry bude živ. Díky, že nejsi můj dozorce, ale Spasitel.

Amen
Kázání 19. 6. 2022 v Husově sboru ve Vršovicích
o II. neděli po svatém Duchu