Vznik CČSH
Zrod Církve československé husitské
Dějinný rámec a předpoklady vzniku CČS(H)
Kdyby se církvím vystavovaly rodné listy, bylo by otázkou, jaké datum stanovit jako okamžik „zrodu“ Církve československé (husitské). V úvahu totiž přichází hned několik dat: vánoce 1919, během kterých byla v řadě katolických chrámů a kostelů v Čechách i na Moravě spontánně katolickými kněžími sloužena bohoslužba v národním jazyku, byl to čtvrtek 8. ledna 1920, kdy na schůzi kněží Klubu reformního duchovenstva byl odhlasován vznik Církve československé, nebo neděle 11. ledna, kdy z kazatelny svatomikulášského chrámu v Praze na Staroměstském náměstí přečetl bývalý římskokatolický kněz – modernista Emil Dlouhý-Pokorný Prohlášení Národu československému, ve kterém se veřejnosti proklamativně oznamovalo, že vznikla nová církev? V úvahu však přicházejí i jiná data, spjatá s dějinami vzniku Církve československé (husitské).
Církev československá (od roku 1971 nese ve svém názvu charakteristiku „husitská“) je výslednicí dlouholetého zápasu na poli náboženském, který se v českých zemích a na Moravě odehrával zhruba od poloviny 19. století. Kdybychom měli tento zápas časově vymezit, potom jeho počátky můžeme datovat do doby společenského a náboženského uvolnění k němuž se otevírala cesta v událostech revolučního roku 1848. Postupující proces národního sebeuvědomování s významně se uplatňujícím historizujícím pohledem Palackého koncepce českých dějin, připravoval půdu pro následné masarykovské vnímání světa, ve kterém je „česká otázka otázkou náboženskou.“ V tomto dějinném ovzduší po infernu I. světové války vzniká samostatná Československá republika. Její étos je nesen ideály demokracie a humanismu, výrazně se však uplatňuje i modernismus, jakožto celospolečenské hnutí, které se stalo příslovečným kvasem doby na přelomu 19. a 20. století. Konec této jedinečné epochy se uzavírá zhruba po sto letech, tedy až po II. světové válce, kdy opět dochází k radikální proměně světa. Totalitní režimy 20. století potom vystavily svůj neblahý účet myšlenkám „triumfující a moderní“ lidské pospolitosti. Toto všechno je dějinným rámcem, do kterého je zrod Církve československé (husitské) zasazen.
Přidržíme-li se zpočátku řečeného obrazu církve, která má svůj rodný list, potom v případě Církve československé (husitské) je možné do kolonky matka vepsat: římskokatolická církev a otcem je v tomto případě modernismus, přičemž je důležité mít na paměti, že ačkoliv si „oba rodiče“ byli v mnoha ohledech velmi blízcí a pouto mezi nimi bylo nejednou až intimně důvěrné, jednalo se o pár, který nikdy nebyl oficiálně sezdán, ba co víc – z pohledu církevních autorit byl opakovaně prohlašován za neprávoplatný. I to je příčinou, proč bývá někdy na Církev československou (husitskou) nahlíženo ve stejné míře buď jako na „pohrobka“ nebo jako na „nemanželské dítko“. Faktem zůstává, že dodnes je Církev československá (husitská) i v celosvětovém měřítku jediným církevním útvarem bezprostředně vzešlým z dědictví katolického modernismu a to navzdory tomu, že modernismus v katolické církvi v Čechách a na Moravě nikdy nedosáhl takového intelektuálního, duchovního a společenského rozmachu, jak tomu bylo v jiných zemích, např. ve Francii.
Vznik Církve československé (husitské) je spjat s bouřlivým náboženským hnutím, které záhy po vzniku Československa v říjnu 1918 zachvátilo především jeho českou část, dílem se projevilo i na Moravě a v ještě menší intenzitě na Slovensku. Někdy se v této souvislosti hovoří o tzv. „českém schizmatu“. Bezprostředně po založení Československa je obnovena Jednota katolického duchovenstva jako stavovská organizace katolického kléru v nové republice, která si kladla za cíl hájit statut římskokatolických kněží ve společnosti, jež se stále více profilovala jako antiklerikální. Situace v oblasti náboženské byla v té době velmi vypjatá. Proticírkevní nálady se nezřídka projevovaly masovými akcemi, jakým bylo například svržení Mariánského sloupu na Staroměstském náměstí v Praze v listopadu 1918, ale také v individuálních inzultacích namířených proti katolickému kléru: kněží byli fyzicky napadáni během konání obřadů, v některých případech docházelo k jejich vylučování z veřejné přepravy rozvášněným davem a k jiným excesům. Velká diskuze se vedla o otázce umístění křížů ve školních učebnách. Římskokatolická církev byla nahlížena kriticky pro svou dřívější provázanost s vládnoucím habsburským domem (hovoří se o tzv. austrokatolicismu). Byly jí vytýkány některé postoje za války, především svěcení zbraní. Několik významných církevních úřadů v zemi bylo obsazeno hodnostáři, jejichž rodným jazykem nebyla čeština. To všechno zhoršovalo kredit církve před veřejností, která nikoliv jen pár týdnů, ale celé měsíce a roky po vzniku Československa euforicky prožívala budování státní suverenity. Masarykovo: „Tábor je náš program“ bylo vnímáno konfrontačně ve vztahu k převažujícímu římskému katolicismu.
Eskalace sil zla rozpoutaného světovým válečným konfliktem zaskočila mírou své brutality do té doby slibně se rozvíjející „moderní“ společnost. Římská církev nestačila v tu chvíli zrychlenému tempu světa, který se měnil ze dne na den. Svou podobou byla stále zakotvena v závěrech Tridentského koncilu z poloviny 16. století a nic na tom nezměnila ani snaha svolat v 70. letech 19. století koncil do Vatikánu. Jeden ze dvou jeho výstupů: dogma o papežské neomylnosti ve věcech víry a mravů rozhodně nepřispěl k vylepšení obrazu církve před veřejností. Na ostatní koncilní návrhy již nezbyl čas. Druhý významný počin měnící podobu katolické církve: přijetí Kodexu kanonického práva v roce 1917 zůstal vzhledem k probíhající válečné vřavě v širším měřítku takřka bez odezvy a na své uplatnění ještě čekal, a přesto právě to byl jeden z klíčových faktorů pozdějšího neúspěchu při jednáních katolických reformistů, kteří se snažili získat papeže pro udělení zvláštního statutu římským katolíkům v nově vzniklém Československu.
Jednota katolického duchovenstva v Československu
Euforičnost poválečné doby, přepjatá očekávání a nerealistické naděje, stejně jako emocionálně vedená kritika, zasáhly jak širokou veřejnost, tak i významnou část pokrokově smýšlejícího katolického kléru. Byl mezi nimi ve své době již známý a oblíbený spisovatel, chodský bard a kněz Jindřich Šimon Baar (1869-1925). Ten se stal vůdčí osobností již 7. listopadu 1918 z právního hlediska znovuobnovené kněžské stavovské organizace: Jednoty katolického duchovenstva. Předchozí Jednota působící v letech 1902-1907 byla rozpuštěna jako „modernistická“ organizace na základě stanovisek dekretu Lamentabili sane exitu z července 1907 a následné encykliky Pascendi dominici gregis. České a moravské ordinariáty vydaly zákaz působení Zemské Jednoty.
Blížící se konec války oživil naděje na ustavení nové Jednoty. Přípravný výbor se sešel již 3. září 1918, dále 8. října a další schůze byla svolána na 28. říjen 1918. Shodou okolností se tak vznik Jednoty kryje na den se vznikem československého státu. Baar svoji představu o činnosti Jednoty představil v dopise svému příteli, básníkovi a knězi Xaveru Dvořákovi (1858-1939), z počátku roku 1918, kdy mj. napsal, že je třeba „vzburcovat spící klérus českoslovanský, aby se v kritické chvíli vzmužil a přihlásil se ke slovu. Bude nás budoucnost zle soudit, budeme-li mlčet ke všemu…“
Jindřich Šimon Baar byl typem kněze bouřliváka, typologicky nezapadal mezi možné představitele církevního establishmentu. Svým přímočarým jednáním a vystupováním na veřejnosti si dokázal vytvořit nejenom v církvi celou řadu nepřátel. Jeho netrpělivost a s ní spojená absence citu pro dlouhá a vysilující diplomatická jednání nutná pro přijetí jakékoliv změny v církvi, mu předem uzavřela možnost hierarchického postupu v církvi. Baar i navzdory tomu byl svědomitým knězem, výborným kazatelem, učitelem i rádcem. Ocenění se mu však především dostalo ze strany veřejnosti i odborné kritiky za jeho spisovatelskou činnost. Mírou své erudice, intelektu i ryzostí povahy a morálními postoji výrazně převyšoval mnoho svých kolegů ve vedení Jednoty, ale i nadřízených v církvi. Mezi zakládajícími členy Jednoty nacházíme i celou řadu významných osobností katolické církve. Byli mezi nimi biskupové, univerzitní profesoři teologické fakulty, kanovník, opat a jiní. Jednota záhy po svém založení ustavila odbory, ve kterých chtěla organizovat svoji činnost (liturgický, právní, školní, tiskový ad.)
Významným počinem, který mocně zahýbal Jednotou, ale i vztahem církevních autorit k ní byla akce, která se zpočátku vyvíjela jako soukromá aktivita jednoho z jejích členů. Byl to kněz a autor ve své době populárních lidových románů Bohumil Zahradník-Brodský (1862-1939). Jako spisovatel ani kněz nedosahoval kvalit předsedy Jednoty Baara. Zahradník-Brodský vypracoval dotazník, pomocí kterého chtěl zmapovat názory kněží ve věcech, jakými byly např.: patronátní právo, biskupská volba, národní jazyk do liturgie, celibát, demokratizace církve ad. Teprve výsledek „dotazníkové akce“ ukázal, jak silně proreformní je Jednota ve velké části svých členů. Členská schůze Jednoty konající se v Obecním domě v Praze 23. ledna 1919, na které byly představeny výsledky dotazníku Zahradníka-Brodského, šokovala mnohé otevřeností názorů a stanovisek, které zde byly prezentovány. Zahradník-Brodský vystoupil s referátem, který vyvolal bouřlivou odezvu. Snad v duchu některých postav ze svých románů na pomezí později vydávané Červené knihovny plamenně tepal nešvary bující v řadách kléru. Zahradník-Brodský hovořil o tajných manželstvích kněží, donašečství, autoritářství, dotkl se revize Husova procesu a v jednom případě dokonce pronesl slovo „schizma“, které zapůsobilo jako příslovečný červený praporek. Od té chvíle byla Jednota v přísném hledáčku církevních autorit. V souvislosti se vznikem Církve československé (husitské) je důležité připomenout, že právě během shromáždění v Obecním domě na sebe poprvé výrazněji upozornil Dr. Karel Farský (1880-1927), tehdy učitel náboženství na plzeňské reálce. Byl jedním ze dvou účastníků, který během večera vystoupil na podporu Zahradníka-Brodského. Po jeho projevu vyzval shromážděné, aby přísahali, že z reformních požadavků neustoupí. Jak dokládají přímí účastníci schůze: „…a kněží povstali a přísahali.“ Farského výzva se setkala s bouřlivým ohlasem. Nejedna z hlavních postav Jednoty se však následně zalekla toho, co dotazník rozpoutal. Zahradníkova ne příliš šťastně volená forma projevu, věci vytrhávané novináři a proticírkevně naladěnou veřejností z kontextu a v neposlední řadě i kritika ve vlastních řadách, vyústila v pokračující diferenciaci v samotné Jednotě, kdy se ukazovalo, že se v ní uplatňuje křídlo výrazně proreformní, většinou velmi liberálně orientovaných kněží, oproti kterým vystupují stejně vehementně konzervativci. Není divu, že záhy poté, co přišel varovný pastýřský list podepsaný jmény tři biskupů, Jindřich Šimon Baar rezignuje na své předsednictví v Jednotě. Rezignace však přijata není a Jindřich Šimon Baar spolu s dalšími přáteli ve vedení Jednoty pokračují ve formulaci jejího programu, který je následně veřejnosti představen ve spise Obnova církve katolické v Československé republice, návrh Jednoty československého duchovenstva v Praze.
Program Obnovy katolické církve a snaha o vyjednávání
Žádný z výstupů, ke kterým se Jednota během své existence dobrala, neměl tak zásadní vliv na podobu budoucí Církve československé (husitské) jako představený dokument. Ačkoliv nebyl tvůrci zamýšlen jako elaborát konstituující nové církevní společenství, ve své výsledné podobě se jím de facto stal. Jeho autoři (kromě Jindřicha Šimona Baara to byl např. Xaver Dvořák, František Teplý, ale i Matěj Pavlík a další), příliš podlehli idealismu přesvědčení, podle kterého budou církevní reformy proveditelné, pokud za nimi budou stát přesvědčení lidé z řad československého kléru. Tragicky podcenili skutečnost, že bouřlivý aplaus kněží v Obecním domě v Praze, kteří vyjádřili své reformní nadšení, nemusí znamenat nic pro celek římskokatolické církve, která neuvažuje jen v rovině partikulární. Drtivá většina navrhovaných požadavků byla již ve svém základě zcela mimo rámec Kodexu kanonického práva přijatého v roce 1917. Tím se stávala materiálem, o kterém není možné vést diskuzi. Při pozdější misi zástupců Jednoty do Říma, kde byly některé požadavky představeny papeži Benediktu XV. (vlastním jménem Giacomo della Chiesa 1854-1922), bylo tomuto muži vyčítáno, že na ně údajně odpověděl strohým „indiscutabile“. O tom vydává svědectví Karel Farský ve svých vzpomínkách na vznik Církve československé (husitské), kde interpretuje obsah svého jednání s pražským arcibiskupem Františkem Kordačem, který mu údajně svěřil obsah svého osobního rozhovoru s papežem Benediktem XV., kdy se měl tento první muž římskokatolické církve na adresu hlavních reformních požadavků vyjádřit takto: jediným latinským slovem. Skutečností zůstává, že věci tak jak byly napsány sice vyjadřovaly oprávněné tužby a naděje katolicky přesvědčených věřících jak z řad kněží, tak i laiků, ale po formální stránce se jednalo o špatně sestavený dokument, kterému nepomohlo ani následné obrušování jeho nejostřejších hran, probíhající téměř amatérsky za pochodu, v některých případech dokonce až přede dveřmi papežského přijímacího sálu v Římě. Baarova Obnova katolické církve v Československu a následný eufemismus tohoto dokumentu je příliš poznamenán dobou svého vzniku. Z pohledu Čechů byl sice vznik samostatného Československa velikou a významnou událostí, ovšem v celosvětovém měřítku nebyl důvod, proč zrovna tomuto státu v srdci Evropy jako jedinému udělovat zvláštní výjimky, což ostatně ani neumožňoval tehdy platně nastavený církevní systém.
Jednota v čele s Baarem volá po vytvoření zvláštního „patriarchátu“ se sídlem v Praze, který bude zárukou mimořádné autonomie katolické církve na území Československa. Už tento návrh je úsměvný z pohledu srovnání postavení patriarchátů a jejich role v římskokatolické církvi, ale i z pohledu historické tradice církve, která znala patriarcháty v Jeruzalémě, Antiochii či Konstantinopoli. Praha se svým významem nemohla nijak rovnat těmto centrům dějinně spjatým s rozvojem církve.
Další z požadavků se týkal prvků církevní samosprávy. V dokumentu se objevují správní jednotky s názvem Ústřední rada, diecézní rady, farní rady. Liturgie má být přeložena do národního jazyka, celibát zdobrovolněn.
Následné body se týkají úpravy bohosloveckého studia, obsazování beneficií, církevních řádů, úpravy breviáře a v neposlední řadě také upravení praxe katolické církve k pohřbu žehem.
Věřícím Církve československé (husitské) budou znít některé termíny z Baarova programu Obnova katolické církve v Československu jako důvěrně známé. To proto, že právě tento dokument použil později Karel Farský za základ právní organizace nově vzniklé Církve československé (husitské). Např. úřad patriarchy CČS(H) je vysvětlitelný na základě tohoto dokumentu, nikoliv jak je někdy zdůvodňováno příklonem Československé církve (husitské) k pravoslaví, k němuž došlo v prvních letech po jejím založení.
Volání Jednoty po obnově církve v Československu a dokument, který se stal jejím „programovým prohlášením“ je nutné nahlížet nikoliv podle dikce církevního práva, ale jako apologii, která měla církvi ukázat její budoucnostní směřování. Takto pochopeno se jedná o významný církevní dokument, který v podmínkách poválečné doby ještě před vypuknutím dalšího světového konfliktu naznačoval cestu, po které se bude ubírat římský katolicismus ve 2. polovině 20. století se svým následným programem aggiornamenta, představeného na II. vatikánském koncilu (1962-1965). Úsilí československých katolických reformistů bylo předznamenáním těchto snah. Stejně tak je důležité nezapomenout na to, že hlavním editorem byl v tomto případě spisovatel a básník, tedy člověk, kterému je vlastní přemýšlet v obrazech a přicházet s vizemi, jejichž realizace je mimo rámec současných možností, což ovšem nevylučuje jejich budoucí uplatnění, k němuž ostatně došlo – jak v případě Církve československé (husitské), tak v některých bodech i v rámci církve římskokatolické. Bez nadsázky tak konstatujeme, že Církev československá (husitská) může být za mnohé vděčna spisovateli a knězi Jindřichu Šimonu Baarovi a ačkoliv tento nikdy do nové církve nevstoupil, ba dokonce si od ní držel více než zdvořilostní odstup, měla by být jeho památka i v této církvi mnohem více ctěna a připomínána.
Po formulaci reformních požadavků z pera Jindřicha Šimona Baara dospěla Jednota katolického duchovenstva k rozhodnutí vyslat do Říma k papeži Benediktu XV. delegaci, která by mu předložila návrhy předtím dlouze v Jednotě, ale i ve společnosti diskutované. Výběr delegátů prováděl výbor Jednoty. Delegace získala díky účasti Dr. Mariána Blahy (1869-1943) – člena československé komise při mírové konferenci v Paříži a pozdějšího biskupa v Banské Bystrici, statut diplomatické mise. Dr. Blaha byl totiž pověřen ministrem zahraničí Benešem jednat v Římě o vztazích mezi Československou republikou a Svatým stolcem. Jednalo se především o otázku hranic katolických diecézí, které se historicky neshodovaly s hranicemi nového státu, a o další záležitosti. Díky tomuto získala delegace Jednoty statut vrcholného politického jednání, bohužel však její členové nedokázali této přednosti využít. Celý pobyt v Římě je poznamenán nezkušeností účastníků, chaotičností, ale i netrpělivostí. Je s podivem, že ačkoliv členové byli opatřeni diplomatickými pasy a státní subvencí, která jim umožňovala vést v Římě několikaměsíční jednání, vrátili se zpátky do Čech po několika týdnech. S papežem přitom jednala delegace na tajné audienci pouhých 35 minut. Ze zpráv, které podávali zúčastnění v Praze, vyplývá, že jim bylo řečeno k otázce obsazení arcibiskupského stolce v Praze, že je již rozhodnuto. Papež dále sdělil, že lze ihned povolit čtení i zpěv epištoly a evangelia v češtině. To byl vlastně jediný pozitivní výsledek římské cesty. Papež krátce nato po několika zdvořilostních otázkách audienci ukončil. Nepadlo ani slovo o celibátu, o autonomii československé katolické církve ani o dalších věcech. Benedikt XV. se k tomuto údajně vyjádřil slovy: „Otázky které nelze uskutečnit, nutno nechat stranou.“
Římská mise Jednoty se nepodařila a ani v nejmenším nenaplnila očekávání těch, kteří se k ní upínali jako k rozhodujícímu činiteli ve věci prosazení reformních požadavků. Naopak, jenom prohloubila vnitřní krizi tohoto kněžského uskupení a snad i přispěla k razantnějšímu postupu proti reformně orientovaným katolickým kněžím v Československu.
Na cestě ke vzniku nové církve
Jak se dovídáme z historických pramenů, již v průběhu jara 1919 se zformovalo v rámci Jednoty křídlo radikálně orientovaných kněží. Jednalo se vesměs o lidi kteří pozitivně reagovali na referát Zahradníka-Brodského přednesený v Obecním domě. Tato zpočátku minimálně organizovaná frakce přijala název Ohnisko. Z něho později valná část přešla do Klubu reformních kněží (název je někdy uváděn také jako Klub reformního duchovenstva), který vznikl v září téhož roku. V Ohnisku vznikl nápad, provést požadované reformy „cestou činu“ – „via facti“. V Ohnisku byl nejvíce činným Bohumil Zahradník-Brodský, z postav později známých v Československé církvi (husitské) zde vedle Karla Farského nacházíme i Gustava Adolfa Procházku (1872-1942) – faráře v Jeníšovicích u Turnova. Farský s největší pravděpodobností není autorem koncepce „via facti“. Jeho úsilí o reformy v tu dobu ještě prokazatelně nesměřuje k vytvoření nové církve, nýbrž k proměně stávajícího římskokatolického společenství. Členové Ohniska žili představou, že pokud Řím uvidí, že hnutí se stává celonárodním, přiměje ho to k uznání požadavků československých kněží. Myšlenku celonárodní solidarity Farský intenzivně promýšlel. Záhy však poznal, že praxe byla odlišná od předpokladů. Via facti se ponejvíce uplatňovala ve věci kněžských sňatků. Jedním z těch kteří se touto cestou vydali – na rozdíl od Farského, který zemřel v celibátu, byl i jeho kolega mezi reformními knězi: Bohumil Zahradník-Brodský.
Římská mise eskalovala napětí v Jednotě. V průběhu srpna definitivně odstoupil z jejího vedení Jindřich Šimon Baar. Požádal o suspenzi ze zdravotních důvodů a odstěhoval se do rodného Klenčí pod Čerchovem. Tím se vyvázal z pro něho vysilujících bojů. Jeho místo zaujali představitelé umírněného proudu vedeni děkanem a významným činovníkem strany agrární Františkem Kroiherem (1871-1948) – poslancem Národního shromáždění. Radikální reformisté byli v té době sdruženi v Ohnisku a později v Klubu reformních kněží. Mezitím radikálové poznali nesprávnost programu via facti. Veřejnost totiž vnímala především kněžské sňatky, což celkově vedlo k degradaci reformního úsilí, jež tak bylo omezováno pouze na tento bod, čehož vydatně využívala nejenom proticírkevně zaměřená propaganda zvnějšku, ale také vedoucí autority v církvi samotné. Farský, dobře si vědom neudržitelnosti postojů Ohniska, založil 15. září 1919 v Národním domě na Smíchově Klub reformních kněží. Zde se již zcela zřetelně ozývaly hlasy po rozkolu a založení nové církevní organizace. Byl to Karel Farský, který musel tato volání uklidňovat s poukazem na naprostou nepřipravenost a celkovou ideovou neujasněnost.
Mezitím již do Prahy dorazila zpráva, že na uvolněný arcibiskupský stolec v Praze byl jmenován s platností od 16. září 1919 univerzitní profesor, msgre. Dr. František Kordač (1852-1934). Tato zpráva zapůsobila jako blesk z čistého nebe a byla překvapením nejenom pro radikály, ale i pro ostatní kněze sdružené v Jednotě. František Kordač byl vnímán jako osobnost výrazně protireformně orientovaná, stojící na ultrakonzervativních stanoviscích své církve. Byl profesorem křesťanské filosofie a apologetiky na Teologické fakultě, kde s ním celá řada budoucích kněží učinila zkušenost jako s přísným až asketicky orientovaným učitelem. Studoval v Římě na Gregorianu, kde byl jeho spolužákem budoucí papež Benedikt XV. Jeho jmenování do úřadu pražského arcibiskupa bylo považováno za jedinou relevantní odpověď papeže na požadavky československých kněží, které mu byly předneseny v létě 1919. Jednota a s ní i celé reformní hnutí se tak konečně s více než měsíčním zpožděním dočkali výsledku římské mise. Následně se Jednota vydává cestou postupného slevování ze svých požadavků. Církevní vedení jmenováním Františka Kordače pražským arcibiskupem jasně vyjádřilo svou snahu po konsolidaci poměrů v řadách československého kléru. Prostor pro další činnost Jednoty bude od té chvíle stále menší a menší. Farský charakterizoval její následné postavení takto: „…stala se vlastně organizací zbytečnou; neboť pro utužování hierarchické organizace římské a konejšení nebo dokonce potlačování reformních snah nábožensko-církevních netřeba Jednoty…“
27. listopad 1919 představoval pro Karla Farského náročný den. I toto datum je důležitým mezníkem v dějinách vzniku Církve československé (husitské). Dopoledne byl Farský pozván na Hradčany do Arcibiskupského paláce, aby vydal „určité prohlášení.“ Farský se dostavil v civilním obleku namísto v předepsaném taláru. Byl Františkem Kordačem dotazován na reformy, přičemž mu předtím byl zdůrazněn odmítavý postoj ze strany Říma. Kordač se také svěřil Farskému se svým záměrem vybudovat v Praze nový bohoslovecký seminář, který by výrazně pozvedl úroveň teologického vzdělání budoucích kněží. Tento záměr skutečně v následujících letech Kordač realizoval v pražských Dejvicích. Shodou okolností jen několik stovek metrů dál od míst, kde Karel Farský budoval ústředí a bohoslovecký seminář Církve československé (husitské). Arcibiskup pohrozil Farskému přísnými tresty „všemi prostředky“, pokud nebude obnovena náležitá disciplína v kněžských řadách. Farský se krátce na to omluvil s tím, že od jedné hodiny vede schůzi důvěrníků Klubu reformních kněží a z Arcibiskupského paláce odešel.
Na schůzi důvěrníků toho dne byl poprvé otevřeně vysloven názor, že by měla vzniknout nová, na Římu nezávislá církevní organizace. Farský je zpočátku ještě zdrženlivý hovořit o ní jako o Církvi československé. Prozatím má na mysli zásadní reorganizaci katolické církve v Československu, proto o ni hovoří jako o „církvi českokatolické“, která by byla dědičkou a nástupkyní římské církve v jejích právech a majetku. O Slovensku se Farský vyjádřil, že tam prozatím hnutí nemá dostatečnou oporu. Až pod dojmem emotivního vystoupení vojenského kaplana Albína Krásny ze Slovenska byl přijat název „Církev československá“. (Albín Krásna nikdy do Církve československé nevstoupil a až do konce života zůstal římskokatolickým knězem). Další schůze byla svolána na čtvrtek 8. ledna 1920. Do té doby dostalo vedení Klubu za úkol vypracovat pokud možno kvalitní liturgické předlohy pro sloužení liturgických obřadů v národním jazyce. Vzhledem k časovému termínu nebylo možné dodržet odpovídající úroveň především jazykové a básnické kvality překladu. Farský na něm po nocích pracoval povětšinou sám, zpočátku i za pomoci básníka a kněze Xavera Dvořáka, který se později pro jiné povinnosti z práce vyvázal. Sešit I. Českého misálu s Alšovým obrázkem Betlémského dítěte na obálce stačil vyjít do Vánoc 1919 a byl distribuován zájemcům a všem členům Klubu reformního duchovenstva. Ačkoliv na něm byla patrná minimální časová rezerva, ve které překlad vznikal, zařadil se svojí služebností mezi významná díla české reformační minulosti. Reformními kněžími a především církevní veřejností, která měla možnost účastnit se díky tomu o vánocích 1919 obřadů v českém jazyce byl přes veškeré nedostatky přijat s nadšením.
Církev československá (husitská) vstupovala do života o památných vánocích roku 1919. Přestože katolická církev zastoupena arcibiskupem Kordačem opakovaně vydala zákaz jakýchkoliv svévolných liturgických změn ze strany duchovenstva, nedala se velká část reformně smýšlejících kněží odradit a použila o vánočních svátcích I. díl Českého misálu. Dobová svědectví hovoří o velké míře pohnutí, s jakým lid přijímal mateřský jazyk v liturgii. Desítky nadšených reakcí docházely písemně na adresu listu reformistů Právo národa (později Český zápas). Z pražských chrámů se stal centrem české katolické mše Chrám sv. Mikuláše na Staroměstském náměstí. Byl ve vlastnictví Magistrátu a Karel Farský si jej jako předseda Klubu reformních kněží pro sloužení bohoslužebných obřadů pronajal. Na každém bohoslužebném shromáždění byl chrám zaplněn do posledního místa.
Ještě pod dojmem mohutného ohlasu, který v lidech vzbudily „české“ vánoce, se scházejí členové Klubu reformních kněží ke své ohlášené schůzi do Národního domu na Smíchově ve čtvrtek 8. ledna 1920. Celkový počet účastníků byl přibližně 300 lidí. Jednání bylo otevřeno novinářům i zástupcům veřejnosti. Po bouřlivé rozpravě bylo v 16.30 hod. přistoupeno k hlasování. Pro osamostatnění československé církve se vyjádřilo kladně z přítomných 215 členů 140, 66 hlasů bylo proti a 5 hlasů nerozhodných. Výsledek byl překvapením snad pro každého. Ještě v průběhu schůze totiž zaznívala velká část hlasů, které hovořily proti vzniku nové církve. Z nastoupené cesty však již nebylo možné sejít. Hlasování potvrdilo vůli po nové církvi. Církev československá (husitská) tím vstoupila do dějin národů Čechů a Slováků.
Církev československá (husitská) je přímým produktem modernismu. Vznikala z náboženských potřeb doby moderní. I na základě zde znovu uváděných informací o jejím zrodu prohlašujeme, že hlavními tvůrčími momenty nebyly vzdor, neposlušnost, touha po seberealizaci či ztráta víry jejích zakladatelů, nýbrž upřímná snaha o nové uchopení základních věroučných i organizačních postulátů křesťanstva tak, aby se staly srozumitelnými a nosnými v podmínkách nové doby.
Mgr. David Frýdl (ze sborníku 90 let Církve československé husitské)
Komentáře nejsou povoleny.