Stáří a mládí

V apoštolském listě Timoteovi je tomuto mladému spolupracovníkovi na vinici Páně věnováno důležité slovo, které ho mělo podpořit v jeho svědecké službě v církvi: „Nikdo ať tebou nepohrdá, protože jsi mladý.“ 1Tm 4,12. Dále je Timoteus vybízen, aby byl věřícím vzorem v řeči, v chování, v lásce, ve víře a v čistotě. Autor listu patrně důvěrně znal problémy, které církvi přinášejí generační střety, proto neváhá ve svých laskavých radách požádat mladého Timotea, „aby proti staršímu člověku nevystupoval tvrdě.“ K starým lidem má přistupovat jako k otci či matce. To znamená, pokud možno být trpělivý k jejich žádostem a shovívavý k potřebám, které sebou přináší stáří, vždy připraven ku pomoci. Výzva ze čtvrté kapitoly prvního listu k Timoteovi se stala nadčasovou obhajobou mladého duchovního v církvi. Od svého počátku se musela církev vyrovnávat se skutečností, že vedoucími úlohami v ní byli pověřováni nejenom lidé staří a tudíž naplnění množstvím životních zkušeností, ale také ti, kteří na svojí životní pouť vykročili teprve nedávno. Do práce na díle církve však byli povolání stejným Duchem a stejným Pánem, který si ke své službě zmocňuje staré i mladé. Církev ve svých řadách potřebuje obojí. Mládí je vlastní razance, odvaha, chuť i síla riskovat, vydávat se na nové neprobádané cesty. Pracovní potenciál, ale i produktivita bývá několikanásobně vyšší nežli je tomu u starých lidí. Oproti tomu stáří má nezpochybnitelnou výhodu ve své celoživotní zkušenosti. Zcela dle biblického: „Nic nového pod sluncem…“ dovede někdy moudře předjímat sled událostí, které si mládí musí pracně odžít, protože zkušenost, zvlášť generační je těžko přenositelná. Jaký je biblický pohled na mládí a stáří? Mladost je zvláštní výsadou. Trpitel Job na dobu svého mládí vzpomíná jako na dny svěžesti, ve kterém byl jeho stan místem důvěrného rozhovoru s Bohem. To jakoby nahrávalo přesvědčení, že čím je člověk blíže nejútlejšímu a dětskému věku, má jeho vztah s Bohem pečeť mimořádné nikdy později už neopakovatelné důvěry a blízkosti. Nesmíme jí však zaměňovat s často také připomínanou nevinností dětství a mládí. O té biblický člověk nic nevěděl. Naopak, kniha GENESIS jasně definuje narušenost člověka, která se projevuje od chvíle jeho narození, ba co víc, ovlivňuje náš život od samotné chvíle početí. Vzpomeňme na spor bratrů Ezaua a Jákoba, který se začal odvíjet dávno před tím, nežli se tato dvojčata narodila. Když potom přišli na svět, Jákob držel Ezaua za patu. Ve vyprávění o potopě světa její autor přisuzuje Bohu tato slova: „…každý výtvor lidského srdce je od mládí zlý.“ Gn 8,21 Považme, jaké je to opozitum proti předchozímu výroku na adresu člověka, který je Bohem spolu s veškerenstvem stvoření hodnocen jako velmi dobrý. Gn 1, 31 Stvořitelský příběh z prvních kapitol Genesis o přebývání člověka k zahradě Eden bývá někdy právem nazýván jako „ztráta rajské nevinnosti.“ Člověk před svým pádem, to znamená před zásadním odklonem od Boha, byl stvořen jako dobrý. Tato kvalita se vztahovala na lidský život jako celek. Současné věkové kategorie nelze uplatnit. Nebylo mládí lepší před stářím nebo naopak. Obojí mělo stejnou, tedy „velmi dobrou“ kvalitu. Tím, že se člověk staví proti Bohu přichází o toto zcela základní lidské určení. V mládí i stáří musí své povolání k dobrému pracně objevovat a nikdy mu není dáno jako nebeský dar shůry. Proto také není na místě mnohokrát uplatňovaná glorifikace stáří jako synonyma dobrotivosti, moudrosti a laskavosti. Vždyť kolik jsme kolem sebe potkali staré lidi, kteří se chovali pošetileji a někdy i hloupěji, nežli malé děti. Kolikrát jsme mohli u starých lidí vysledovat zášť, zatrpklost, zklamání. Stejné měřítko je však nutné uplatňovat i na věk lidské mladosti. Současná společnost jednoznačně preferuje trend mládí. Mladí a tělesně krásní lidé jsou představováni jako společenský ideál. Jejich život se odvíjí na maximum. Mají nejvíc sil, možností i příležitostí „užívat si“. Oproti tomu zjevné a nezastírané stáří je nahlíženo jako handicap, něco, co nás obtěžuje, zdržuje od možnosti dál a naplno užívat života. Přitom, kolik můžeme v mladém věku vypozorovat nerozumnosti, nezodpovědnosti, plytkosti? Mládí trpí nedostatkem rozumu, životních zkušeností. Nebývá za ním veliké dílo ani veliké myšlenky. To vše přichází teprve na základě životních zkušeností a poctivého úsilí o život v pravdě a dobru. Pokud není mládí naplněno pravou bázní před Bohem, bývá nazýváno věkem marnosti. Mládí a jeho krása je stejně pomíjivé jako úsvit. Kz 11,10. Chvíli je, těšíme se z něho a vzápětí se rychle ztrácí. Starověk, a tedy i doba biblická, byla věkem, kde oproti dnešku, nebylo dětství a mládí nijak zvlášť ceněno. Ba naopak. Dětský věk byl nahlížen jako doba zvláštní pošetilosti, nehotovosti. V mnohých kulturách nebyly děti ceněny jako plnohodnotní lidé a podle toho s nimi také bylo nakládáno. I společenství Izraele vycházelo z instituce „starších“. Starší byli pověřeni autoritou, měli zástupnou moc a právo nad lidem. V rodinách to byl otec, který měl vůdčí autoritu. Rodiny vedl vždy prvorozený syn, více rodin pohromadě tvořilo čeleď, skupinu, kmen, z jejichž společenství později povstal národ.
A stáří a mládí v církvi? Mnohokrát mladý člověk v církvi zažívá zklamání, když vyzbrojen svým entusiasmem kolik věcí změní, vírou, která jen taktak že hory nepřenáší, narazí na těžko překonatelnou hradbu nedorozumění. Kolik skutečně dobrých nápadů, myšlenek a úsilí už udusilo ono v církvi pověstné: „To jsme tady nikdy neměli, na to nejsme zvyklí…“ Kolikrát se musí mládí pracně vypořádávat s pro něj nepochopitelnou zvykovostí, aby však o něco později pozvolným životním plynutím, i on sám – někdejší mladý člověk ruku v ruce s tím, jak prochází do věku staršího i nejstaršího, upadal do zvykovosti. V církvi ani v životě víry však nejde o zvyk. Církev netvoříme, protože jsme na ní zvyklí, protože jsme si v ní zvykli díky tomu, že v ní byli naši rodiče i prarodiče. Je to podobné, jako v manželství. Muž a žena zpravidla neuzavírají sňatek proto, aby si na sebe zvykli. Samozřejmě že k tomu v proběhu jejich soužití má dojít – když tomu tak není, je to chyba. Jejich společným pojítkem je láska a vědomí, že jim společné soužití přináší kladné, dobré věci a hodnoty. Proto ani v církvi nemá jít o zvyky, třebaže jsou někdy pro nás důležité, ale na prvním místě o lásku, kterou pěstujeme jako uvědomělý vztah k Bohu a těm, kteří naše společenství víry tvoří, o smysluplnost konání a jednání.
Když se u mladých lidí v církvi objeví touha po opravdovosti, po něčem novém a lepším, není dobré takovou iniciativu srážet. Mějme na paměti apoštolské slovo: „Plamen Ducha nezhášejte…“ 1Te 5,19 Budoucnost církve nezáleží na mladých, ale ani na starých lidech. Je odvislá od Boha. V tom jej její naděje i východisko. Neboť nezáleží na tom, kdo chce, ani na tom, kdo se namáhá, ale na Bohu, který se smilovává…“ Ř 9,17

S použitím článku Tomáše Butty Mladý duchovní v obci z Českého zápasu roč. 1985 zpracoval David Frýdl.

Můžete sledovat všechny komentáře k tomuto článku prostřednictvím kanálu RSS 2.0. Both comments and pings are currently closed.

Komentáře nejsou povoleny.