Pokušení na poušti

Gn 3, 1-5
Ř 5, 12-19
ev. Mt 4, 1-11

B+S,

to pokušení bylo trojí. Evangelisté o něm hovoří sice v různém pořadí, nicméně každý z nich uvádí stejný výčet ďábelských útoků, kterými musel Ježíš projít. Dopředu říkám, že v rámci tohoto jednoho kázání se pokusím vyložit jenom první pokušitelovu nabídku o proměně kamenů v chleby. Na další mi nyní nezbyde čas a vám asi ani pozornost k vstřebání všech potřebných slov. Známý text o pokušení na poušti následuje bezprostředně po události Ježíšova jordánského křtu. Boží Syn je vyveden na poušť, aby byl pokoušen od ďábla. Tím, který jej na poušť odvádí je Duch. Tím samým Duchem, který byl přítomen při Ježíšově křtu je vzápětí odváděn do samoty pouště, aby zde podstoupil zápas se silami Zla. Jak věrně se v tomto biblickém svědectví odráží naše četná životní zkušenost, a sice, že zlé věci se stávají s Božím dopuštěním, či přesněji s Božím vědomím. Bůh o těchto našich zápasech ví. Je v nich přítomen a staví se do role zúčastněného diváka, kterému ovšem bytostně záleží na tom, aby výsledek dopadl v náš dobrý prospěch. Abychom z našeho boje vycházeli s Boží pomocí jako vítězové. Vždyť i jedna z proseb Ježíšovy modlitby Otčenáš realitu pokušení zohledňuje. Ježíš naučil své žáky modlit se: „…a nevydej nás v pokušení, ale zbav nás od zlého.“ Asi proto do svého modlitebního návodu zahrnul i tuto prosbu, jako reminiscenci na svůj vlastní duchovní zápas s vědomím, že Bůh může dopustit, aby byl člověk vystavován zkouškám, pro které však platí, že není Božím přáním ani zalíbením, abychom v těchto zkouškách padli. Proto v Otčenáši zároveň s tím prosíme, abychom byli zbaveni od zlého. Realitou světa vzdáleného od Boha – tedy zásadně porušeného – je, že významné slovo v něm má Boží protivník. Ďábel jako veliký mystifikátor má moc nad králi a vládci světa, ale nejenom nad nimi. Ačkoliv jej bible nejprve zobrazuje v podobě hada, tedy tvora, který nemá nohy, je jeho velikou schopností hýbat lidmi a událostmi. Přeskupovat věci i lidské osudy. Všude tam se ďábel čile uplatňuje nejen jako lživý našeptávač, ale i jako stejně schopný manipulátor. Velikost jeho moci je názorně ukázána v příběhu Ježíšova pokušení na poušti, kdy je to ďábel, který dokonce s Ježíšem hýbe. Bere ho na vrchol chrámu do svatého města a nabízí Ježíšovi skvělou budoucnost s jedinou podmínkou – že se mu bude klanět. Ďábel se nám jeví jako zdatný obchodník. Zdá se, že nabízí člověku férovou nabídku „něco za něco“ – ty uděláš, já udělám a budeme vyrovnaní. Jenomže je v tom ďábelská lest. Obchodovat s ďáblem znamená nikdy se už obchodníka nezbavit. Přistoupit na jeho nabídku znamená už nikdy se z ní nevyvázat. Lidové pohádky a tradiční národní příběhy jsou plné vyprávění o hodných čertech, kteří jsou však i přes zdánlivou rozvernost velmi ošidnými lidskými partnery. Pohádky však také znají postavu čerta, se kterým není radno si zahrávat. Pokud mu člověk vydá svůj úpis zpečetěný vlastní krví, je téměř nemožné, nebo přinejmenším velmi obtížné, se tohoto „věcného“ břemena zbavit. Za všemi těmi rohatými myslivci v kamizolách je ukrytá náboženská zkušenost člověka, který podstoupil a stále podstupuje svůj duchovní boj s něčím, co se v jeho životě znovu a znovu objevuje jako stále přítomný, mocný i stresující faktor pokušení a pokoušení. Ježíšovo plné lidství bylo i v tomto směru stejné a solidární s lidstvím kohokoliv z nás. I on tedy byl vystavován podobným útokům jako my. Jeho postoj v nich může být pro nás velikým vzorem. Vezměme to postupně podle líčení Matouše evangelisty. Za Ježíšem na poušti během čtyřicetidenního období přichází ďábel s první nabídkou: Ježíš má hlad a proto ho pokušitel vybízí, aby Boží stvořitelskou mocí proměnil kameny v chleby a dosyta se najedl. Vždyť co to je pro Božího Syna? Jan Křtitel přeci říkal, že si Bůh může stvořit děti z tohoto kamení, tak proč by nemohl Ježíš stejné kamení proměnit v chléb? Ďábelské argumenty jsou překvapivě logické. Perfektně do sebe zapadají – to je jejich charakteristická vlastnost. Zdají se být průzračně čisté a nekomplikované. Stejně jako v pohádce stačí jediný obyčejný podpis kapkou krve, aby byl člověk vzápětí ďáblem bohatě obdarován. Ale za jakou cenu… Ježíš odpovídá, že není člověk živ jenom chlebem, ale každým slovem, které vychází z Božích úst. V tomto pokušení se nejedná o hlad, o chléb, o uspokojení základních potřeb člověka, nýbrž o poslušnost v řádu Božího stvoření. Bůh stvořil kamení, aby leželo na zemi, v písku jako obyčejná hrouda. Stvořil ale i obilí na poli, aby mohlo vydat zrno na chléb. Kámen i obilí stvořil svým slovem – to byl jeho plán a záměr, který v podobě Božího slova vyšel z jeho úst. Ďábel však nyní Ježíšovi našeptává, že je to podstatě jedno. Vždyť Ježíš má dostatek moci na to, aby byl kámen chlebem a chléb kamenem, copak na tom záleží? Ale právě že na tom záleží! Víme, že Ježíš dokázal proměnit vodu ve víno, vzkřísit mrtvého, uzdravit chromého. Všechno to ale dělal ve stanovený čas ve shodě s Boží vůlí, ne proto, že mu to ďábel poradil. Nikdo z nás, dokonce ani já jako kněz, nejsme nadáni mocí měnit podstatu věcí. Chléb zůstává chlebem a kámen kamenem. Tomu pokušení můžeme rozumět jako pokušení, snažící se nás přesvědčit o tom, že na poslušnosti nezáleží. Když je člověk dostatečně mocný a schopný, nemusí být poslušný. Může vyhovět svým představám a potřebám, a co na to říká Bůh, je přeci jedno. Ježíš ale správně odkazuje právě na Boží slovo. To, co vychází z Božích úst je důležitější než všechny naše momentální představy, tužby a přání. Proto je důležité, aby se člověk na prvním místě řídil Božím záměrem. Buďme ostražití: být jako Bůh neznamená být Bůh. Z poslušnosti proto zcela určitě vyvázáni nejsme.

Amen.

Kázání o I. neděli postní 13. února 2005 v Husově sboru ve Vršovicích.

Můžete sledovat všechny komentáře k tomuto článku prostřednictvím kanálu RSS 2.0. Both comments and pings are currently closed.

Komentáře nejsou povoleny.