Půlnoční kázání 24. 12. 2024 – Sejdeme se za svítání

Iz 9, 1.5-6 (2.6-7
Tt 2, 11-14
ev. Lk 2, 1-14

Letos je to moje 22. Půlnoční tady ve Vršovicích. Za tu dobu už jste mě slyšeli tolikrát, že je na čase dát slovo mladším než já, vypůjčuji si proto úvodem slova dívky, která se narodila stejně jako můj syn Tobiáš v roce, kdy jsem měl ve Vršovicích druhé půlnoční kázání a Klárce Holcové tehdy bylo půl roku: „Když srdce přestává bít,“ píše Klára o 19. let později, „přestáváme být a stáváme se ničím, zůstává jen duše. A v tento moment nezáleží, zda je posmrtný život, či není, naše duše na tomto světě vždy zanechá otisk. A nezáleží, či za sebou zanecháváme něco transcendentního nebo pomíjivého, každý zanechává svůj otisk. Tento otisk se promítá do ostatních duší, potažmo tedy i srdcí ostatních.“ Další mnou vypůjčená slova napsala pro nás dvacetiletá Eliška: „Buďte na sebe hodní, mějte rádi sami sebe, protože když má člověk rád sám sebe, může mít krásně a čistě rád všechny okolo, může mít rád celý svět… Učme se o lidskosti… (učíme se o ní dost…?) a co vše tohle slovo obnáší, jak moc se dá uchopit a jakou sílu má. Má tu největší, může měnit svět. Může měnit svět každý první z nás!“ Nikdy jsem se, na rozdíl od Lucie Fríbertové, neuměl vyjadřovat ve verších. Mám rád její báseň Čekáš:

Ty čekáš na zázrak,

když zázraky se dějí.

Okolo vidíš mrak

a tvoje rty se chvějí.

Dnes hvězdy padají

až do tvých vlasů.

Andělé zpívají

píseň všech časů.

A mohl bych pokračovat dál a dál, číst vám, co napsali Eva, Jan, Ad, Lenka, mohl bych vyprávět o Adamovi, Magdě, Sáře, Agátě, o Anetě a jejím smíchu, o věčně optimistické Terce, o které její třídní učitel řekl: „Je to ospalé kotě, zvědavé, prolézající všechna zákoutí života. Její kouzlo – po jejím pozdravu budete šťastní, i když nebudete chtít.“ O Lucii, vždycky připravené vyslechnout radosti i trápení druhých. Rád bych vám o všech jmenovaných tolik pověděl, ale nemůžu, protože jsem bohužel ani jednoho z těch čtrnácti, jejichž životy vyhasly událostmi z 21. prosince loňského roku na Filozofické fakultě v Praze, neznal osobně. V poznávání jejich životních příběhů, povah a myšlenek jsem stejně jako vy odkázán na rozhovory s jejich nejbližšími, které vycházejí v těchto dnech v médiích a které postupně zveřejňuje na svých internetových stránkách Univerzita Karlova pod názvem Nikdy nezapomeneme. Začetl jsem se do textů tam zveřejněných a zmocnil se mě úžas. Úžas, kolik pozitivní energie, myšlenkového potenciálu, kreativity, lásky a dobra jsem v těch čtrnácti lidech objevil. Až se jednou, bude-li mi to dopřáno, budu ohlížet za rokem 2024, mám za to, že kromě několika jedinečných a neopakovatelných prožitků osobního rázu, o které se nejde dělit s druhými mimo rodinu, a už vůbec ne na Půlnoční, zůstanou mi v paměti z tohoto roku nejméně dvě události. Ta první, kdy moje kamarádka a členka našeho sboru Dana vydechla 14. března naposled, a já přitom držel její ruku; a druhá, že jsem se po letech znovu odhodlal, abych si konečně přečetl Thorntona Wildera a jeho Most svatého Ludvíka Krále, knihu o tom, jestli lze v nahodilosti utrpení najít nějaký smysl a jednotící linku. Dana, i ta knížka, ale ještě předtím události v Praze na konci loňského adventu, a do toho stále pokračující zprávy o nekončící bolesti lidí v mnoha koutech světa od severu k jihu, od východu na západ, mě i letos upomínaly na to, jak křehký je lidský život. Jak limitovaný je čas, který máme vyměřený, jak jedinečný a neopakovatelný je život, který si nikdo sám sobě nedal, a přece ho máme za největší bohatství. Téměř všechno můžeme dát druhému člověku: sebe, lásku, nebo smrt, bohatství i chudobu, dokonce za určitých okolností a v jisté míře i zdraví, například, pokud jsme špičkovými lékaři, či ošetřovateli nemocných, a že jsem pár takových letos potkal. Můžeme druhým zprostředkovat prožitek víry, ale co nemůžeme dát nikdy a nikomu, je život sám. S jedinou výjimkou, a to ještě pouze v případě, že v něho věříme, totiž Bohu. Jenom Bohu lze dát život – ten vlastní.

V Bibli se mnohokrát hovoří o úžasu. Pastýřů se zmocňuje údiv, když jim anděl zvěstuje narození Mesiáše. Ženy, které přišly k Ježíšovu hrobu užasnou. Marie s Josefem žasnou nad svým synem Ježíšem. Jestli existuje zaručená spojnice procházející beze změn staletími, kterou máme všichni lidé dneška společnou s těmi, kteří tu žili dávno před námi, je to bezpochyby úžas. A vůbec nemyslím na zázraky, tedy kromě takových, o nichž veršovala Lucie: „Ty čekáš na zázrak, když zázraky se dějí. Okolo vidíš mrak a tvoje rty se chvějí.“ To je zázrak, pozorovat plynoucí mrak, pohybující se rty člověka, kterého milujete. Slyšet, vidět, mluvit, dýchat. Před chvílí jsem hovořil o úžasu, který se mě zmocnil, když jsem četl vzpomínky a slova všech těch milých, docela obyčejných – neobyčejných 14. lidí, kteří, kdyby se nestalo to, co se stalo, mohli tu dnes v noci sedět s námi, anebo být kdekoliv jinde, kde by chtěli být. Seděli bychom vedle sebe a netušili, kolik je v každém z nich Dobra, Pravdy a Krásy. Tak, jako to ani teď netušíme o těch, které máme na dosah ruky. Žasnu nad tím bohatstvím ukrytým v lidech. Je ho víc, než si myslíme. Škoda, že si to uvědomuje často až tehdy, když už na dosah ruky nejsou. Filosof Kant žasnul nad mravním zákonem v sobě a hvězdným nebem nad sebou. Položte si otázku o vánoční noci, až budete vycházet z kostela, a i když nejspíš hvězdy neuvidíte, můžete se držet za ruku s tím, koho máte rádi, a přemýšlet, kdy jste naposledy žasli: nad čím, s kým a proč? Budete překvapeni, jak často námi prochází tato výjimečná emoce. U mě zaručeně přichází pokaždé, když slyším závěrečný monolog v Čapkově Matce, když jsem pozoroval nový život, vystupující z těla mé ženy – a že jsem to viděl už tolikrát, když slyším úvodní takty Smetanovy Vltavy, nebo Rybovy Vánoční mše. Úžas kdosi definoval jako pocit údivu, ve kterém přestáváte být středem svého vlastního vesmíru. Psycholog Keltner z Kalifornské univerzity v Berkeley o úžasu píše, že: „nás integruje do systémů života – do komunit, kolektivů, do přírodního prostředí a forem kultury, jakými jsou například hudba, umění, náboženství a snahy naší mysli pochopit všechny své sítě myšlenek. Úžas propojuje naše individuální já s obrovskými silami života. V úžasu chápeme, že jsme součástí mnoha věcí, které jsou mnohem větší než naše já.“ Mám pro vás vánoční povzbuzení: nebraňte se úžasu, ale cíleně ho vyhledávejte. Poslouchejte hudbu, čtěte, choďte na výstavy, do divadel, do kina, na vesnické tancovačky i do tanečních sálů v plesových róbách. Pamatujte na chudé, navštěvujte nemocné. Modlete se nebo meditujte, hledejte spirituální prožitky. Nemusíte k tomu nutně vyhledávat kostel, ale když občas přijdete, budu rád, i když tu nejsem nikdy sám. Choďte do přírody a pozorně se dívejte kolem sebe, mlčte, ale i nahlas se bavte. Všímejte si lidí kolem sebe, i těch, které dvakrát nemusíte. Sbírejte lidi jako známky, kompletujte z nich kolekce typů, a radujte se, když narazíte na exemplář, který ještě nemáte ve sbírce. Nebojte se v nich listovat, pokaždé vás něco a někdo překvapí. Přejme druhým to, co sobě: lásku, ne prokletí. Často se smějte, nejvíc však sobě. „Všichni jsme provázáni,“ říká nám Klára Holcová. „A když matematici prokázali, že když zde v Čechách motýl mávne křídly, nezpůsobí to hurikán na druhé straně světa, takový úsměv nepochybně může roznítit hurikán v něčím srdci.“

Lucie Fríbertová: narozena 12. 12. 2000, zemřela 21. 12. 2023, autorka básně Sejdeme se za svítání

Stávám se součástí oceánu

Což nebylo zapsáno v mém plánu

Obzor života přede mnou otvírá se

Já utápím se v jeho kráse

Vše tohle je součástí žití

Teď našla jsem už smysl bytí

A život je mé velké přání

Tak sejdeme se za svítání.

Amen

Kázání na Půlnoční 24. 12. 2024 v Husově sboru ve Vršovicích