Kázání 23. 2. 2025 – O lásce k nepřátelům

Gn 45, 3-11.15
1K 15, 35-38.42-20
ev. Lk 6, 27-38

Přiznám se, že slova z evangelia o lásce k nepřátelům se mi v kontextu toho, co se kolem nás děje, vůbec nečetla dobře. Ba co víc, přistihnul jsem se, jak se všechno ve mně bouří, vzdoruje těm slovům, která mohou působit až fyzickou nevolnost. „Co jim mám, Bože, říkat z kazatelny, když se s tím sám tak peru?“ byla moje myšlenka. A potom jsem udělal to nejhorší, co jsem udělat mohl, a otevřel si zprávy s fotografiemi unesených a brutálně zavražděných chlapců Ariele a Kfira Bibasových, jejichž tělesné ostatky před několika dny odevzdali jejich vrahové Izraeli. Na obrázky z napadené  Ukrajiny už jsem sílu nenašel, to bych musel práci na kázání vzdát, anebo se v něm soustředit pouze na výklad Pavlova pojednání o povaze vzkříšeného těla z 15. kapitoly 1. listu do Korintu. Do toho mi šla slova srovnání Havlova památného projevu v americkém Kongresu před třiceti pěti lety se současnou politickou situací ve Spojených státech, kdy v únoru 1990 někdejší disident a oběť komunistické represe z Východního bloku apeloval na americké zákonodárce, aby podpořili Sovětský svaz na jeho komplikované cestě k demokracii. Agent KGB Putin nejspíš tehdy ještě rezidoval ve Východním Německu; kde byl v té době Trump nevím, nejspíš tam, kde celý svůj život: všude, kde šlo o peníze, moc, nebo sex. „Milujte své nepřátele, dobře čiňte těm, kteří vás nenávidí…“ tak začíná známý text o lásce k nepřátelům. Tu první a snad i druhou větu ještě ustojím: žehnání místo proklínání, modlitba za ty, kdo ubližují: OK, ale Ježíš, potažmo evangelista, přitvrzují: „kdo tě udeří do tváře, nastav druhou, obere-li tě někdo o plášť, nech mu košili,“ tak to pardon, upřímně: nedovedu si představit situaci, ve které bych se takto zachoval, jestliže bych nebyl zcela paralyzovaný, nebo v bezvědomí: na agresi odpovědět pasivitou, v loupežném přepadení obraný o část oděvu dát i to, co mi zůstalo. Ale to ještě není konec. Požadavky se v sledu Ježíšovy řeči stupňují: „každému, kdo tě prosí, dávej, a co ti někdo vezme, nepožaduj zpět.“ Platí to i o Donbasu, Grónsku a Panamě? Ostatcích rodiny Bibasových, kdy ve třetí uzamčené rakvi bez klíče nebylo tělo matky zavražděných synů, ale ostatky jiné ženy? Půjčujte a nic nečekejte zpět? Mám ten verš poslat bratřím a sestrám na Pražskou diecézi, kteří nám půjčili 10 milionů + úrok na opravu kostela. Mám smazat svoji, byť neúročenou pohledávku vůči Vršovickému divadlu, kterému jsem v čase korony půjčil, aby přežilo? Jsem si jistý, že každý z vás by byl schopný dosadit si za každý z Ježíšových imperativů svůj vlastní konkrétní příklad toho, jak nejsme schopni jeho slovům dostát. Většinou se o to ani nepokoušíme a necháváme je na sebe dopadat v rovině svatých slov, ve skutečnosti zbožných frází, protože kdybychom je na sebe nechaly dopadnout v jejich plné vážnosti, rozbily by nás napadrť, anebo po vzoru současného amerického prezidenta můžeme hrozit žalobou jejich původcům, či obviněním, že kdo něco takového říká, musí být okamžitě buď vyhoštěn ze země, nebo internován. Podíval jsem se do výkladu inkriminovaných pasáží z pera Dietricha Bonhoeffera. Bonhoeffer nejprve zmiňuje protestantský výklad, který rozlišoval rovinu osobní od roviny společenské, ve které je člověk nositelem určité role – úřadu. Z osobního hlediska může křesťan uplatňovat stanovisko neodpírání zlému, v rovině společenské je však povinen z funkce svého úřadu zlu čelit ve smyslu jeho eliminace: otec brání svou rodinu, občan svou vlast atd. Tak reformace vysvětlovala institut náboženských válek, které zůstávají součástí i našich dějinných narativů. Tento výklad ale Bonhoeffer nepřijímá a říká, že Ježíš nerozlišuje mezi osobním a společenským. I jako farář, starosta, ale i manžel či otec, dál zůstávám vůči Bohu i bližním v jediné osobnostní a osobní rovině. Bonhoeffer tedy radí přijímat slova Ježíšova tak jak jsou: zlu čelit podvolením se a jeho nasměrováním na Kristův kříž coby hromosvodu, který jediný je schopný zlo uzemnit, spravedlivě potrestat. Protiváhou je ovšem Bonhoefferova osobní účast v protinacistickém odboji a jeho angažmá v hnutí směřujícím k fyzické likvidaci Adolfa Hitlera. To jeho slovům napsaným před válkou přidává další rozměr.

Lukášem interpretovaná Ježíšova slova obsahují i zlaté pravidlo: „jak chcete, aby lidé jednali s vámi, tak jednejte vy s nimi.“ Oproti rozšířenější podobě: „Co sám nerad nečiň druhým,“ je Ježíšovo zlaté pravidlo orientováno pozitivně, nikoliv „nečiň,“ ale „čiň.“ Proti pasivitě staví aktivní přístup: „nebraň se, jednej.“ Příjemci našich činů jsou podle této zásady všichni lidé bez rozdílu, žádné rozlišování na domácí, cizince, bližní, odloučené, přátele, nepřátele – jenom lidé, člověk proti člověku: jak chceš, aby lidé jednali s tebou, jednej ty s nimi: chceš druhého zabít? Počítej, že budeš zabitý! Chceš druhého okrást, počítej s tím, že budeš okradený! Chceš být milovaný, miluj! Chceš být obdarovaný, daruj! V závěru se objevuje apel: „Buďte milosrdní, jako je milosrdný Bůh.“ Matouš to samé vykládá ve smyslu „dokonalí“: „buďte dokonalí, jako je dokonalý Bůh.“ Lukáš má větší pochopení pro nedokonalého člověka a jako důležitější vidí aspekt milosrdenství, nikoliv dokonalosti. A možná v tom náznak východiska. Jestliže máme víru spojenou s pocitem dokonalosti, anebo touhy po ní, právě z takové nás Ježíš chce vyvést. Chceš být dokonalý, pravý křesťan? Ty, který svoláváš všechno zlo světa na své nepřátele, místo aby ses za ně modlil, ty, kterým zlým za zlé odplácíš, půjčuješ i dáváš s úrokem i bez úroku, ty, který pro člověka nehneš prstem? Zamysli se nad sebou, zastav se a čiň pokání. A počítejme i s tím, že stejně jako v Bonhoefferově životě, i v tom našem mohou nastat chvíle, kdy to, o čem jsme dosud přemýšleli v rovině teoretické, bude zprubováno rovinou naléhavého rozhodnutí, na jakou stranu se postavíme a co všechno jsme pro to ochotni obětovat. A právě pro takové chvíle si vyprošuji víru nikoliv v Boha, který je dokonalost sama, ale v Boha, který je samotné milosrdenství. Amen Kázání o VII. neděli po Zjevení Páně