Kázání 16. 3. 2025 – Co k slepici kuřátka…

Gn 15, 5-12.17-18
Fp 3, 17-4,1
ev. Lk 13, 31-35

Naproti našemu kostelu otevřeli před pár lety Albert. Přes ulici tak stojí proti sobě dva chrámy, chrám hojnosti, ve kterém je k dostání pokrm pro tělo: v Albertu mají chleba z pekárny, pokaždé čerstvý, křupavoučký, i když o poznání čerstvější a ještě víc křupavý mají vedle v pekařství u Antonína, kde si náš kostel dokonce namalovali na stěnu. U nás v Husově sboru nabízíme přepamátný ten chléb nebeský v Ježíši Kristu, Pánu našem, svatý dar všem dětem Božím daný; povždy je přijímán a neubývá nikdy… Co se týče dostupnosti obou chlebů, jednoznačně vyhrávají chleby odnaproti. U nás sice chléb nikdy neubývá a posvěcuje ty, kdo ho přijímají, ale otevírací dobou a dostupností nás chleby vezdejší od sousedů a jejich dostupnost válcují. Do Alberta vstoupíte prakticky kdykoliv a chleba tam seženete pokaždé, a když ho nemá Albert, má ho Antonín, pokud si připlatíte. V našem Husově sboru nabízíme chleba zdarma, ovšem za poměrně přísných podmínek: už výběr je omezený – podává se pouze nekvašený, nikdy ne v celku, balený už vůbec ne, že byste si ho odnesli domů, nebo napotom – to ani nápad, navíc ho lámeme a dáváme po kouskách na ruku nebo do úst, a to výhradně pokřtěným, těm, kdo předtím vykonali úkon kajícnosti. Například naše milé sestry, Soňa, Helena, či Natálie, chodí už nejméně rok, neděli co neděli do kostela, a chléb živý, Bože – ještě nedostaly. Že prý, až budou pokřtěné, píše se v příručkách, které specifikují výdej chleba života v církvi. Možná je ta naše svázanost důvodem, že se tu dveře dvakrát netrhnou. Že mojí kazatelskou pointou bude stavět dva chrámy – krámy (chrám pro tělo, rozumějte konzum, a chrám pro duši, rozumějte kostel – ten náš, proti sobě, to ode mě nečekejte. Z takových moralistních kazatelských klišé jsem dávno vyrostl a ani jim nikdy neholdoval. Alberta i Antonína mám upřímně rád, jak muže, tak místa, kde se dá obstarat dobrá krmě, těším se z jejich přítomnosti a zvlášť u Alberta jsem poměrně častým zákazníkem. Když jsem psal toto kázání, pozoroval jsem čilý pohyb lidí směřujících do obchodů naproti. Byly jich za tu dobu vyšší řády stovek, možná i tisíce, a neuvažoval jsem o nich jako o „nepřátelích Kristova kříže; jejichž koncem je zahynutí, jejich bohem břicho a jejich chloubou to, zač by se měli stydět,“ a tu hrstku jednotlivců, kteří ve stejný čas překročili práh Husova sboru, přičemž nikdo z nich si prokazatelně chléb živý neodnesl, protože ho ani nesháněl, jsem neměl za vyvolených svaté – to určitě ne. Do takového černobílého vnímání světa nás víra v Krista rozhodně nestaví. Bez Albertů a Antonínů, různých Tet, Bill, Delvit a jak se jmenují všichni ti, na jejichž bedrech leží redistribuce toho, co jím, pijeme, oblékáme na sebe a naplňujeme potřeby své tělesnosti, bychom se zkrátka neobešli a tudíž za ně máme být vděčni, radovat se, když jsou po ruce a mají co nabídnout. My se jako křesťané máme ptát, co my nabízíme a čím my jsme potřební a zajímaví pro druhé. Slovo o nepřátelích Kristova kříže, kteří mají břicho za boha, to je apoštolské slovo do vlastních řad. Ne ti druzí, neznabozi, požitkáři, zástupy těch, co nakupují, místo aby šli do kostela. Takovou optiku si zakažme a přeostřeme sami na sebe. Cílem Pavlovy kritiky není nějaký imaginární dav lidí mimo církev, kterým je Kristus ukradený. To nejsou nepřátelé Kristova kříže. Ti se s Kristem ještě, na rozdíl od nás, nepotkali. Nepřítel Kristova kříže je ten, který o kříži ví a ví o přibitém na něm, setkal se s ním, ale drží se záměrně při zemi, nenechá se jím strhnout, nemíří vzhůru, do „výšky nevolí pád“, ale smýšlí přízemně. Takovým mohu být já a spolu se mnou řada těch v různých kostelích a modlitebnách neděli co neděli „pečených vařených“ kristovců pokřtěných, přijímajících chléb jeho těla, kteří mu ale ve skutečnosti pijí krev jako upíři své oběť jenom pro svůj prospěch. My máme občanství v nebi, vyhlašuje slavnostně apoštol Pavel. Jak ale tahle nebeská občanka mění můj život a jak já díky ní měním životy těch druhých? A druhými, světe div se, našimi bližními jsou i naše děti, rodiče, partneři a partnerky. Ti bývají zpravidla v první linii příjemci našeho radostného poselství o Kristu, který nás osvobodil, zachránil. Na nich lehce poznáme, jak se zrcadlí Kristova tvář na naší tváři, kterou mají oni před očima den co den. Jsem v jejich očích ten zachráněný, vysvobozený – v první řadě svobodný sám od sebe, jsem laskavější, soucitnější, myslím víc na jejich potřeby, než jenom na to, čím nasytím sám sebe? Je mojí vášní dávat, anebo jsem vášnivý sběratel výhradně do vlastních kapes? Mít břicho za boha znamená v posledku o všechno přijít, protože břicho se jednou vyprázdní a co zůstane? To, co jsem rozdal, nikoliv to, co jsem nashromáždil. Ježíš se vydává na cestu do svatého  města a říká pozoruhodnou větu: „Kolikrát jsem chtěl shromáždit tvé děti, tak jako kvočna shromažďuje kuřátka pod svá křídla, a nechtěli jste! Hle, ve svém domě zůstanete sami.“ Že se Ježíš nebojí neotřelých přirovnání je zřejmé z jeho připodobnění se ke slepici. Spasitele světa Jan Křtitel přirovnal k Beránkovi, a Spasitel sám sebe ke slepici! Tady je prapůvod Karafiátovy modlitby z Broučků: „Podvečer tvá čeládka, co k slepici kuřátka…“ Tou starostlivou kvočnou, shánčlivou matkou, která dbá na blaho svých dětí, je Bůh sám ve svém Synu Ježíši. „Hle, ve svém domě zůstanete sami,“ bývá vykládáno ve smyslu Ježíšova proroctví o zkáze Jeruzaléma. Můžeme to ale vztáhnout i sami na sebe a na všechny prostory, které se snažíme zaplňovat vlastní svatostí na úkor svatosti toho, kterého vyznáváme. „Podívejte,“ říká Ježíš, „zůstanete ve svém domě sami. Ale nic není ztraceno, jakmile řeknete: „Požehnaný, který přichází ve jménu Hospodinově,“ jsem s vámi.“ Jsme Ježíšem nabádáni k tomu, abychom se stali laskavými příjemci každého, s nímž pod naší střechu přichází požehnání ve jménu Hospodinově. V duchu Ježíšova slova, inspirujme se pro náš církevní slepičinec nikoliv hašteřivostí, hrabivostí a rivalitou tohoto živočišného druhu, ale jeho starostlivostí, péči a láskou o ty, co jsou jim i nám svěřeni. Amen Kázání o II. neděli postní v Husově sboru ve Vršovicích 16.3.2025