Kázání 20. 4. 2025 Není tu, byl vzkříšen!

Sk 10, 34-43
1K 15, 19-26
ev. Jn 20, 1-18, alt. Lk 24, 1-12

Selesián, vynikající biblista, kazatel a překvapivě i rocker v kněžském rouchu Láďa Heryán v knižním rozhovoru nad Lukášovým evangeliem s metodistickým farářem Petrem Vaďurou říká tato slova, a na dálku a předem se mu omlouvám, že ho za ně beru a vytrhávám je z kontextu: „…nemohu připustit,“ říká, „že by Ježíš nebyl vzkříšen, protože by se mi rozpadl život.“ Jako bych slyšel všechny ty hlasy kritizující nás křesťany: „No jo, tady je máte, pánbíčkáře… Aby se jim nerozpadl život, nejsou ochotni připustit, že si jenom něco namlouvají, podívejte se na ně, na chudáky, sami žijí v iluzi, a nás chtějí poučovat?“ A Heryán pokračuje: „…relativně často se setkávám s tím, že když … mluvím, budím v lidech touhu po pocitu, co nemají, po realitě, kterou neprožívají.“ Mluvíš mi z duše, Láďo, sám bych to líp nevyjádřil a výstižně odrážíš i mou letitou zkušenost kazatele a kněze: mluvím, ale to co říkám, je mimoběžné se zkušeností a přesvědčením mých posluchačů – některých, nejspíš ale mnohých: na pohřbech, na svatbách, za katedrou ve škole, tady na kazatelně i za oltářem. Jiný můj kolega ve stejné službě – už nežije, dej  mu Pán Bůh věčnou slávu, pocházel z Tarsu a jmenoval se Pavel, vyjádřil možná něco podobného, když napsal: „Není-li zmrtvýchvstání, pak nebyl vzkříšen ani Kristus. A jestliže Kristus nebyl vzkříšen, pak je naše zvěst klamná, a klamná je i vaše víra, a my jsme odhaleni jako lživí svědkové o Bohu: dosvědčili jsme, že Bůh vzkřísil Krista, ale on jej nevzkřísil, není-li vzkříšení z mrtvých.“ Tak tedy, přátelé, rozpadl by se vám život, kdyby nebyl Ježíš vzkříšený? Pokud ne vám, tak mně, Láďovi a Pavlovi určitě ano. Mají ale pravdu kritikové ze všech Aeropágů světa, když říkají: „s tím vzkříšením z mrtvých se jděte bodnout, to si poslechneme jindy…“? Mají i nemají. Z mého pohledu si to opravdu poslechnou jindy, když ne dřív, tak nejpozději, až zazní trubka a svatí začnou pochodovat, jak zpíval Luis Armstrong: „Oh, when the saints go marching in, Lord, I want to be in that number – When the saints go marching in. Až svatí půjdou pochodem, Pane, chci mašírovat s nimi.“ Poselstvím o vzkříšení se dotýkáme samotných základů víry v Ježíše jako Krista Pána. Jestliže platí, že by se vám s jeho ne-vzkříšením život ne-rozpadl, je nejenom něco, ale mnohé s vaší vírou v nepořádku. Všimněte si, že málokdy, prakticky nikdy, nekritizuji lidi za to, jak věří. V kritice víry druhých jsem velice zdrženlivý, protože pokaždé se jedná o hodnocení něčeho, co je výsostně soukromá věc, ale jednou za rok to zaznít musí – v křesťanském chrámu a z kazatelny, která kvůli tomu byla postavena: „Nebyl-li Kristus vzkříšen, je vaše víra marná, ještě jste ve svých hříších,“ a také: „Máme-li naději v Kristu jen pro tento život, jsme nejubožejší ze všech lidí!“ My, kluci a holky, co spolu chodíme – do kostela, do církve a s Pánem Ježíšem, věříme, že on byl vzkříšený jako první z těch, kdo zesnuli. Žádný důkaz o tom není, nebyl, a nikdy nebude, a to ho přitom hledali mnozí: teologové, bibličtí autoři, kazatelé, filosofové – hledali, a nenašli nic. Prý, že hrob byl prázdný, tvrdily některé, do značné míry i protichůdné zdroje nejdřív za dvacet let po svědectví o Vzkříšeném z pera apoštola Pavla. Potíž byla už se samotnou verifikací řečeného, neboť všechna (nejenom hrobová) místa v Jeruzalémě a blízkém okolí byla mezi tím srovnána se zemí poté, co se po nich opakovaně prošly boty a zbraně římských vojáků a nezůstal na kameni kámen, nehledě na to, že prázdný hrob nedokazuje nic jiného, nežli že je prázdný. Řekl jsem, že zpravidla nehodnotím víru druhého člověka, ale měl bych jistou pochybnost, kdybyste mi tvrdili, že věříte ve vzkříšení těla vaší milované babičky proto, že když jste přišli k jejímu okénku v kolumbáriu, našli jste ho otevřené, i když klíček prokazatelně zůstal doma a urna v okénku nebyla, případně, že po babičce zůstal jenom úhledně srovnaný, nicméně prázdný obal, ale její oblíbená lupa na čtení, kterou jste jí schránku dozdobili, ta ležela vedle. „A díval jsem se do té schránky opakovaně, dokonce i sousedka přišla, a viděla, že babička tam není!“ Vím, Kristus není babička a babička není Kristus, ale že Ježíš je Kristus tenkrát také nevěděli. A podobně se to má se všemi důkazy o vzkříšení, které člověku přijdou, či nepřijdou na mysl. Samotný evangelista Lukáš přiznává limity popisovaného, když mluví o tom, že apoštolové to, co ženy říkaly, měli za blouznění a nevěřili jim. Ani já bych vám to s tou babičkou nevěřil, a přece by se mi život rozpadnul, kdyby Ježíš nebyl vzkříšen, a to věřím, že Vzkříšený má moc i takový „rozpadlý“ život znovu poskládat dohromady. Tak, jako se s Ježíšovou smrtí nerozpadají hroby, ale životy těch, co víru ztrácí, s jeho vzkříšením hroby zůstávají tak jak jsou, ale rozpadá se samotná smrt, aby všichni, kdo v její moci vězí, byli znovu poskládáni do života. „Hroby jsou pro mrtvé, ale ne pro živého,“ zpíváme příhodně ve velikonoční písni, která parafrázuje slova andělů: „Proč hledáte živého mezi mrtvými? Není zde, byl vzkříšen…“ Tak prostá a jednoduchá je víra ve Vzkříšeného. Nezačíná u hrobu, ani urnového okénka, ale v setkání s tím, který žije, jako já žiju, jako ty žiješ, jako žije babička, co už není.  Když se evangelista Jan snaží napočtvrté, a spolu s Pavlem napopáté, popsat nepopsatelné, řekne, že Marie Magdalská, poté, co vyslechla to od andělů, obrátila se a uviděla Ježíše, o kterém si myslela, že je zahradník. Ježíš ji osloví jménem a Marie, říká evangelista, se znovu obrátila. Kam se napodruhé obrátila Marie, kladu si otázku? Potřebujeme se v životě obrátit, a ne jednou! Třeba i několikrát. Marie od andělů k zahradníkovi co je ve skutečnosti Ježíš – první obrácení, a od Ježíše co je ve skutečnosti Kristus k tomu, který je Vzkříšený a živý a má moc i její život obnovit – druhé obrácení. Myslíme si o sobě, že už jsme se v životě dost naobraceli? Třeba právě ne, a skrze zahradníky a zahradnice, ve kterých k nám nečekaně přichází Kristus, nás přitom samotný Bůh volá naším jménem!  Kázání na Hod Boží velikonoční 20. 4. 2025 v Husově sboru ve Vršovicích – křest Soni Bělohlávkové a Michala Peška.