Kázání 14. 7. 2025 – Shodou okolností s Pánem

Dt 30, 9-14
Ko 1, 1-14   ev. Lk 10, 25-37

K biblickým textům často přistupujeme stereotypně. Stereotyp je určitým úskalím pravidelného čtenáře Písma, který se opakovaně noří do známých pasáží, ve kterých je průvodcem sám sobě a vede ho jenom jeho předchozí zkušenost s daným textem. Z jednoho takového stereotypu jsem usvědčil sám sebe, když jsem si vzal pro přípravu kázání o milosrdném Samařanovi na pomoc jeden ze současných exegetických materiálů, totiž výkladovou řadu k českému ekumenickému překladu Nového zákona. Až na základě toho jsem si uvědomil, jak mé dosavadní uvažování a interpretace jednoho ze stěžejních Lukášových podobenství, byla v řadě bodů nepřesná. Tak například, pokaždé jsem barvitě líčil, a pokud jsem o tom nehovořil nahlas, tak jsem měl před očima barvitý obraz toho, jak zbitého a okradeného chudáka míjejí kněz a levita, kteří mu nemohou pomoct, protože spěchají do chrámu – vedle jak ta jedle! Nečetl jsem pozorně, nýbrž jsem se nechal unášet vlastní představivostí a možná i nesčetnými vyobrazeními této vpravdě ikonické scény. Přitom směr cesty je uvozen hned na začátku: jde se z Jeruzaléma do Jericha. Výškové převýšení mezi oběma městy je zhruba 1000 metrů, přičemž Jeruzalém je na kopci a Jericho v údolí, evangelista tedy popisuje cestu z kopce dolů, což je dokonce explicitně vyjádřeno slovesem užitým pro popis, jak se na této cestě ocitl zmíněný kněz – sestupoval, stejně jako okradený, i on šel seshora dolů. A já si celý život představoval kněze, který šel v protisměru, stoupal do kopce a zraněnému nepomohl, protože pospíchal na bohoslužbu, přičemž skutečná expozice vyprávění je zcela opačná: kněz nestoupá, nespěchá, aby vykonal chrámovou oběť: kněz už má odpracováno, má hotovo – padla, vrací se domů, vychází z kostela a směřuje, stejně jako za ním levita, za svými věcmi. Tedy vůbec žádný spěch, obava, že něco nestihnou, promeškají, oba jdou za tím svým a podivuhodnou shodou okolností, kterou se evangelista, totiž jeho ekumeničtí překladatelé, nerozpakují nazvat „náhodou“ – „náhodou šel tou cestou kněz“ se potkávají kněz, chrámový služebník a nejmenovaný zbitý a okradený muž. Kata synkirian – náhodou, shodou okolností. Nic se neděje náhodou, nic není jen tak, velí nám naše víra, a tudíž není náhodou ani zde užitý řecký termín „synkyria“ – „náhoda“. Z něho jasně proznívá Kyrie – Pane. Kyrios je v řečtině Pán, Bůh, titulatura vztažená v Novém zákoně ke Kristu. Tady nám náhodou jde v Ježíšově podobenství z Jeruzaléma kněz a potkává druhého člověka – je to „synkyria“ – stálo se to „náhodou“, ve skutečnosti se to „stalo podle Pána“ – „kata synkirian.“ Skoro se mi chce věřit, že aforismus o náhodě, která je Božím pseudonymem, tam kde se Bůh nechce podepsat svým jménem, má svůj lingvistický původ v jednom z nejznámějších novozákonních podobenství. A najednou vidím celý ten příběh mnohem plastičtěji, už ne jenom jako stereotyp toho, co bylo mnohokrát přečteno, viděno, slyšeno, cítím v něm dech života, tlukot srdce, ano, v tom příběhu jsme já i ty. Je to příběh nikoliv o cestě do chrámu, v chrámech ho slyšíme nejčastěji, ale ve skutečnosti se jedná o slovo na cestu těm, kdo z chrámu vycházejí, pro ty, co se už občerstvili, přijali požehnání, poklonili se Pánu a teď vycházejí z kostela a jdou domů. „Jdi a jednej také tak,“ tím končí toto Ježíšovo podobenství. Už je to řada let, kdy jsem nechal tato Ježíšova slova nadepsat u východu z našeho kostela, a teprve dnes se mi potvrzuje, na základě důkladného rozboru biblického textu, který jsem tehdy neznal, že jsem udělal správně – nevědomky, shodou okolností, náhodou, kata synkirian? Ne, z Bible víme, že „všechno napomáhá k dobrému těm, kdo milují Boha,“ to se týká kněze, levity i Samařana z našeho podobenství, týká se to i nás. Řečený kněz se v chrámu potkal s Pánem, jistě tak tomu bylo i u chrámového služebníka levity. Byli Pánem, stejně jako my, občerstveni a vydávají se na cestu domů. Za sebou nechávají výšinu chrámu a sestupují dolů do světa, který není svatý, stejně jako nejsou svatí oni, ani my. A najednou se znovu, kněz i levita setkávají s Pánem, jenomže už to není Pán podle představ, které o něm měli při chrámové bohoslužbě. Pán už není ve svatém vytržení, v krásném a vznešeném obřadu, už není ve službě při oltáři, ve zpěvu, ve vůni kadidla, náhodou se proměnil v člověka, který je odkázaný na naši pomoc – nic jiného než my tomu chudákovi už nezbývá. A co se stane? Kněz ho uviděl a vyhnul se mu, přešel na druhou stranu, volil jiný směr. Nedělal, že nevidí, viděl dobře, ale pro to, co viděl, změnil směr, obešel ho, šel jinudy. Hřešit znamená doslova „sejít z cesty.“ Stejně i levita. Jednou se mně kdosi zeptal, čím vlastně byl takový levita. Levitu si představme něco jako kostelníka, nebo lektora, co čte při bohoslužbě z Písma – byl nižším chrámovým služebníkem, nižší šarží než kněz, ale i tak institucionální zástupce a praktikant kultu. Oba změní směr, oba hřeší. Nikoliv náhodou, ale vědomým rozhodnutím – už nejsou „synkiria“ – odcházejí od Pána, protože nejednají kristovsky, každý jde svou cestou. A teprve třetí v pořadí jde Samařan. I on vidí, ale nepřejde na druhou stranu – zůstává s Pánem, i když se s ním předtím nebratříčkoval v chrámu, přesto je s ním víc, než ti dva před ním. Evangelista o Samařanovi říká, že byl „hnut soucitem“ – tady se spojují dvě Lukášova centrální podobenství: Milosrdný Samařan a Marnotratný syn. Zde je soucitem hnutý Samařan, v druhém Lukášově podobenství otec marnotratného syna, když ho spatřil, běžel k němu „hnut lítostí.“ Stejný termín tady i tam dokládá, že soucit a z něj vycházející pohnutí směrem ke druhému člověku je tím, co z nás dělá kristovce.

Mysleme na to, bratři a sestry, až budeme vycházet z kostela. Přečtěme si znovu slova našeho Pána, která za ty roky neztratila nic ze své platnosti: „Jdi, a jednej také tak!“ a pamatujme na ně při  všech náhodných setkáních: nemáme se ptát „kdo je můj bližní?“, ale znovu a v plné vážnosti sami sobě položme otázku: „Komu já se stávám bližním?“ Nebo raději přejdu na druhý chodník? Amen  Kázání 14072025 HSV, IVNPSD.