Kázání 24. 8. 2025 – Sehnutá

Iz 58, 9b-14
Žd 12, 18-29
ev. Lk 13, 10-17

Uzdravení sehnuté ženy – tuctový zázrak, kterých je plná Bible, řekne někdo málem pohrdlivě. To jsou, panečku, jiné zázraky, o kterých se mluví: uzdravení slepého, rozmnožení chlebů, chůze po vodě, dcera Jairova, prokletí fíkovníku. Ve srovnání s nimi se chudák žena sehnutá s vypětím zbytku svých sil dere o místo na slunci biblického výkladu, ale ve známosti ji předběhne jiná její souputnice: žena trpící krvetokem, která stojí za řeč všem  synoptikům, a přitom v délce nemoci sehnutá krvácející trumfne o šest let. Uzdravení sehnuté ženy je jedinečnou Lukášovou zprávou, patří tedy do stejného ranku, jako jeho např. podobenství o milosrdném Samařanu, či vzkříšení syna naimské vdovy. V délce utrpení překonává sehnutou toliko ochrnutý od Bethesdy, kterého jeho trápení sužovalo dlouhých 38 let, ale copak jde v nemoci o lámání nějakých rekordů v délce trvání? Stačí den dva nemoci a rázem se náš životní obzor zatáhne a potemní, natož osmnáct let chodit se zkřiveným tělem nemocí, o které se dnes na základě současných medicinských diagnóz můžeme jenom domnívat, zde šlo o nějaký druh skoliózy, Bechtěrevovu nemoc nebo svalovou dystrofii. Chodit žena mohla, ale byla stále v předklonu. Muselo to být příšerné, při tom všem být ženou a navíc v době, kdy neexistovala žádná institucionalizovaná zdravotní a sociální péče. Měla děti, byla sama, nebo měla muže? Ježíš, který všechny možné i nemožné diagnózy převádí na společného jmenovatele: „satan ji držel spoutanou po 18 let“, vlastně tímto říká: „lidi, co tahle žena prožila, to muselo být peklo!“ A my dnes, s hlavou hrdě vztyčenou a vzpřímeni jdeme do kostela, abychom si poslechli její příběh. Tu nás něco zabolí, někde píchne, občas se třeba i belháme, ale co to je ve srovnání s tím osmnáct dlouhých let se ploužit sehnutá k zemi, den co den, hodinu po hodině poznávat všechno, co život přináší, z podhledu, snášet nekonečný sled bolesti, pohrdání, ztráty důstojnosti, vydanosti napospas často nemilosrdnému okolí, který za nemocí vidí ďábelský úskok, vinu, prokletí a Boží opuštění. Za největší zázrak v celém tom vyprávění považuji, že po osmnácti letech je ta žena stále naživu, příčetná, vidoucí, že slyší, pohybuje se a má dokonce vůli přijít ve sváteční den do synagogy. „Nezlobte se, pane faráři, v neděli jsem se necítil dobře, tak jsem do kostela nedorazil, ale snad příště už to bude lepší.“ Ta žena se do svého „kostela“ doslova připlazí. A další zázrak, který mě nepřestává fascinovat, je, že doslova na smrt nemocná, vystavena odsudkům svého okolí, a přece jí stojí za to přijít – tam, kde uslyší Slovo Boží, spolu s ostatními se pomodlí, přijde na jiné myšlenky, chce prožít i ve svém sehnutí sváteční den. Promiňte, ale nemůžu ten příběh vykládat jako tuctovou zázračnou historku k nahonění vlastního ega: „podívejte se na mě, jaký jsem borec, když věřím v Ježíše, který této ženě pomohl a uzdravil jí.“ Proč o tom mám mluvit já, který jsem zdravý a v životě jsem neprožil ani setinu bolesti té neznámé sehnuté ženy? Z nadhledu kazatelny se rozněžňovat, jak to všechno tenkrát Pán Ježíš krásně dokázal: pyšné dovedl k zahanbení a zástup rozveselil. Kdybych měl přistoupit na takovou lacinou interpretaci příběhu, který by v Bibli byl jenom proto, aby demonstroval, jakou měl Ježíš moc někdy v roce raz dva, cítím, že bych se minul cíle, smyslu svého povolání i kazatelského řemesla. Takový výklad na první ránu odstřelí každý, kdo se zeptá: „ale co všichni ti sehnutí, ztrápení, nemocní okolo vás, které Ježíš neuzdravil a nikdy neuzdraví?“ Pokud má být sehnutá a následně Ježíšem uzdravená žena z provinční oblasti Římského impéria kdesi v Judei na začátku našeho letopočtu důkazem jeho mimořádných schopností, není dnes každý podobně postižený muž či žena v našem okolí, včetně těch, kteří stejně jako ona, chodí do kostela a nikdy nebudou Ježíšem ze své nemoci uzdraveni, naopak důkazem jeho mimořádné neschopnosti a naší pošetilosti v něco takového věřit? Tady něco zásadního nehraje! Tím, co ruší tuto zdánlivou harmonii Ježíšových zázraků bez falešných tónů je, když věření „na zázraky“ nadřadíme nad věření v Ježíše jako v živého Krista. Myslím si, že podstatou a smyslem textu vůbec není zázrak samotný. To jenom nás tak fascinuje v dnešní racionální době, že si myslíme, že je tím nejdůležitějším. V první řadě tu jde o člověka, a kupodivu, tím člověkem zdaleka není Ježíš. Hlavním aktérem je sehnutá žena. Berme ji, aniž bych ji chtěl jakkoliv odosobnit, jako archetyp nemocného, který každý den nese dílek po dílku a krok za krokem svoje omezení, svou bolest. V textu není ani náznak jakéhokoliv zdůvodňování a hledání příčin, proč je nemocná: prostě je nemocná – je sehnutá mezi vámi rovnými. Zaostřete svůj zrak na ni. Ježíš ji vidí, dost možná, že na rozdíl od těch ostatních, kteří její přítomnost ani nevnímají. Představený synagogy ženě nepomůže, pomůže jí Ježíš, představený je ale hned po ní druhým nejdůležitějším. Je pobouřený, ne tím, co Ježíš udělal, ale kdy to udělal. Udělal to hned – řecky parachrema. Místo aby si počkal na příhodnější chvíli, stačilo vydržet do večera, skončí sobota, přestanou platit přísná nařízení Zákona o sobotě a pak jednejte. Ne, poučení pro nás: nečekejme na příhodnější čas a lepší podmínky, parachrema – jednejme teď, pokud možno hned jak to jde. Zákon nikdy není nad láskou – druhá chyba představeného synagogy, kterou Ježíš vyvrací: máte zvířata, o která se staráte v den sobotní, starejte se i o člověka, zvířata v sobotu připoutáváte ke žlabům, ona byla spoutaná mnohem déle, osmnáct let trvala její nemoc, ale dneškem to končí, konečně si může odpočinout, to je svátek, skutečný den odpočinku. Ježíš jedná z pohledu představeného synagogy v rozporu s tím, co ukládá Zákon, ano, jedná, protože jedná ve shodě s tím, co je účelem Zákona: přiblížit nás k Bohu. A tak i tady platí lukášovské: „Jdi, a jednej také tak!“ Nečekej na příhodnější chvíle, které nemusí přijít, jednej hned, ne jako představený synagogy, ale jako Ježíš, tedy ježíšovsky všude tam, kde tím pomůžeš, aby se druhý napřímil, aby se zvednul, aby si odpočinul od svého trápení!“ Amen