Kázání 28. 9. 2025 – Hodokvas povalečů

Am 6, 1a.4-7
1Tm 6, 6-19
ev. Lk 16, 19-31

Ráchel chodí na brigádu, na které si přivydělává jako hosteska na cateringových akcí. Navštívila tak už řadu míst, byla na karlovarském festivalu, v Obecním domě, a naposledy na dostizích, po kterých následovalo pro uzavřenou společnost pohoštění. Stoly byly obtěžkány jídlem, podávaly se drahé nápoje, kam oko pohlédlo, všude samé vybrané pochoutky, ovoce, masa, sladkosti, čokoládové fontány tekly proudem, zkrátka všechno, na co si člověk vzpomene pro uspokojení svých chuťových receptorů. Jídlo je průběžně během rautů doplňováno, aby stále bylo na stolech všeho dostatek, včetně nápojů. Z vyprávění Ráchel víme, že pokaždé, když akce končí, nejsou stoly prázdné, něco málo si může vzít obsluhující personál jako „výslužku“, posledně přinesla domů pár skvělých větrníků a kremrolí, ale většina z toho, co bylo na stolech, končí v koši, respektive jako biologicky rozložitelný odpad, určitě nic z toho nemůže být pouštěno zpátky do oběhu pro druhotné zpracování, či do „potravinových bank“, anebo rozdáváno hladovým. Takové povinnosti se na cateringové společnosti nevztahují. Akce, na které byla Ráchel, byla jednou z desítek, možná stovek akcí, které se v ten jeden konkrétní den po Praze konaly, a jednou z tisíců až desetitisíců, které se v ten samý den konaly v Evropě. Umělá inteligence mi prozradila, a nemám důvod jí nevěřit, že jenom v Evropské unii se ročně vyhodí mezi 88 až 153 tunami potravin za den, což odpovídá přibližně 300 tisíc tun vyhozených denně. Takové množství jídla by dokázalo nasytit miliony lidí. Problémem je distribuce tohoto jídla k těm, kteří po něm hladovějí. Zároveň mě však AI upozornila, že největší podíl na tomto plýtvání mají domácnosti, nikoliv nějaké podniky, korporace, firmy. Zkušenost z jednoho cateringového provozu je možná na první pohled frustrující, ale jedná se ve skutečnosti o zlomek ve srovnání s tím, jak nehospodárně se nakládá s jídlem v běžných domácnostech. Jídlo, které se v pytlích po skončení jedné akce odváží ke kompostaci na skládku, je jenom koncentrovanou podobou toho, co řada lidí v malém dělá dnes a denně. Podobně šokující bylo pro mě i sdělení ředitele přes školní jídelny v celé Praze, od kterého jsem se dozvěděl, že jenom z provozu, za který je odpovědný on, se vyhazuje jídlo v řádech stovek milionů, v celorepublikovém měřítku pak několik miliard ročně. Říkám tyto zkušenosti na okraj našeho přemýšlení o podobenství o boháči a Lazarovi, abychom zkusili hned zkraje změnit perspektivu, ve které se posluchači podvědomě staví na stranu Lazara, který je v jejich očích ten utlačovaný, potřený a potřebný, oproti tomu boháč, to je ten necitelný, zahleděný do sebe. Ve skutečnosti, viděno očima toho, jak nakládáme v naší rozvinuté společnosti s potravinami, my jsme těmi boháči, my jsme ti sytí v zemi, my pořádáme hodokvasy. Rozhodně máme blíž k boháčovi, který se vybraně strojil, den co den hodoval, nežli k Lazarovi ležícímu na hnoji, kterému psi olizovali jeho rány, a který toužil nasytit se tím, co spadne se stolů boháče.

Podobenství o boháči a Lazarovi patří mezi další velká Lukášova podobenství. Jedná se o samostatnou látku, která ostatními synoptiky není zaznamenána. Strukturou se podobá některým narativům známým z antické literatury, jeho obdoby jsou však doložitelné i v literatuře židovské. Boháč je bezejmenný, chudák se jmenuje Lazar. Absence jména boháče je cílená. Vypravěč tím zdůrazňuje jeho odosobněnost. Boháč je zahleděný jenom sám do sebe, druhým, tím méně Lazarovi, nemůže přijít na jméno, ale už to jeho samotného zásadně vyčleňuje z pospolitosti, do které jako člověk patří. Lazar je Lazar – Eliezer, Lazarus – Bůh pomáhá, pomoc Boží, to říká jeho jméno. Mravní kritéria obou mužů řeč podobenství neřeší. Nemluví se o tom, že boháč přišel ke svému majetku nepoctivým způsobem, nebo že by utlačoval své bližní, stejně tak se neřeší mravní profil Lazara. V obou případech je pouze klasifikován jejich společenský statut – boháč je na vrcholu společenského žebříčku, vybraně se strojí, doslova „bere na sebe purpurový plášť“, patří tedy k soudobé honoraci, Lazar leží na samotném společenském dnu, hlouběji už není možné se propadnout – nemocný, bez prostředků, cele odkázaný na pomoc druhých, nečistý – psi ho olizují a on nemá ani sílu je odehnat. Taková je expozice začátku podobenství. Rychlým střihem se posouváme k dalšímu, tentokrát posmrtnému dějství. Umřel ten chudák, konstatuje evangelista, a andělé ho přenesli „do klína Abrahamova“, z Abrahamova klína povstává jeho syn Izák, potažmo vnuk Jákob – Izrael. Lazar je doslova „vklíněn“ mezi praotce lidu víry. Spočívá po jejich boku, má to nejčestnější místo v něm. O boháči je řečeno, že zemřel a byl pohřben. Zmínka o pohřbu Lazara chybí, to evokuje myšlenku, že dost možná ani neměl nikoho, kdo by se postaral o jeho tělo. Jestliže ho v jeho nemoci psi olizovali, hrůza pomyslet na to, co s ním udělali po jeho smrti. A zatímco Lazar tkví v klíně Abrahamově, boháč sestupuje do Hádesu – po podsvětí, do říše mrtvých. Po vzoru antiky, i do židovství se dostává postupem času představa, že zemřelý po smrti žije „stínovou existenci“. Jako v nebi, tak i na zemi, má ještě své prodloužení: „jak na zemi, tak v podsvětí.“ Zde boháč trpí v žízni a neuhasínajícím ohni. Popis připomíná krále Tantala odsouzeného k věčným mukám v nejhlubším kruhu pekla. Věčná žízeň, věčný žár. Proč boháč trpí? Protože nic neudělal s utrpením Lazara. Boháčovo posmrtné utrpení je zrcadlem, odrazem Lazarova utrpení pozemského, a naopak, Lazarovo posmrtné potěšení  je odrazem boháčova potěšení na zemi. Role se obrací. Jako v nebi, tak i na zemi, jako na zemi, tak i v podzemí. Co si z toho máme odnést my? Neplýtvejme jídlem, je to Boží dar, važme si ho a buďme za něj vděčni. Dokažme se rozdělit, nemusíme mít všechno, nebuďme necitelní k bolesti a utrpení druhých, jejich bolest je zrcadlem naší hojnosti a naše hojnost je zrcadlem jejich nedostatku. V těchto souřadnicích pořádejme svůj život. A je v tom podobenství vůbec nějaká naděje, anebo tu je třeba odložit před projitím branou pekla? Samozřejmě, že je. Boháč volá na Abrahama „Otče,“ a ten mu odpovídá „Synu.“ Kdo zná Lukášovo podobenství o Marnotratném synu, ví, jaká je Lukášova pointa i pro boháče, který nikomu nemohl přijít na jméno. Vím, jaká je pointa i pro mě. Amen Kázání 28092025 XVPSDVHSV