Kázání 30. 11. 2025 – I. neděle adventní

Iz 2, 1-5
Ŕ 13, 11-14
ev. Mt 24, 36-44

Víte, co mě na víře nejvíc baví? Její schopnost konfrontovat člověka dnes a denně s jeho malostí a poklesky. Teď by si měli zacpat uši všichni kazatelé osobnostního růstu a rozvoje hovořící o tom, jak je důležité pěstovat v člověku pocit výlučnosti, snahy po sebezdokonalování, budování a posilování vlastního já, zdravého sebevědomí, které nás uschopní vzít život pevně do svých rukou a vlastní silou a pílí přispívat k jeho rozvoji, jehož výsledkem budou lidé emancipovaní, asertivní, úspěšní, nesehnutí, nezdolní a nezlomení. Rozumějte mi správně, nechci zesměšňovat ani ironizovat řečené postupy, o kterých vím, že většina z nich je skutečně důležitá, aby z nás vyrostli zdraví, sociálně adaptabilní  a psychicky odolní lidé. Víc než o moralistní kritiku z pozice víry kladoucí na člověka nárok, aby se umenšoval a proti tomu jdoucí snaze, aby se naopak zvedal a osvobozoval, mi jde o to, postavit do kontrastu řečenou malost a velikášství, to vše při vědomí, že se jedná o dvě strany téže mince, protože onou mincí – ceninou je člověk sám ve své ambivalentnosti. Dlouhou dobu v sobě nosím myšlenku stát se scénáristou sitcomu z církevního prostředí, kde bych taková pnutí mezi „malým“ a „velkým“ v nás zpracoval do humorné a laskavé zkratky. Vězte, že námětů mi život v církvi přináší přehršel. Bohužel, nedostatek času, ale také určitá obava z toho, co by nastalo, až bychom se v tom začali poznávat, a já musel vysvětlovat, jak jsem to myslel, a co si to dovoluju, mi brání v tom, do něčeho takového se pustit. Možná si to nechám jako zajímavou náplň času pro důchod, pokud se ho dočkám. A cože jsem to říkal o té malosti a poklescích? Jak mě nepřestává fascinovat schopnost víry nás z nich usvědčovat. Ale tuto schopnost má jenom víra, která nezůstává na povrchu, nespokojí se se slupkou osvojených věroučných definicí a zbožného frázování v křesťanském ptydepe, ale noří se do hloubky, jde na dřeň, k srdci, do nitra, které často není schopna proměnit, ani přetvořit, ale aspoň se o to snaží.

Víte, že pro svá kázání často nabírám inspiraci v událostech a vjemech ze svého bezprostředního okolí. Minulý týden v samotném závěru církevního roku, byl na takové mimořádně plodný. A předesílám, že se stále držím tématu malosti a pozvedání. Obrázek první: Šli jsme na setkání s autorem zajímavé publikace mapující současný pokračující trend sekularizace – odnáboženšťování společnosti. Za naši církev tam hovořila moje kolegyně farářka Sandra Silná. Já si užíval svoje místo v publiku a držel jí palce, aby dobře obhájila nelehkou pozici jediné ženy duchovní uprostřed mužského osazenstva. V určitý moment došlo k tomu, že jeden z přednášejících, nesporná duchovní a vědecká autorita, jediný český držitel ocenění za přínos k pokroku na poli náboženství a spirituality, člověk, kterého si vážím, pro jeho obrovské a neoddiskutovatelné dílo apologetické a pastorační, řekl na adresu mé kolegyně, že ačkoliv její církev má ženy jako duchovní, má řadu demokratizačních principů ve své správě, je Československá církev husitská církví vymírající, tedy že ani její eklesiologický model se nejeví jako ten správný. Přiznám se, že se mě to dotklo, ne proto, že bych se cítil uražený a tvrdil, že to není pravda. Z hlediska objektivního to pravda je, dokládají to naše církevní statistiky minimálně od roku 1955, ale dotklo se mě to v určité netaktnosti, podobně, jako byste člověku, jehož matka je na smrt nemocná, řekli: „No, ona stejně umře.“ Možná je to jenom můj pocit přecitlivělého člověka, kterému maminka umřela v jedenácti letech a o své církvi často uvažuje jako o společenství mater ecclesia – matky církve. V ten jediný okamžik jsem zalitoval, že nesedím místo Sandry, protože bych nejspíš kontroval, že Komenský dokonce sepisoval závěť – kšaft jedné takové umírající matky církve – Jednoty bratrské, a že bráno čistě sociologicky a statisticky, i církev předřečníkova je minimálně v euroatlantickém teritoriu církví vymírající, a že na tom přece nezáleží, protože církev je církví ne tím, jak je velká, nebo strukturovaná, ale jak je schopná a ochotná prostředkovat lidem setkání s Kristem, ale to přeci páter Tomáš dobře ví, protože o tom je celé jeho úžasné dílo a toto téma bylo koneckonců i důvodem, proč jsme se ten večer na Dominkánské 8 sešli.

Věřením se stavíme pod drobnohled, ve kterém na nás čas od času vyplynou i věci nelichotivé, které boří naše představy, které o sobě máme, které si vytváříme, naše mediální obrazy, mimikry, do kterých se halíme, ať jako Tomášové, Davidové, Soni či Saši.

Obrázek druhý: místo akademického prostředí intelektuální debaty v refektáři dominikánského kláštera naše posezení po bohoslužbě v sákristii Husova sboru bezprostředně po kázání na neděli Krista Krále o tom, jak zlo bývá halasné a dává o sobě vědět, na úkor dobra, které je tiché a nenápadné. „No ty Ukrajinky včera na baru, ty se vám tak zlískaly, vůbec jim nevadilo, že tam mají malé děti…“ slyšíme o tom, jak probíhal večírek po představení v divadle, kde se konalo společné vystoupení českých a ukrajinských dětí. Jediná věta odstartovala podobně vyhrocenou debatu, jako pár dnů před tím na biblické hodině, tam to bylo zase na základě odposlechnutého rozhovoru dvou českých žen v MHD o tom, jak jsou už unavené z války na Ukrajině. Vrstvíme negativa, namísto, abychom si všímali toho pozitivního kolem sebe. Ano, Církev československá husitská vymírá, ale i navzdory tomu každodenně dosvědčuje toho, který vstal z mrtvých. A není nakonec vymírající církev tím skutečně autentickým prostředím takové zvěsti?  V našich poznámkách a hodnotících soudech často sami sebe usvědčujeme ze svých omezení a poklesků a jak limitované bývají proměny našeho srdce v setkání se Vzkříšeným. Ano, šest žen se opilo, protože mělo garantovaný přístup ke zdroji, který se jim na baru i mým přičiněním otevřel, koneckonců jsem to byl já, který si vymyslel, že v kostele obnovím divadlo a v něm bar jako základ divadelního provozu. Co proti nim budu říkat, když jim sám nalévám? Nekážu proti tomu, abychom zavírali oči před zlem, kážu proti tomu, aby nás zlo nefascinovalo tak, že o něm budeme jenom mluvit, namísto, abychom byli jeho hrází v konání konkrétních skut dobra. Tedy i v tom, jak o druhých smýšlíme, a čeho si na nich všímáme. Advent je skvělou příležitostí začít jinak! Kázání 1. neděle adventní 30112025 HSV