Kázání 11. 1. 2025 – Křtu Páně

Iz 42, 1-7
Sk 10, 34-43
ev. Mt 3, 13-17

„baptisatus sum – jsem pokřtěný“ vyryl údajně Luther do svého psacího stolu, ve chvíli, kdy čelil pochybnostem, procházel vnitřními zápasy, bojoval o svou víru. „Jsem pokřtěný – patřím Pánu,“ – přiznání se k Bohu, který se v Ježíši Kristu přiznal ke mně. To je něco úplně jiného, než občas zaslechnuté: „já jsem taky u vás,“ pronesené ve smyslu „také patřím do církve, rodiče mě nechali pokřtít.“ Pravdou je, že to za těch více než třicet let v duchovenské službě slýchávám čím dál méně, sem tam na pohřbech, kterých také ubývá, většinu členské základny církve jsme už úspěšně v uplynulých letech pohřbili s obřadem i bez obřadu, občas zaslechnu: „děda, babička, byli u vás…“ Víra se rodí v okamžiku, kdy se pasivum proměňuje v aktivum, kdy z „tam u vás“ se stává „tam u nás“, kdy se z návštěvníka, občasného hosta, náhodně příchozího stává domácí, z hosta hostitel. Kde a do čeho jsme vyryli naše baptisatus sum? Bratří židé mají oproti nám křesťanům výhodu, že znamení své duchovní iniciace mají vyryto, mohelem odříznuto od vlastního těla, navíc v té jeho části, která je u mužů v denodenní permanenci, takže zapomenout na to, že jsem Židem není tak jednoduché,  jako zapomenout, že jsem křesťanem. Křesťan snadno pustí z hlavy, pokud to v ní vůbec kdy měl, že má křestní list a křestní svíčku, zapomenout absenci předkožky je u muže prakticky vyloučeno a kdyby přece, životní partnerky či partneři o tom vědí. Co ale mají říkat sestry Židovky, které takový radikální zásah do své tělesnosti (naštěstí) nepodstupují, přičemž však jejich rituální koupel v mikvi až nápadně náš křest připomíná. Ježíš ve svém těle podstoupil obě znamení, jako chlapec byl obřezaný osmého dne a pokřtěný jako dospělý muž od Jana v Jordánu. Tím se stává nositelem obou tradic, které ostatně po určitý čas v rané církvi byly praktikovány paralelně, jak dokládá epizoda o obřezání Timotea, blízkého spolupracovníka apoštola Pavla. Teprve s definitivním osamostatněním křesťanstva a vystoupením z jeho židovského půdorysu se stává obřízka v rámci nového náboženství nadbytečným úkonem, což opět dokládá apoštol Pavel, který naopak u jiného svého spolupracovníka Tita jeho obřezání zabraňuje. Křesťanství si od té doby ponechává pouze křest – ianua sacramentorum jako bránu ke svátostem. Křest tak v sobě v Ježíšově církvi spojuje oba aspekty, přítomné v židovství na přelomu letopočtů i v raném křesťanství – iniciaci (tu v židovství představuje obřezání chlapců jako nevratný zásah do jejich intimity a zároveň podle rabínských výkladů jako lidské participace na Božím stvořitelském díle) a očistný – duchovní význam, pro židovské ženy ritualizovaný v mikvi, pro všechny praktikovaný Janovým křtem na znamení pokání a odpuštění hříchů.

Zpráva evangelisty Matouše o Ježíšově křtu je prakticky shodná se starším podáním též události z pera evangelisty Marka. Matouš pouze přidává rozhovor mezi Janem a Ježíšem, všechno ostatní se shoduje.  O další nejméně dekádu mladší podání Lukášovo zachovává stejný půdorys události, vrací se k původní stručnosti Markově, vynechává dialog mezi Janem a Ježíšem, pro změnu však původní obrazné připodobnění Ducha Božího k holubici (Duch Boží jako holubice) mytologizuje slovy „Duch Boží v tělesné podobě jako holubice.“ Evangelista Jan samotný Ježíšův křest vynechává a nahrazuje ho obsáhlým rozhovorem mezi Janem a Ježíšem, ve kterém je tento ústy Janovými označen za Božího beránka, obětovaného za hřích světa. Všichni evangelisté tak shodně dosvědčují, že počátek Ježíšova veřejného vystoupení se kryje s působením proroka Jana Křtitele. Konsensuální se jeví skutečnost, že Ježíš přijímá z rukou Janových křest. Za historickou skutečnost je též pokládáno, že část z Ježíšova učednického kruhu se rekrutovala z původních žáků prorocké školy Janovy. Každý z evangelistů pak svůj popis události Ježíšova křtu používá pro svou svébytnou teologickou výpověď. Marek proklamuje Ježíše jako Božího Syna a zdůrazňuje jeho vyvolení. Matouš pokračuje v této linii a řeší pojetí křtu na odpuštění hříchů ve vztahu k Ježíši a to, zda má Jan oprávnění ho pokřtít. Lukášovi jde o materializaci, zobecnění, objektivizaci vnitřního prožitku, niterného přesvědčení že v Ježíši působí Boží Duch – jde proto cestou mýtu ve kterém holubice usedá v okamžiku křtu na Ježíše, Jan vede rozpravu v duchu své teologie o Ježíši jako o Božím beránku. Co evangelista, to jedna svérázná tradice o Ježíšově pokřtění. Račte si vybrat pro svoje věření, která je vám nejbližší a té se držte. Mě zaujal výklad, ve kterém Matoušovo zařazení rozhovoru mezi Janem a Ježíšem je vysvětlováno v duchu prorocké naléhavosti Janovy, kde tato naléhavost říká: „to, co očekáváte, máte na dosah ruky, je to blízko, blizoučko. V té kalné vodě vašich vin stojí Bůh s vámi, máte ho po svém boku.“ Ne náhodou je poselství o Ježíšově křtu prodloužením vánočního evangelia o narození Syna Immanuele – Toho, ve kterém je Bůh s námi – Bůh v tom jede s námi. V tom nejspíš rozpoznávám hlavní Matoušův motiv. Podle prvních dvou evangelistů jsou otevřená  – protržená nebesa a Duch Boží „jako holubice“ Ježíšovým prožitkem, jeho zkušeností, o které nejspíš nevěděl nic člověk v řadě před ním, ani za ním, možná něco tušil či věděl ten, který křtil – ale to důležité není. Důležité je, co to znamená pro nás, co Ježíšův křest znamená pro mě. „Baptisatus sum – jsem pokřtěný“ – mohl o sobě říct Ježíš a mohu to o sobě říct já. Když nic jiného, tak právě to mám s Ježíšem společné – jsme na jedné lodi, v jedné řadě, v jednom zástupu, v jednom kalném proudu, kterým jsme shodně unášeni, přičemž on je ten, který mě může z mých hlubin vysvobodit. Ježíš ve svém křtu slyší o svém vyvolení. Nezajímá mě, co slyšel a viděl Jan Křtitel, co slyšel a viděl, nebo neslyšel a neviděl zástup lidí, pán a paní X Y, kteří byli okolo a zdali okolo letící ptactvo prokázalo nějaké angažmá. Zajímá mě, co slyším a vidím ve svém křtu ve jméno Otce, i Syna i Ducha svatého já. Vidím v něm Boží vyvolení, milostivý příklon k mé nepatrnosti, která se nechává unášet kde čím, a přece, Bůh je se mnou? Podobný motiv popsaný evangelisty v případě Ježíšova křtu se později bude opakovat v Proměnění na hoře, kde je vyvolení Božího Syna nahrazeno výzvou: „Toho poslouchejte!“ Jsem pokřtěný, jsem vyvolený, Pane, mluv, tvůj služebník slyší.“ 11012026 1NPKP, HSV