Kázání 1. 6. 2025 – Pozemšťané a mimozemšťané

Sk 16, 16-34
Zj 22, 12-14.16-17.20-21
ev. Jn 17, 20-26

My, kluci a holky, co spolu po léta chodíme do kostela, těm přečteným textům z Bible rozumíme: rozněcují naši víru, jsou pro nás utvrzením, že věřit má smysl, a že rozhodnutí věřit v Pána Ježíše bylo tím správným a nejlepším rozhodnutím, ke kterému jsme v životě došli. Až potud jde všechno hladce – až do chvíle, kdy přestaneme uvažovat jenom o sobě samotných a o úzkém kroužku nás, co pravidelně zahříváme kostelní lavice, a zkusíme se podívat na věc očima toho, kdo stejnou zkušenost nemá. Člověka, který v kostele neodseděl a nenaposlouchal to, co my, člověka, který nenačetl a nepromodlil to, co my. Člověka s jinou životní realitou a jiným žebříčkem hodnot. Ukážu vám směr svých myšlenek na příkladu tří biblických textů čtených o dnešní neděli Exaudi – neděle „Slyš mě, Bože“. Četlo se ze Skutků apoštolských, ze Zjevení a z Janova evangelia – na všechny texty jsme odpovídali „amen“ – „Slovo Boží“ – „za tvé slovo, Bože, díky.“ Tím jsme deklarovali, že je považujeme za slova, kterými nás oslovuje Bůh. Stačí škrtnout tuto rovinu, a rázem je situace příjemce citovaných textů jiná. Uvažujme o člověku nedotčeného religiozitou, neobeznámeného s praxí zakončovat úryvek z Bible „amen“ – možná ani neví, co to znamená, neví v jaké souvislosti se používá „Slovo Boží“ atd. Uslyší během krátké doby tři zcela odlišné a významově hutné texty, z nichž nejsrozumitelnější mu bude nejspíš ten první – obrázek z dějin rané církve ze Skutků apoštolských. A v něm narazí na legendární vsuvkou o tom, jak během modlitby nastane zemětřesení, rázem se otevírají dveře vězeňských kobek a vězňům padají pouta. OK, ještě by možná skousl zemětřesení v oblasti s častou seizmickou aktivitou, které může vyvrátit dveře z pantů, ale akceptovat, že při zemětřesení vám spadnou z rukou železná pouta jinak, než že by vám přitom odpadly i ruce, to už je pro něho nonsens – vyprávěnka, pohádka, to není možné. Něco takového dospělí neposlouchají na vážno. A přitom nás, stejně dospělé, to nechá v naprostém klidu, ani okem nemrkneme – protože to máme mnohokrát načteno a naposloucháno – víme, jak se pracuje s biblickým textem, o výkladech obrazných, alegorických, symbolických, hlubině psychologických, máme každý nějak zpracováno pojetí zázraků v Bibli i ve svém životě – on ne a proto se mu otevřená dveře vězení a spadlá pouta stanou příslovečnou vaničkou, se kterou vyleje i to, kvůli čemu to všechno autor Skutků apoštolských napsal: aby se podělil o to, že víra ve Vzkříšeného má moc radikálně, tedy od základu proměnit lidský život. Nám, co spolu do kostela chodíme, toto poselství nejspíš neuniklo – víme o něm, můžeme ale na rozdíl od jiných mít problém s jeho praktickou realizací. Ano, přitakáváme bez rozdílu, na to, že víra ve Vzkříšeného radikálně mění lidský život. To víme, ale jak – doprčic docílit této změny ve vlastním životě? Druhý text je z poslední a na pochopení možná nejsložitější biblické knihy – ze Zjevení. Dřív než Spasitel se z ní zjeví ten, kdo jí chce pochopit! „Duch i nevěsta praví: Přijď! A kdokoliv to slyší, ať řekne: Přijď!“ Kam mám chodit? řekne si takový člověk, na rozdíl od nás, kterým možná v hlavě při poslechu těch slov naskočí nápěv písně Duch i nevěsta dí: tak jen pojď! Jaký Duch, jaká nevěsta, to jsme na nějaké Drákulově svatbě? Tam se také pila krev! Alfa i Omega, praní rouch – nerozumím, nevím. A čtení z evangelia Janova je dovršením všeho: repetitivní texty: „neprosím za ty, kteří uvěřili, ale i za ty, kteří skrze jejich slovo uvěří – chci, aby také ti, které jsi mi dal, byli se mnou, ať hledí na slávu, kterou jsi mi dal – svět tě nepoznal, já tě poznal, oni poznali, dal jsem jim poznat a ještě dám poznat“. Amen – ještě že už to skončilo! Chci tím ukázat, že to samé, co nám může být povzbuzením, zdrojem duchovního povznesení a hlubokého myšlenkového ponoru, může být pro druhého něčím totálně nesrozumitelným, nepochopitelným jako řeč ne z jiné země, ale z  jiné planety, přičemž kdo je pozemšťanem a kdo mimozemšťanem, může být předmětem sporu manžela s manželkou, dcery s otcem, babičky s vnukem, ta hranice může prostupovat prakticky jakékoliv mezilidské vztahy. Já mohu být stejný mimozemšťan pro to, čemu věřím, jako mně jsou mimozemšťané ti, co nevěří. Ať už kazatel v takové situaci udělá cokoliv, pokaždé to je problém. Když se příliš zaměří ve svém kázání na domácí, neosloví hosty, když bude cílit výhradně na hosty, odradí a naštve domácí. Naštěstí je tu ještě další možnost: nesnažit se říct všechno, všechno vysvětlit, každému se zavděčit a každého oslovit. Rada zní: „Hlásej slovo Boží, ať přijdeš vhod či nevhod, usvědčuj, domlouvej, napomínej v trpělivém vyučování.“ Už samotné vědomí, že ne všechno z toho, co se tady mezi námi děje, může být srozumitelné pro člověka z vnějšku, je osvobozující, stejně jako, že i v našem praktikování víry bychom se měli přinejmenším snažit opouštět své komfortní zóny a klást si otázky, jak jsem v mém věření srozumitelný okolnímu světu. Ale nejenom srozumitelný, ale jak jsem snesitelný, laskavý, ochotný, milující a pomáhající. Jak a v čem jsem pro svou víru užitečný lidem blízkým i vzdáleným. Poučení z 16. kapitoly Skutků apoštolských domácím i případným hostům: ne každý, kdo halasně proklamuje cestu ke spáse je IN. Může být totálně OUT, to všechno plně v intencích toho, o čem církev mluví, jak tomu bylo v případě věštkyně, která v Pavlovi správně rozpoznala Boží autoritu, ale nedala ji průchod ve svém vlastním životě. Poučení druhé: žaláře a okovy ve kterých vězíme, mohou být otevřeny – zpravidla ne zázrakem jakožto popřením platnosti řetězců příčin a následků, z těch se jen tak nevymaníme, ale trpělivou a dělnou vírou ve Vzkříšeného Pána Ježíše: „Věř v Pána Ježíše a budeš spasen ty i všichni ve tvém domě.“ K tomu přidávám z knihy Zjevení: „Milost Pána Ježíše se všemi, zdůrazňuji se všemi a myslím spolu s autorem textu všechny pozemšťany i mimozemšťany,“ vždyť za ně se Ježíš modlí: „Aby všichni byli jedno jako ty.“ Amen Kázání o VI. neděli po velikonocích 1. června 2025 v Husově sboru ve Vršovicích