Kázání 8. 6. 2025 – Filip z Betsaidy

Sk 2, 1-11 (12-21)
Ř 8, 14-17
ev. Jn 14, 8-17

průvodcem texty svatodušní neděle nám bude apoštol Filip. Jeho jméno zaznívá v rozhovoru Ježíše s učedníky, který evangelista Jan situuje do času Ježíšova posledního stolování v noci předtím, nežli byl zrazen a následujícího dne přibitý na kříž. První tři evangelisté se v popisu tohoto Ježíšova učedníka omezují pouze na jeho jmenování mezi Dvanácti, kde je shodně uváděn v první šestici, z čehož lze usuzovat na jeho významnější postavení a užší spojitost s těmi, kteří jsou jmenováni před ním. Evangelista Jan na rozdíl od synoptiků přikládá Filipovi mnohem aktivnější roli. Shodně se synoptiky ho klade do blízké souvislosti s bratry Petrem a Ondřejem, protože to je on, kdo za jejich společné rodiště označuje Betsaidu – rybářskou vesnici v Galileji na břehu Genazaretského jezera, a spolu s nimi ho řadí mezi žáky Jana Křtitele, kterými byli dříve. A je to právě Filip, kterého Jan  činí důležitým hybatelem dějů s odkazem na Ježíše. A konečně třetím zdrojem povědomí o Filipovi je jeho popis setkání s etiopským dvořanem v 8. kapitole Skutků apoštolských. Tím je výčet biblických zpráv o Filipovi vyčerpán, všechna ostatní mimobiblická svědectví mají výrazně legendární povahu a víc než historií jsou výrazem lidové zbožnosti pozdějších staletí. Filip je pro evangelistu Jana tím, který směřuje pozornost na Ježíše. Filip oslovuje Natanaela a vyzývá ho, aby se šel na Ježíše podívat a přesvědčil se. Při Janově popisu Ježíšova nasycení zástupů je to Filip, který konstatuje, že ani 200 denárů nepostačí k nasycení tak velikého zástupu. Další Janova zmínka o něm je, když se řečtí poutníci chtějí setkat s Ježíšem, a žádají Filipa, aby jim toto setkání zprostředkoval. A naposledy se Filip u Jana objevuje v dnešním textu z evangelia, kdy je to on, kdo Ježíše oslovuje: „Ukaž nám Otce a víc nepotřebujeme.“ Jaká je nápadná shoda ve všech janovských zmínkách o Filipovi? Pokaždé v nich nějakým způsobem figuruje Ježíš a Filip je tím, který má podíl na možnosti ho uvidět. Poprvé je tím, kdo směřuje Natanaelův pohled na Ježíše, podruhé vyjadřuje svou bezradnost z možností jak nasytit zástup, a ačkoliv to text neříká, lamentuje: „Podívej se, Pane, vždyť ani 200 denárů nestačí, udělej s tím něco,“ je to tedy on, kdo zrakem visí na Ježíšovi a posouvá děj kupředu k tomu velkolepému, co nastane. V případě setkání s řeckými poutníky je pro ně on styčnou osobou, na kterou se obracejí s prosbou: „…rádi bychom viděli Ježíše.“ A konečně citace z 14. kapitoly přisuzuje Filipovi prosbu: „Ukaž nám Otce.“ A stejnou roli sehrává Filip i v líčení Skutků apoštolských, kdy dvořanovi na základě textů z proroka Izajáše ukazuje, kdo je Ježíš. Právě ve Skutcích apoštolských je v té souvislosti s ním použit zajímavý obrat: „Duch Páně se zmocnil Filipa, ale dvořan ho už neviděl, ale radoval se a jel dál svou cestou.“ Duch svatý způsobuje, že pozornost, která je zprvu upřena na toho, kdo dosvědčuje Vzkříšeného, se od svědka obrací k dosvědčenému. Filip, o kterém se v Písmu pokaždé hovoří v nějaké souvislosti s viděním Ježíše, najednou sám vidět není, zmocnil se ho Duch, a ten, který ho dřív viděl – totiž etiopský dvořan, se raduje a jde dál svou cestou. To jsou stále platné mechanismy evangelizace a misie. Exegetické upozornění: událost ze Skutků se odehrála až po Vzkříšení, všechno ostatní, kde Filip figuruje v Bibli, je před Vzkříšením. K tomu ještě upřesnění: všechno co Nový zákon říká, říká z perspektivy „po“ Vzkříšení. I pro Filipa ale muselo existovat „předtím“ a „potom“, stejně jako u nás. Jan Filipa zachycuje ve fázi „předtím“, vidí ho ale z pozice „potom“. Filip je mi, alespoň tak si myslím, že nám ho evangelista Jan líčí, ztělesněním touhy potkat se ve Vzkříšeném s Otcem. Moc ho chce vidět, druhé na něj odkazuje, vybízí: „Pojďte, já vás k němu zavedu.“ Co je za tou zvláštní Filipovou touhou vidět Ježíše a zvát k němu druhé? To odhaluje 8. verš 14. kapitoly Janova evangelia – Filipova prosba Ježíši: „Pane, ukaž nám Otce, a víc nepotřebujeme!“ Všechny potřeby člověka a světa koncentrované do jediné věty, do jediného zavolání, do jediné prosby: „Ukaž nám Otce, a víc nepotřebujeme!“ Chtěl bych mít Filipovu víru, ale jde to vůbec? Jak víc nepotřebujeme? bouří se všechno ve mně. Vždyť náš život – můj život, mám-li hovořit sám za sebe, je jedna velká nepřetržitá a neustálá potřeba. Americký psycholog židovského původu Abraham Maslow přišel s modelem pyramidy potřeb člověka, jejíž základnu tvoří potřeby fyziologické – všechno, co potřebuje naše tělo, aby se udrželo naživu: látková výměna spojená s potřebou dýchat, pít, jíst, trávit, vyměšovat, spát, rozmnožovat se. Druhým patrem jsou potřeby bezpečí a jistoty – bydlet, někam a někomu patřit. Jako třetí jsou v pyramidě potřeby sociální, láska, rodina, přátelství, komunita – tady má svůj chlívek také náš kostel, církev. Víra je ale ještě nejméně o stupeň dva výš. Čtvrtým patrem je potřeba uznání a úcty – sem patří to, čím jsme, co děláme, co umíme, a na samotné špičce je všechno ostatní – naše seberealizace, všechno, čemu věnujeme svůj čas nad rámec předchozích potřeb včetně transcendence. A přece, je to Bůh, který všechny potřeby dokáže soustředit do jedné jediné – jednoho jediného – sám do sebe, aby všichni byli jedno, aby Bůh sám byl všecko ve všem. Bůh jako naplnění, zacílení a dovršení všeho.

Filip za svou prosbu nesklidil pochvalu, spíš pokárání: „Tak dlouho jsem s vámi, Filipe, a ty mě neznáš?“ To říká povelikonoční Ježíš povelikonočním učedníkům, to říká nám, své církvi, obnovující se Duchem svatým, jejímiž narozeninami jsou Letnice – seslání Ducha svatého, čas, kdy se z Otce stává Tatínek – Abba, milující rodič, jehož láska k dítěti není ničím omezena. Ježíš je s námi dlouho, už pěknou řádku let – minimálně od vzniku církve, ale stále ho málo známe, málo se v něm potkáváme s Bohem, málo se mu svěřujeme ve všech našich potřebách. „Duchu svatý, ukazuj nám v Ježíši Otce a víc nepotřebujeme!“

Kázání na Hod Boží svatodušní 8. 6. 2025 v Husově sboru ve Vršovicích