Kázání 15. 2. 2026 – Proměnění

Ex  24 ,12-18
2Pt 1, 16-21
ev. Mt 17, 1-9

Událost proměnění Páně uzavírá v době od vánoc do začátku předvelikonoční postní doby kazatelský cyklus, ve kterém si církev všímá událostí, které se odehrály na Ježíši. Jako první z nich zařadil evangelista Marek Ježíšův křest z rukou Janových v řece Jordánu. Matouš a po něm Lukáš této klíčové události předřadili ještě popis Ježíšova narození, ba dokonce i početí. Lukáš zmiňuje Ježíšovo obřezání, které mu není jenom vyjádřením jeho plné sounáležitosti s židovskou pospolitostí, ale také potvrzením jeho tělesnosti: Ježíš se nezdá, není zdáním – řecky dokein, jak tvrdili doketisté, je skutečný člověk, má všechny orgány včetně pohlavních. Napadá mě v souvislosti s Ježíšovým skutečným lidstvím možnost aplikace Freudovy teorie psychosexuálního vývoje člověka na jednotlivé fáze Ježíšova dozrávání. Orální fázi spolu s následnou anální představuje Mariin porod Ježíše a jeho následné zavinutí do plenek. Nejprve dítě saje mléko své matky, tato etapa končí odstavením dítěte od prsu, a sytící zájem střídá zaujetí procesy spojenými s vyměšováním, které se následně transformují do etapy falické, kdy si dítě začíná uvědomovat genitální diferenciaci. Tady bych za archetypální motiv označil právě Lukášem zaznamenané obřezání Páně, byť samozřejmě praxe tohoto úkonu osmý den po narození dítěte z hlediska časového řadí cirkumcizi chlapců do období orálního, tedy kojeneckého. Následuje období latence, které je vystřídáno bouřlivým hormonálním rozvojem v pubertě, kdy nastává období genitální. Tady za klíčový označuji Lukášův popis dvanáctiletého Ježíše v chrámě, které můžeme pochopit jako pokus o tematizaci procesů sebeuvědomování a emancipace dospívajícího člověka, který často jedná v rozporu s představami a očekáváním svých rodičů. Obdobou toho v dospělém věku je mi pak scéna z evangelia, ve kterém se Maria snaží spolu se svojí rodinou odvést svého již dospělého syna ze společenství, jehož je součástí, zpátky domů, neboť je pochybnost o jeho duševním zdraví, což si jako jediný troufne konstatovat Marek a jeho synoptičtí kolegové se už takové psychiatrické diagnózy neodváží. Právě tento proces zrání, říká Freud, je tím, co z nás dělá to, čím jsme  v dospělosti. Ježíš proto, pokud z něho nechceme dělat pouhé zdání člověka, či Boha, který si hrál na člověka, musel všemi těmito vývojovými fázemi projít. Biblická událost Proměnění Páně představuje diametrální posun právě ve vnímání Ježíše od jeho tělesnosti směrem k duchovnímu pojetí vtěleného Boha, který byl člověkem, ale nyní už jím není, respektive toho, co apoštol Pavel vyjadřuje ve druhém listu do Korintu 5. kapitole, 16. verši: „Dříve jsme znali Krista podle těla, ale nyní ho tak již neznáme.“ Pavlův zájem o Ježíšovu tělesnost je minimální. Tradici o Ježíšově narození shrne pár slovy „tělem pocházel z rodu Davidova“, a pak jenom jeho tělesnost uzavře formulací „byl pohřben.“ Centrem Pavlova zájmu je Ježíš jako Kristus – Vzkříšený, zachránce, spasitel. Tak se s ním setkává a tak ho napříště zvěstuje jako Krista ukřižovaného, který byl pohřben a byl vzkříšen třetího dne podle Písem. Opačný přístup, a sice představa o Ježíši jako o člověku, který si hrál na Boha, je opozitem výše řečeného. Synoptickým vyjádřením tajemství toho, jak je Bůh v člověku Ježíši, je právě společné líčení tří evangelistů Ježíšova proměnění před zraky učedníků. Opět se jedná o evangelní popis nepopsatelného, vyjádření nevyjádřitelného. „Po šesti dnech,“ říká Matouš evangelista shodně s Markem, „vzal Ježíš Petra, Jakuba a Jana a vyvedl je na vysokou horu.“ Šestý den může být jinotajem symbolického vyjádření pro uvedení do sedmého dne odpočinutí, ale možná se jako víc pravděpodobné jeví, že je pouhou spojnicí s předchozím líčením Petrova vyznání o Ježíši u Cesareje Filipovy. Specifikem je Lukášova proměna šestky v osmičku, v Lukášově evangeliu je výstup na Horu Proměnění nikoliv po šesti, ale po osmi dnech. Lukáš nejspíš variuje motiv „prvního dne po sobotě,“ – až po tom, co je Kristus Vzkříšený, vychází najevo čím byl, je a bude. Ale možná tím skutečně evangelisté sdělují jednoduchou skutečnost, že od vyznání víry v trpícího a Vzkříšeného Mesiáše, musí člověk ujít ještě pořádný kus cesty k tomu, aby se Ježíš před jeho zraky – v jeho očích proměnil. Právě tuto formulaci považuji ve svém výkladu události za klíčovou. Marek s Matoušem sice říkají, že Ježíš metamorfoval – byl proměněn, ale to je uvozeno „před jejich očima,“ nebo chcete-li „v jejich očích.“ Že se jedná o proces, který neodpovídá běžnému dění na bázi přírodních věd a fyziky napovídá i Lukášovo líčení spánku učedníků, kteří se z toho co vidí, propadají do limbu. Víc to všechno připomíná jakýsi snový obraz, ve kterém nejsou zřetelné hranice mezi tím, co je skutečnost a co jenom její zdání. Hora, Mojžíš, Elijáš, oslnivě bílý šat, tvář zářící jako slunce – to všechno jsou atributy důvěrně známé ze Starého zákona. Jejich zasazením do Ježíšova příběhu sdělují autoři o Ježíši, že v něm jsme svědky pokračování toho, co všechny tyto věci znamenaly, otevřely, že Ježíš je jejich součástí. Není větších lidských velikánů prvního – starého dílu Bible, nežli byli Mojžíš a Elijáš. S Ježíšem se dávají do řeči. Má si s nimi co říct. A není většího velikána v tom druhém díle, nežli Ježíše. Baví mě Petrova reakce na to všechno, a upřímně řečeno, nevím, jestli to mám vykládat ve smyslu jako že se to všechno jenom zdálo, anebo to bylo skutečné. Skutečný je Ježíš ve svém lidství a skutečné je jeho božství ve víře těch, co ho vyznávají. A Petr je i tady ve své oblíbené roli: jednou nohou ve svatosti a druhou „vedle jak ta jedle.“ „Pojď, Pane, je fajn že jsem tady, udělám tu pro vás bivak.“ Apoštol Petr, Kéfas, Skála, tvrďák a kameňák je představitelem církve. Sebevědomý, aktivní, horoucí, plane pro Krista. Ano, Petr je církev a to zdaleka nejenom ta, která hovoří o Stolci Petrově. I my patříme do Petrovy církve, která namísto aby mlčela v posvátném patření do Boží tváře a z toho nabízela druhým, chce si tu svou idylu prodloužit, zavzpomínat na staré časy, zakopat se v čase, kdy to ještě za něco stálo, omotat stanovou plachtou a jako majitel stanu  rozhodovat o tom, koho do svého šapitó pozvu, abych mu prostředkoval to, co mám před očima. Petr odpovídá, když se ho nikdo neptá a dělá to, co od něj nikdo nechce – jak příznačné pro církev kdysi i dnes. A přece i jemu, i nám říká do všech našich strachů a obav: „Vstaňte a nebojte se!“ Kázání 15022026 HSV + 12022026 vikariát