Kázání 22. 2. 2026 – Pokušení na poušti

Gn 2, 15-17; 3, 1-7
Ř 5, 12-19
ev. Mt 4, 1-11

Teolog mluví o Bohu. Vypovídá o Něm, říká jaký je, jaký není, co chce a nechce. Nástrojem teologa a teologie je slovo, pracovní pomůckou ústa – s oblibou říkám „za vercajk má pusu“, až posléze přichází ke slovu ruka, schopná řečené zaznamenat. Jeho úkolem je kázat, je nositelem tzv. kérygmatu – zvěsti, poselství o Bohu, a toto poselství vyřizuje, interpretuje, předává druhým lidem, převádí je, nebo se pokouší převádět je do životní praxe svých posluchačů. Podle této definice je Bible plná teologů. Jednoznačně se mezi ně řadí každý z evangelistů, apoštol Pavel, autor Zjevení Janova a celá řada dalších. Vedle samotných autorů biblických knih jsou však v Bibli zmiňováni i teologové, po kterých žádný písemný záznam nezůstal, a přece i oni utvářeli naše povědomí o Bohu. Mezi takové Biblí dosvědčené dávné teology patřili například židovský zákoník Gamaliel, učitel apoštola Pavla, či Pavlův spolupracovník v Korintu Apollos, ze starozákonních postav bájný Král Sálemu Melchisdech, který Abrahama pohostil chlebem a vínem. A kdo je na stránkách Bible zmíněn jako vůbec první teolog? Ten, který vypovídá o Bohu jaký je, co chce a jak se mají lidé podle toho zařídit? Který bohoslovec má to čestné místo být prvním v nekonečné řadě těch, kteří o Bohu něco vykládají? Nepřekvapivě je tím první teologem Bible HAD, ďábel. Kráčí suverénně na scénu, neplazí se kdesi v polosvitu, ale otevírá svou teologii v „žáru denice odpolední“ sebevědomou otázkou; ví, že otázka na úvod zaručeně přitáhne pozornost posluchačů: „Jakže, Bůh vám zakázal jíst ze všech stromů v zahradě?“ a pokračuje po způsobu katechismu odpovědí, co Bůh ví, zamýšlí, a jaké to bude mít důsledky pro člověka. Takový docela kratičký teologický exkurs – „katechismus z Edenu“, a jeho autor první z teologů – ďábel. A půjdeme-li důsledně po stopách tohoto biblického teologa, narazíme i na jeho oblíbenou metodu práce s biblickým textem, jehož je velikým znalcem. Ďábel oblibuje doslovný výklad Bible. Jak pracuje s textem jsme slyšeli v citované pasáži z Matoušova evangelia o pokušení Páně na poušti, kde cituje verše z Žalmu 91.: „On svým andělům vydal o tobě příkaz, aby tě chránili na všech tvých cestách. Na rukou tě bude nosit, aby sis o kámen nohu neporanil…“ Jeho doslovná interpretace biblického úseku zní: „Vrhni se dolů… nevěříš Božímu slovu? Ty to nečteš v Bibli, Žalm 91, 11 až 12? Jestli s tím máš problém, pak ale nevěříš podle Bible!“ Nenechme se zmást, v tomto případě je ten, kdo sype verše z rukávu samotný ďábel a dochází kam jinam, nežli k ďábelským závěrům. Ale vezměme to popořadě, neboť pokušení pokoušení Hospodina neopovážným spoléháním na Boží milost, jinak řečeno zpyšnění, je u evangelisty Matouše až druhým ze tří citovaných ďábelských lstí.

O tom, že byl Ježíš od ďábla pokoušen se zmiňují všichni tři synoptičtí evangelisté. Markova zpráva je tradičně nejstručnější a objevuje se stejně jako u jeho pokračovatelů v přímé souvislosti s Ježíšovým křtem. Ježíš je od Jana v Jordánu pokřtěn a je Duchem veden na poušť, kde zůstává po čtyřicet dnů, aby ho satan pokoušel. Co bylo obsahem tohoto pokoušení Marek nezmiňuje, o tom se rozepisuje Matouš, jehož znění přebírá Lukáš a zaměňuje pořadí druhého pokušení s třetím. U Lukáše proto scéna vrcholí na výčnělku – pterygionu jeruzalémského chrámu, u Matouše stojí Ježíš na tomto „křidélku“ ve druhém pokušení a zakončení je na vysoké hoře, ze které mu ďábel ukazuje všechna království světa. Scéna je ve své popisnosti oblečena do legendárního hávu. Tento její oděv musíme vzít na vědomí a nemá cenu pokoušet se ho sejmout s dychtivostí voyerů, jak vypadá nahé tělo pod ním. Abychom ji porozuměli, musíme akceptovat její způsob vyprávění, podobně, jako jsou vyprávěny příběhy z ráje jazykem mytickým. Rozklíčovávat za tím nějakou historicitu, faktografii, verifikovatelnou realitu událostí, nikam nevede. Popřeme-li řeč legendy či mýtu, místo abychom jim rozuměli, nikam nedojdeme, nic neobjevíme, ale ztratí se nám jádro řečeného. Pravda mýtu je víc, než pravda faktu. Budeme-li se držet jako čert doslovné popisnosti, nic nepochopíme, a ještě při tom zraníme sebe i druhé.

V prvním pokušení Ježíš hladoví a ďábelská pobídka spočívá v proměně kamenů v chleby. To, čím v životě procházíš, našeptává účelově ďábel, monetizuj podle svých možností a za každou cenu. Co ti to udělá? Nasytíš sebe, dáš jistě i druhým, budeš dobrodincem – otevřeš nebe svým přičiněním, dobrákem od kosti, který se dělí s ostatními. Jediné je k tomu zapotřebí, říká ďábel: „škrtni z toho tu otravnou spirituální linku. Ne On, aly TY! Ber se za svá práva, na co máš nárok, žij na max, využij všech svých schopností, a budou se dít zázraky.“ Matouš uvádí pokušení ve stejném pořadí, jak se posléze všechny řečené věci na Ježíši odehrají v realitě jeho životní cesty, která mohla mít mnoho alternativ, co nenastaly, protože Ježíš pokušení využít je, překonal. Odolává tak ďábelskému pokušení proměnit kameny v chleby, aby následně sytil zástupy pěti chleby a dvěma rybami, aby své tělo a krev proměnil v pokrm a nápoj světa. Odolá i pokušení vrhnout se z chrámu dolů, aby následně přímo v chrámu narazil na kámen v podobě střetu s autoritou kněží a zákoníků, čímž nad sebou podepíše rozsudek smrti. Konečnou scénou Matoušova evangelia je setkání se Vzkříšeným na vrcholku horu, ve kterém posílá Ježíš své učedníky ke všem národům, do všech království světa, mezi všechny lidi, aby jim hlásali jeho poselství. Klíčem k tomu, jak odolat triádě pokušení vlastnit, pyšnit se, a panovat, jsou Ježíšovy odpovědi na ně. Na pokušení plynoucí z toho, co mám, co je moje, na co si nedám sáhnout, je vědomí, že jsem živ nikoliv z toho, co mám, ze svých zásluh a schopností, ale z Boží milosti, která mě uschopňuje ke každému dobrému skutku. Na pokušení pyšné opovážlivosti je odpověď v pokorném přijetím svého místa v životě, třeba i na malém křidélku ve stínu pečující Boží lásky, která trvá i tehdy, když se věci neodehrávají podle mých představ a nejdou jejich směrem. Boha nebudeš používat jako nástroj své nadvlády a manipulace. To je třetí Ježíšova odpověď: nezaměňovat Boží za ďábelské, pravdu za lež a lež za pravdu, abych nad druhými panoval. K tomu nám dopomáhej Všemohoucí Bůh, jemu jedinému sláva! Kázání 1.NP 22022026 HSV

 

Můžete sledovat všechny komentáře k tomuto článku prostřednictvím kanálu RSS 2.0. Both comments and pings are currently closed.

Komentáře nejsou povoleny.