Kázání 8. 3. 2026 – Ježíš a samařská žena

Ex 17, 2-7
Ř 5, 1-8
ev. Jn 4, 1-19

Lekcionář v roce A, tedy letos, ukládá kazatelům výklad Ježíšova setkání se samařskou ženou u Jákobovy studny, které je obsahem téměř celé 4. kapitoly Janova evangelia. Jedná se o text složený ze 42 veršů, ve kterých je popis rozdělen do řady částí a několika příběhových linek, z nichž každá pro svoje pochopení vyžaduje patřičnou soustředěnost, které těžko mohu docílit v jednom čtvrthodinovém kázání. V rámci své přípravy jsem se poctivě celým textem zabýval a nakonec došel k úlevnému rozhodnutí, že představit vám ho v celku by bylo vysilující pro vás i pro mne. Rozhodl jsem se proto oněch 42 veršů rozdělit v přibližné polovině a dnes se pokusím o výklad první části textu, přičemž na pokračování od verše 20. do verše 42., na ten se můžete těšit, budeme-li živi, zdrávi a při smyslech, za tři roky. Pište si tedy do kalendáře neděli 4. března 2029, kdy byste měli slyšet pokračování dnes řečeného, i když – jak se tak dívám, bude to neděle první v měsíci, to káže Olda, takže nejspíš to „dokážu“ až v roce 2032, kdy třetí neděle v půstu vychází na 29. února. Alespoň máme motivaci se tohoto data dožít a poslechnout si, jak to se Samařskou ženou dopadlo a co nám kazatel svým výkladem chtěl sdělit. Tak tedy pro dnešek: Ježíšovo setkání se Samařskou ženou u Jákobovy studny, kapitola 1.

Mám-li shrnout celkový dojem z popisu první části interakce Ježíše a Samařanky, vychází mi, že se jedná o rozhovor v duchu rčení: já o koze – ty o voze. Každý z těch dvou jede po své linii, a teprve na konci se to protne. Ale pojďme popořadě. Lokací je místo v Samaří u blíže neurčeného města Sychar, kde se nacházela Jákobova studna. Přímo na ní odkaz ve Starém zákoně nenajdeme, ale zmínka o Jákobovi řadí všechno, k čemu u této studny dojde, do kontextu formativních dějin Izraele. Jákob stejně jako jeho otec Izák a děd Abraham byli na studnách závislí pro své přežití, studny hloubili, bojovali o ně a kdykoliv je měli k dispozici, byly zárukou jejich prosperity a znamením Boží přízně. Sem přichází v žáru poledního slunce Ježíš, aby tu proběhlo jedno z nejpozoruhodnějších biblických setkání, jehož aktérem je mimořádně nesourodá dvojice, ve které se Ježíš dopustí překročení řady myslitelných konvencí. Setkávají se muž a žena, ale zároveň Žid a Samařanka, rabín a žena pochybné pověsti. Jsou u studny sami, nikde ani živáčka. Učedníci odešli sehnat něco k jídlu, lidé široko daleko žádní, protože kdo by chodil v největším horku pro vodu? Příjemnější bylo přečkat největší žár někde ve stínu a začít pracovat, až vedro poleví. To, že Ježíš nenáležel k esejskému bratrstvu potvrzuje právě tato scéna. Esén by se Samaří vyhnul, nechtěl by nabírat vodu, a už vůbec by o to nežádal ženu. Ale Ježíš poruší nejenom esénské, ale i řadu dalších židovských pravidel. Žena je mu partnerem v dialogu, dokonce ji žádá o pomoc, přijímá ji jako svůj rovnocenný protějšek a situace ještě dál graduje. „Dej mi napít,“ říká Ježíš a alespoň mně v mé rodičovské roli, který takové žádosti slýchávám u nás doma dnes a denně, přichází na mysli odpovědět: „Ale jak se říká?“ No mohl přeci přidat kouzelné slovíčko, ne? Nemohl! Už to, že jako Žid vznese svou žádost Samařance je výrazem zcela výjimečné pokory, ve které je lidství nejmenované ženy na stejné úrovni s lidstvím jeho. Potkávají se jako člověk s člověkem: muž a žena, iš v iššá, pomoc jemu rovná. Tady nejde jenom o dějiny Izraele s veškerými jejími turbulencemi, které daly povstat národní a náboženské nesnášenlivosti mezi Židy a Samařany. Ježíš v dialogu se Samařankou odkazuje na stav před pádem, jde k těm nejhlubším Božím záměrům, k řádu stvoření, vracíme se k příběhům počátku. Ostatně, vždyť to je první slovo Janova evangelia: Enarché. Pokud je v Kristu počátek všeho, je v něm i počátek našeho lidství. Všechny naše hry já jsem já a ty jsi ty, a je tady tisíc důvodů, proč tě nemůžu přijmout a bavit se s tebou, berou tou scénou za své. Ježíš se nepotkává u Jákobovy studny ani se ženou, ani se Samařankou, ani s rozvedenou, ani s nesezdanou, tam se potkávají člověk s člověkem, a v tomto setkání je jednomu z nich vráceno jeho lidství, jeho hodnota, cena, s jakou jí Bůh stvořil a postavil do světa. To nejdůležitější, co dál bude v rozhovoru následovat, sdělí Ježíš už v první větě: „Dej mi pít!“ Místo v tuto chvíli nepatřičného slova „prosím“ zní mnohem důležitější prosba: „staň se bližním mého lidství, pomož mi, a vůbec mi nezáleží na tom, co máš za sebou, odkud jsi.“ Celý rozhovor se nese v duchu řečeného „já o koze a ty o voze.“ Žena je z Ježíšova chování tak perplex, že neví, co má říkat, jak se má chovat, co si o tom všem myslet. Zůstává proto v rámci role, kterou jí okolí přisoudilo, zatím ještě není schopná přistoupit na podmínky Ježíšovy hry, která ale není hrou, nýbrž bytostným zájmem o ní. Žena svou reakcí Ježíšovi říká: „Ale takhle se ke mně ještě nikdo nechoval, tohle po mně nikdo nežádal, kdo sakra, jsi?“ A Ježíš hovoří k ženě, ve skutečnosti ale k nám, řeckým jazykem autora Janova evangelia v obrazech, které by nejspíš ve své obraznosti byly nesrozumitelné většině lidí, nejenom v Samaří, ale i v Judeji a Galileji. Nedivím se jí, že nerozumí, ani já bych nerozuměl, kdybych neměl nastudováno, načteno, naposloucháno  a vysezeno po kostelích, to co mám. Žena má stále na mysli vědro, které chybí muži, který ji poučuje o tom, že jí dá napít, a přitom sám po ní chce vodu. Žena myslí na hloubku studny, kde musí vyvinout sílu, aby ze dna vodu vyzvedla na povrch. Ježíš hovoří o prameni, který tryská, prýští, sám vyvěrá. To, o čem Ježíš mluví, je Duch. Já jsem, říká Ježíš, ego eimi, já jsem ta dynamika, síla skrytá pod povrchem, opak stojaté, zahnívající, bahnité vody. Voda v této studni stojí, s velikým úsilím ji musíš dolovat na povrch, moje voda tryská. Tady říkám něco, co vám mám říct až za šest let, protože je to v té další části rozhovoru Samařanky s Ježíšem, kdy ji odhaluje svou totožnost, ale raději to řeknu hned. Ježíš je ten pramen živé vody. A nemusíme za tím vidět žádnou metafyziku něčeho nadpřirozeného, ale vodu, která kolotá, hýbe se, pohne námi, strhne nás, protože plyne, nestojí na místě. A bere s sebou i všechno to, co jsme v proudu života nabrali, stejně jako žena, která byla pětkrát vdaná a její šestý partner už neměl odvahu si ji vzít, tak žili na hromádce. A jsme na konci první části, kde žena vyzná: „Pane, vidím, že jsi prorok.“ Ale my už víme, že víc než prorok. Skloň se, Pane, do mých hlubin. Je tam na dně hodně kalu, ať ho tvůj pramen pročistí pro věčnost. Amen