O kmeni a ratolestech

Ž 44,2-5
1J 4,7-21
ev. J 15,1-8

B+S,

biblický obraz vinné révy je vždy dáván do souvislosti s požehnáním. Úrodná vinice je místem, na kterém člověk může okoušet z bohatství Hospodinových darů a jeho přízně. Plody vinné révy jsou znameními Boží přízně i starostlivé péče, kterou má Bůh o svůj lid. Není to jenom příslovečná láska k vínu, která je příznačná od dob starověku až do dnešních dnů snad pro všechny blízkovýchodní národy, ale i přesvědčení, že vinice se svými plody pomáhá člověku přežít, tiší jeho žízeň a je i hrází před postupující pouští. Proto je tolikrát tento obraz v bibli používán.

V příběhu Jákobova syna Josefa je sen, ve kterém králův číšník vymačkává svému panovníkovi do poháru vinné hrozny, znamením přicházející milosti, Nábotova vinice, o které čteme v Královských knihách, je pro svého majitele darem od Hospodina, o který má za úkol pečovat. Závistivý král Achab, který o vinici neoprávněně usiluje se tak vystavuje Božímu hněvu a odsouzení. Prorok Izajáš, když chce obrazně vyjádřit vztah mezi Hospodinem a jeho lidem, hovoří o vinici, kterou si Bůh pěstuje ke své slávě. Stejně tak Ezechiel vidí Izrael jako vinný kmen, který má nést své dobré ovoce. Pokud se tak neděje, Bůh jej vytrhává a přesazuje do pouště, kde je odsouzen k živoření a zániku. I pro autora osmdesátého žalmu je Izrael Bohem zasazenou vinnou révou, která své výhonky rozprostřela do široké země, teď však její zídky zůstávají pobořeny a stává se snadnou kořistí polní havěti. Veskrze kladný židovský vztah k vinné révě je potom díky Ježíšovi dosvědčen i v Novém zákoně. Mnohé z jeho podobenství se odehrávají na vinici, vystupují v nich vinaři, viniční dělníci. Při své poslední večeři bere Ježíš do rukou víno, po židovském způsobu mu žehná a dává svým učedníkům pít na znamení stolování v Božím království. Jeden z židovských mudroslovných příběhů – tzv. midrášů, vypráví o lišce na vinici. Liška prochází okolo vinice a se zalíbením pozoruje její hojné plody. Hledá místo, kterým by k nim mohla proniknout a zmocnit se jich. Když konečně najde úzký otvor ve zdi, protáhne se jím na vinici, kde do přesycenosti okouší z bohatství jejích plodů. Blíží se večer a přejedená liška chce vinici opustit. Otvor, kterým se sem však dostala, je však pro ní teď neprůchodný – její plné břicho jí zabraňuje projít úzkým otvorem. A tak liška, aby se dostala ven, musí čekat, až vytráví a posléze i vyhladoví. Teprve po tom, opět hladová a hubená, opouští vinici a na cestě pryč se otočí za krásnými hrozny a pomyslí si: „Vinice, jak krásné a chutné jsou tvé plody, ale co je mi to platné, když nic z nich si nemohu odnést s sebou.“ Tento nebiblický příběh je vyjádřením židovského přesvědčení, že nic z tohoto světa a jeho bohatství – třeba vnímaného jako znamení Boží přízně, si člověk nemůže odnést. Na začátku i na konci svého dobrodružství je na tom liška stejně.
Ježíšovo slovo o vinném kmeni a ratolestech navazuje na předchozí sebezjevitelský text o dobrém pastýři. Ježíš tak uzavírá cyklus sedmi řečí o sobě. Ježíš v těchto řečech sám sebe postupně označuje za chléb života, světlo světa, dobrého pastýře, dveře pro ovce, je vzkříšením i životem a cestou i pravdou. Jako byl lid Izraele zvláštní Boží sadbou v Hospodinově péči, tak on sám je pravým vinným kmenem, vzrostlým k Boží oslavě a záchraně mnohých. Z kmene vyrůstají ratolesti, které mají nést ovoce a vinaři přinášet užitek. Vinař prochází vinicí a bedlivě sleduje kvalitu své úrody. Na kmeni vedle ratolestí živých a úrodných nachází i výhonky uschlé a neplodné. Ty jenom překážejí těm zdravým, kterým ubírají prostor a světlo. Tyto ratolesti jsou polámané – ztratily spojení s vinným kmenem. Třebaže k němu stále přináležejí, neproudí do jejich nitra život, ukrytý ve kmeni. K ničemu jinému se nehodí, než aby byly definitivně odňaty od kmene a hozeny do ohně. Kristovo slovo o vinném kmeni a ratolestech, stejně jako předcházející o dobrém pastýři, je jedním ze základních eklesiologických textů, které můžeme najít v Janově evangeliu. Jan i v tomto případě používá svojí svéráznou symboliku, aby vyjádřil funkční vztahy, které se mají v církvi uplatňovat. Kmenem a páteří je Kristus. Církev má být vybudována na něm – z něho vycházet a v něm hledat zdroj svého života. Jakékoliv omezení kontaktu s Kristem vede k chřadnutí jednotlivých částí těla církve, které představují ratolesti. Ty na kmeni nacházíme jak úrodné, tak suché. Ty úrodné jsou znovu a znovu zavlažovány z kmene, uschlé se při kmeni drží jen silou své vůle. Nepoutá je k němu život, ale mrtvá hmota. Co je tím životem i co je tou hmotou můžeme velmi jednoduše odhalit. Živá církev svou existenci staví na Kristu a jeho působením je proměňována. Je s ním ve vztahu účinné lásky – ten je podpořen jednak jejím modlitebním životem – to je duchovní rozměr církve, ale stejně tak se uplatňuje i v praktických, reálných souvislostech služby bližnímu. Církev je natolik živá, nakolik se umí modlit a nakolik umí sloužit lidem a světu. Neplodné suché větve jsou ke kmeni také pevně přichyceny. Mohou se držet různě – svými mrtvými tradicemi, marným rozpomínáním se na skvělou minulost, mohutností své hierarchické organizovanosti, stereotypem a dalšími a dalšími věcmi. Co však nelze efektivně zakrýt, je postupné usychání listů – žádné, květy, žádné dobré plody. Je jen otázkou času, kdy vinaři dojde trpělivost a těchto marných výhonků se zbaví.

Amen.

Kázání o IV. neděli po velikonocích 18.5.2003 v Husově sboru ve Vršovicích.