Kázání 12.4.2015 – Potkat Vzkříšeného

Sk 4, 32-35
1J 1, 1-2,2
ev. Jn 20, 19-31

Setkat se se Vzkříšeným – to je veliké téma křesťanských Velikonoc. Emauzští učedníci svoji zkušenost s Ním sdělují, když vyprávějí, jak se jim dal poznat, když lámal chléb. Marie Magdalská pláče a odvrací zrak od prázdného hrobu a svoje setkání se Vzkříšení prožívá v okamžiku, kdy ji Kristus oslovuje jejím jménem. Tomáš je Kristem osloven navzdory své pochybnosti. Podívejme se na ty tři typy setkání se Vzkříšením jako na modelové situace, jak se Kristus dává poznat, jak uvádí člověka do společenství s Otcem a jeho synem Ježíšem Kristem. Pro emauzské učedníky je to studium Písma a večeře s Kristem. Jinak řečeno: chcete se potkat s živým Kristem? Čtěte Bibli a přijímejte večeři Páně. Jak mám číst Bibli, jak mám přijímat? Číst Bibli s otevřeným srdcem, ne jako naučnou literaturu, učebnici historie, poklad písemnictví dávnověku, ale číst ji s očekáváním, nikoliv, že si splním nějakou povinnost. Čekat na okamžik až Písmo samotné začne mluvit do mého života, umlčet svůj vlastní hlas, který chce stále mluvit do toho, co říká Bible, ale ji nechat promlouvat třeba i tehdy, když řečenému nerozumíme. Nechat se oslovit, čekat na oslovení a znovu a znovu otevírat Písmo o to víc, když jsme předtím svůj vzkaz neobdrželi nebo mu nerozuměli. Zkušenost emauzských učedníků svědčí o tom, že ne vždy budeme na pozici těch, kteří při jeho otevírání budou mít srdce horoucí, ale to nevadí. V okamžiku, kdy jim srdce začala pro Pána planout, měli už předtím dobrý základ položený v Písmu. Mohli svoji víru opřít o to, co znali z Bible. Bible je sbírkou svědectví o lidech, kteří se setkali s Bohem. Setkání nás samotných s Ním se však neodehrává při četbě nebo při listování v Bibli, odehrává se v konkrétních životních situacích, které mohou být naším jedinečným svědectvím o tom, jak Bůh jedná v našem životě. Vzpomínám na jednoho z učitelů na teologické fakultě, který říkal: Bible vůbec není uzavřenou knihou, vy píšete její pokračování. Váš život a vaše zkušenost víry je jen dalším příběhem v dlouhé řadě svědectví, která zaznamenává Bible. Nikdo nenapíšeme páté nebo šesté evangelium, nenapíšeme další list do Říma tak, aby byl včleněn do biblického kánonu, ale můžeme svůj životní příběh rozpoznat na příbězích a situacích z Bible, ovšem abychom mu rozuměli, musíme Bibli znát v tom smyslu, že máme chuť ji otevírat. „On se jim pak dal poznat, když lámal chléb,“ čteme v Bibli. Krista poznali ne v četbě, ale v lámání chleba. Museli spolu s Kristem dojít až tam, kde On sám láme chléb. To není jednoduchá cesta, zvlášť když víme, že vede do církve. První křesťané rozuměli večeři Páně jako nejhlubšímu tajemství víry, ve kterém se dává Kristus těm, kdo ho přijímají pod způsobem chleba a kalicha s vínem. Okamžik setkání s Kristem, skutečnost, která převyšuje smyslové, intelektuální poznání, překračuje zážitek daný četbou. K lámání chleba musíme dojít. Postavit se do řady, zvednout se nebo pokleknout, v každém případě se uvést do pohybu. Teprve tak se nás Kristus dotýká. Nikoliv výpověď: spolkl jsem oplatku omočenou ve víně, protože tam šli všichni přede mnou, ale „Kristus se dotkl našich úst i srdcí, nežiji už já, ale žije ve mně Kristus.“ Svědectví emauzských učedníků je takové: setkal jsem se se Vzkříšeným tak, že čtu Bibli a přijal jsem jeho tělo a krev ve společenství shromážděné církve – tak jsem se potkal se Vzkříšeným v mém vlastním životě, to je moje svědectví, to je moje zkušenost. Svědectví druhé podává Magdalská Marie. Je úplně jiné, nežli svědectví učedníků jdoucích cestou do Emauz. Marie pláče. Je smutná, zlomená, zoufalá. Neví si rady, neví jak dál, je na své cestě na dohled ke hrobu. Vidí do něj, hrob je otevřený. Otevírá na ni svá prázdná ústa, ale útěchu ta zjevná prázdnota neposkytne. Teprve když odvrací svůj pohled od hrobu, potkává se se Vzkříšeným, který ji oslovuje jménem. To je případ lidí, kterých se Vzkříšený dotknul u dna jejich bolesti. Víra, která se rodí v zoufalství, ve smutku, v beznaději, ve chvílích, kdy člověk neví jak dál a najednou v tom všem zmatku zaslechne svoje jméno z Božích úst. „On mě oslovil mým jménem,“ říká takový člověk. Zaslechl jsem v té beznaději svoje jméno, našel jsem jistotu smyslu, kterému třeba nerozumím, ale který je za veškerou mojí bolestí: přijetí, uzdravují dotek Vzkříšeného Krista. Tak o něm mohou svědčit ty, kteří se s Ním potkali ve své nemoci, ve svém uzdravení, při svém umírání. Kristus obrací pohled zoufalé Marie od hrobu směrem do života, jehož je plností a zdrojem. Třetím modelem setkávání se Vzkříšeným je případ Tomášův. Tomáš nevěří, je plný pochybnosti a chce se o všem přesvědčit sám. Nestačí mu Bible, večeře Páně, neprožil nikdy takovou bolest, ve které by ho pojmenoval Vzkříšený. Co na tom, že jiní ho viděli? Dokud on sám ho neuvidí, nevloží své prsty do jeho ran, neuvěří. Tomáš je mocně opevněn ve svých pozicích a jen tak něco s ním nehne. A přece, ten, pro kterého není překážkou hrob, ani zavřené dveře, nemůže kapitulovat před obyčejnou lidskou pochybností. Dokáže ji rozfouknout jediným dechem svých úst: Pokoj vám! Tak začíná Kristovo nové setkání s nevěřícím Tomášem. Doslova ho zaleje svým pokojem. Tomáš je pokojně přemožen Vzkříšeným. Ježíš vítězí pokojem: pokoj Boží, převyšující každé pomyšlení, bude střežit vaše srdce i mysl v Kristu Ježíši. Před tímto pokojem vzdal své pozice nevěřícího pochybující Tomáš: z velké pochybnosti jedním, nebo více kroky, do veliké víry. Tomášové jsou ti, kteří přijali Krista radikální konverzí. Přestoupili z jednoho tábora do druhého tak, že to u druhých vyvolává údiv a otázky typu: „On se zbláznil?“ Ne, jenom se potkal se Vzkříšeným Kristem!

Amen

Kázání o I. neděli po velikonocích 12. 4. 2015
v Husově sboru ve Vršovicích