Vzkříšení

Mt 16, 21
2K 5, 17-21
ev. Mt 28, 1-7

B+S,
jeden ze soudobých českých teologů, který ve svém duchovním vývoji dospěl až ke ztrátě víry v Pána Boha, charakterizoval událost vzkříšení, tak jak ji zaznamenávají evangelia a apoštolské listy, jako mýtus o počátku víry. Ve svém duchovním směřování navázal tento muž na jednoho z nejvýznamnějších německých teologů 20. století Rudolfa Bultmana, který své dílo postavil na myšlence demytologizace Nového zákona. Bultman tvrdí, že pro pochopení Nového zákona je nezbytné přesně identifikovat co je v něm mýtem a povahy mytické, tento mýtus odložit – demytologizovat a z takto do nahoty obnaženého biblického textu vypreparovat poselství, které chtěl autor světu sdělit. Bultmanův český protějšek nehovoří o programu demytologizace – tento pokus je už dnes světovou teologií považován za překonaný, přichází však s jiným termínem: remytologizace Nového zákona a v duchu této myšlenky hovoří o vzkříšení jako o mýtu o počátku víry. Zvěst o vzkříšení není podle něho nic jiného, nežli sdělení o tom, jak se v člověku rodí víra – jaký je její počátek. Jde mu o to plně přiznat autenticitu veškerým mýtům Nového zákona, nechce je po vzoru Bultmanově odstraňovat, ale naopak: nově vykládat a tak odhalovat jejich pravdu. O mýtu hovoří jako o objektivizaci vnitřního prožitku člověka, který ve své víře zakouší, že tento vnitřní prožitek není pouhou fikcí, ale má obecnou platnost. Pamatuji si, jak jsem jako student bohosloví dychtivě vnímal a pečlivě zapisoval každé slovo tohoto teologa, který pro mě byl velikým vzorem a inspirací. Pak se naše cesty rozešly a jenom z povzdálí už jsem sledoval jeho uvažování tak, jak je popisoval ve svých knihách, které stále vycházejí. Z té poslední už jsem si odnesl jenom pocit lítosti nad tím, jak mohou končit cesty některých teologů. Víra samozřejmě má být doprovázena mírou pochybností, nemá být neochvějná, ale naopak – řečeno s Halíkem: „má se umět i zachvět, neboť co je bez chvění, není pevné.“ Ovšem, pokud teolog ve svém přemýšlení o Bohu Boha ztratí, je možná čestnější v tu chvíli raději ústa zavřít, nežli dál směle hovořit o tom, že výslednicí mé životní teologie: slova o Bohu je to, že jsem Boha ze zřetele ztratil. Potom totiž i všechny předchozí výroky budou viděny prizmatem skutečnosti, že člověk, který toto tvrdil a tvrdí nakonec sám víru nemá. Oč cennější je potom svědectví člověka, který i když přizná svou pochybnost, je i nadále tím, který vyznává Ježíše jako Vzkříšeného Pána a Spasitele. Ti, kteří víru ztratili i ti, kteří se jí stále drží, věřící i nevěřící, věčně pochybující a hledající, všichni ti vědí, že úhelným kamenem, na kterém se víra láme: rodí nebo zaniká je právě událost Kristova vzkříšení. Nebyl-li Kristus vzkříšen, je vaše víra marná a stále jste ve svých hříších, říká apoštol Pavel. Vzkříšení je realitou z jiného světa. Není postižitelné žádným smyslovým prožitkem: nemůžeme jej vidět, slyšet ani vyjádřit ve slovech, zkrátka proto, že chybí pojmový aparát. Veškeré pokusy křesťanů pozdější doby, kteří se o to pokoušeli, vyznívají naivně až směšně. O to cennější je svědectví čtyř biblických evangelií, které o samotném procesu vzkříšení nehovoří. Nejvíce se k němu přibližuje evangelista Matouš, který v legendárním líčením popisuje zemětřesení, anděle jako blesk, který sestoupil z nebe a odvalil kámen. Ale ani slovo nenajdeme o tom, jak byl Kristus vzkříšen, co se s ním stalo: o tom evangelia nehovoří. Na druhou stranu, pro jejich autory je vzkříšení samozřejmostí, realitou, které si byli vědomi, s níž počítali a na které postavil svůj život i svědectví. Kristus byl vzkříšen, tvrdí ve svornosti všichni evangelisté. Stejné svědectví podává i apoštol Pavel, Petr – všichni ti, kteří se stali sloupy prvotní církve. Svoji jistotu o tom však nevyvozují z toho, že jeho hrob byl prázdný. To samo o sobě k víře ve vzkříšení nestačí. Skutečnost, že najdeme nějaký hrob otevřený a bez těla zemřelého ještě nezakládá přesvědčení, že ten, který tam ležel byl vzkříšen. Možná to může být lehké napovězení, že věci jdou jiným směrem, nežli bychom čekali, ale víc než toto nás taková skutečnost znepokojí, znejistí. Proto podle Marka ženy od hrobu utíkaly, protože se bály. Strach i pochybnosti je opouští až v okamžiku, kdy se setkávají s tím, který byl mrtev a je živý. Toto setkání je však už jiného rázu, nežli jaké zažívali s Ježíšem před jeho ukřižováním. Ježíš za nimi přichází ze své slávy. V tu chvíli už je oslaveným Pánem, který se jim ze své milosti dává poznat: „Jsem to já, nebojte se, buďte pozdraveny. Jděte a oznamte to bratřím, aby šli do Galileje, tam mě uvidí.“ Setkání se vzkříšeným má vést ke svědectví ostatním: „jděte a oznamte to bratřím – aby šli a také se se mnou setkali.“ Zkušenost víry je nepřenosná. Nemůžeme ji předat druhému, víru nelze naordinovat ani sebestrhujícím výkladem či kázáním, můžeme ji však a dokonce i máme ji dosvědčovat druhým na základě vlastní zkušenosti. Tak jako ženy, které šly ke hrobu a setkaly se s živým Ježíšem: jděte a oznamte to bratřím, ať i oni jdou a spatří mě. To jestli bratří půjdou už nezáleží na nás, my jsme jenom povinni sdělit to, co jsme sami prožili: že Kristus byl vzkříšen, že není v hrobě, že je živý. Nikoliv tak, že jsme si vsugerovali myšlenku o mrtvém, který žije, ale tak, že jsme se s tímto živým sami potkali. Na kříži zůstaly jenom hříchy, které tam za nás přibil, aby nás jejich tíha nezavalila. Tak rozumím zvěsti o vzkříšení já. Možná je to mýtus o počátku víry, ale v tom případě se kloním k výkladu C.S. Lewise, který říká, že v případě Ježíše Krista to byl mýtus, který se stal skutečností – historický mýtus, který se musel odehrát v dějinách, protože si to tak Bůh vymyslel, aby nám lidem dal do srdcí naději, aby nás zachránil, aby nás vysvobodil.

Amen.

Kázání o slavné neděli Hodu Boží velikonočního, kdy Kristus byl Vzkříšen. 23. březen 2008, Husův sbor Vršovice.