XII. neděle po svatém Duchu

ev. Mk 1, 40-45

B+S,

nad vyslechnutým příběhem z evangelia o uzdravení malomocného může leckterý posluchač či čtenář Písma podlehnout pokušení myslet si: „Zase další příběh o Ježíšově zázračném uzdravování. Kolikrát už jsem něco takového slyšel, kolikrát a na kolika místech v evangeliích jsou podobné historky? Není to snad pokaždé stejné? A když ne úplně stejné, tak přinejmenším hodně podobné: Ježíš někam přijde, setká se s nemocným, uzdraví ho a zase jde dál…“ Je pravdou, že svědectví o tom, že Ježíš zázračně uzdravoval je v evangeliích celá řada. Oproti tomu v apoštolských listech Pavlově listech nenajdeme o těchto Ježíšových zázracích ani zmínku. Proč o nich Pavel nemluví ponechme teď stranou a zkusme se oprostit i od dojmu, že všechny příběhy Ježíšových uzdravovacích skutků jsou stejné: nejsou. Každý nese své specifické poselství, třeba i do mého života, navzdory tomu, že člověk často přemýšlí: „Je vůbec nějaká spojitost mezi tím, že Ježíš kdysi někoho uzdravil a mojí osobní situací či situací někoho z mých blízkých? Znamená to snad, že i já můžu čekat obdobný druh Ježíšovy pomoci, když v něho věřím?“ Předtím, nežli se vydáme hledat odpovědi na tyto otázky, podívejme se blížeji na Markem líčenou situaci:

Za Ježíšem přichází malomocný. Čteme doslova, že ho na kolenou prosí. To nemusí být jenom výraz úcty ve smyslu poklony a pokorné žádosti, ale dost možná byl jeho zdravotní stav natolik bídný, že už ani nemohl chodit a jenom se plazil. A v tomto stavu Ježíše žádá: „Jestli chceš, můžeš mě očistit.“ Podmiňovací způsob této žádosti o mnohém vypovídá. Nemocný říká: „Jenom jestli chceš tak mě můžeš očistit.“ Anebo ještě jinak: „Je-li to tvá vůle, potom mě můžeš očistit – já ti dovolím, abys mě očistil jestli chceš.“ Ani v jednom případě to nezní jako jistota víry ve vlastní uzdravení. „Jestli chceš, tak můžeš“, říká nemocný Ježíšovi. Nestaví se nad něho, ani nepřikazuje, můžeme to nahlédnout i jako pokorné přitakání tomu, že věci v posledku půjdou jinak, nežli snad nemocný ve skrytu duše očekával. Anebo si zatím dokážeme představit i rezignaci těžce nemocného člověka, který už se ani nechce přidržovat nějaké poslední naděje a tak jenom odevzdaně říká: „Dělej si se mnou co chceš – jestli můžeš, všechno ti dovolím.“ A Ježíš odpovídá: „Chci, buď čistý.“ Dotykem ruky z něho snímá chorobu, která by jistojistě skončila smrtí dotčeného. Nemocný je najednou zdravý a my chceme vidět, jak všechno spěje do happyendu, ale namísto toho přichází poněkud zvláštní konstatování toho, že Ježíš takto uzdravenému pohrozil a hned ho poslal pryč. Možná někdo namítne proč Ježíš hrozí tomu, kterého jen malou chvíli předtím uzdravil. Zmínka o hrozbě uzdravenému člověku naznačuje, že mezi ním a Ježíšem musel být nějaký nesoulad. Hrozba z Ježíšových úst a požadavek okamžitého odchodu spolu s nařízením, aby uzdravený nikomu nic neříkal a podle ustanovení Zákona se ukázal knězi, odhaluje zásadní vnitřní neporozumění mezi ním a Ježíšem. O tom, že uvažujeme správně se můžeme přesvědčit hned v následující větě. Uzdravený si z Ježíšova nařízení nic nedělal a směle vyprávěl a rozhlašoval, co ho v setkání s Ježíšem potkalo. Možná to chápeme tak, že v radosti nad svým uzdravením se s každým chtěl podělit o tento neopakovatelný zážitek – je to jistě pravda, ale pravdou je i to, že neposlechl Ježíšovo nařízení, kterému mu bylo dávno s naprostou vážností. Ježíš mu uložil naplnit nařízení Zákona o očišťování – to mělo být jeho svědectví a nikoliv, že bude na potkání každému vyprávět o tom, co mu Ježíš učinil. Jdi obětovat do chrámu, pokloň se před Bohem a nechť kněz dosvědčí, že jsi zdravý, že tě Pán Bůh uzdravil. Jak k tomu došlo, to ať zůstane mezi mnou a tebou,“ tak zněl Ježíšův nárok na uzdraveného. Že to dopadne jinak však Ježíš samozřejmě věděl, stejně jako věděl o pochybnostech s jakými malomocný za Ježíšem přicházel: „Nejsem si tak úplně jistý, že mi můžeš pomoci, ale kdyby přece jenom, tak mě uzdrav…“ Takové byly nejspíš myšlenky malomocného, když se poprvé setkal s Ježíšem. Žádné vyznání víry v Ježíše jako Mesiáše, ani v jeho uzdravující moc, ale pochybnost a jeden malý pokus o to, jestli by přece jenom z této strany pomoc nepřišla. Už vidíme ten příběh v jasnějších konturách? V této zázračné historii v podání Markově vystupuje před příjemce radostné zvěsti svědectví o lidské pochybnosti. Z čeho pramení nevíme, ale můžeme s velikou pravděpodobností odhalit její pohnutky. Člověk sražený nemocí či jiným trápením snadno přechází do zoufalství: „Bože, proč? Kdo by mi mohl pomoci? Jaký je v tom smysl? Nejspíš žádný, nejspíš se pomoci nedočkám. Jestli chceš ty, Bože, tak mě uzdrav, ale nevím, nevím…, nejsem si jistý, jak to dopadne.“ Víra ve smyslu poslušné důvěry je však jiná. Nenese s sebou jistotu, že Bůh mě určitě uzdraví, jestliže za to budu z hloubi své bytosti dostatečně prosit. Ta správná jistota spočívá v přesvědčení, že Bůh chce abych byl zdravý ve smyslu zralý pro věčnost. A tato zralost se může projevit jak v uzdravení a následném dalším životě s Bohem, tak ale i v tělesném neuzdravení, v umírání, v tom, jak budu schopen nést svoje poslední okamžiky v tomto světě a jaké tím vydám svědectví ostatním o své víře. Setkal jsem se v tomto týdnu s člověkem, který onemocněl jednou z velmi těžkých forem rakoviny, u které se uvádí 5ti procentní naděje na uzdravení, pokud není včas diagnostikována: rakovina slinivky. Lékaři mu dávali časový limit do konce života v řádech několika týdnů. Jeho bolesti byly tak velké, že prosil Boha, aby umřel, ale pak ještě připojil prosbu, ale je-li tvá vůle, abych žil, pak konej co uznáš za vhodné. Od doby, kdy takto volal k Hospodinu a naším rozhovorem v tomto týdnu uplynulo téměř dvacet let. Přestože je tento člověk o deset let starší než já, v prvním pohledu na něj jsem měl dojem, že se setkávám s někým, komu ještě nebylo třicet, tak mladě vypadal. Když jsem pak slyšel, jaké za ním v těch necelých dvaceti prodloužených letech života navzdory lékařským prognózám zůstává dílo zvěstování evangelia, nemohl jsem než nesouhlasit s jiným kolegou v kněžské službě, který se při poslechu toho neuvěřitelného svědectví o Boží moci uzdravení podivil: „Jak je to k nevíře, když se mluví o víře?“
Jako křesťané bychom měli setrvávat v poslušné důvěře Bohu, že on chce nám být nablízku, k pomoci i k uzdravení, „ale ne jak já chci, ale jak ty chceš, Pane. Na tvé slovo očekávám!“

Amen.

Kázání o XII. neděli po svatém Duchu 3. srpna 2008 v Husově sboru ve Vršovicích