II. neděle adventní

ev. Jn 3, 16-21

B+S,

při biblické hodině v tomto týdnu jsme otevřeli nesnadnou otázku po smyslu utrpení a bolesti v lidském životě, které tak často zatemňují výhled k Boží lásce do té míry, že u mnohých vedou k zatvrzení, nevíře a rezignaci, dokonce i k popření jakéhokoliv duchovního rozměru života. Výchozím bodem našeho přemýšlení se stal Kristův kříž a Ježíšův výkřik na něm: „Bože můj, Bože můj, proč jsi mě opustil?“ Jsou snad ta slova z úst Spasitele potvrzením, že Bůh nejenom dopouští, ale také opouští – třeba právě ve chvílích, kdy míra lidského utrpení překračuje snesitelnou mez? Ježíšův výkřik z kříže zůstal v danou chvíli bez odpovědi, anebo alespoň autoři evangelia žádnou odpověď nezaznamenali. Přesto považovali za důležité právě tato Ježíšova slova zachovat a písemně dosvědčit: i toto Ježíš řekl na kříži, i takto mluvil! Ježíš v těch slovech neprojevuje ani moc, ani sílu, dokonce ani víru v Boží blízkost. Jsou naopak výrazem jeho úplného lidství, jeho ponížení, zoufalství, bezbřehé bolesti, která vzápětí Ježíše dovedla ke smrti. Proč to připomínám? Právě pro tu otázku „Proč?“ Tolikrát ji opakují věřící stejně tak jako nevěřící: „Proč se to stalo? „Proč se zlé věci stávají dobrým lidem?“ Neexistuje jednoduchá, univerzálně platná odpověď aplikovatelná každému, kdo se ocitne v pochybnostech. Kdyby byla, Ježíš jako Boží syn by byl první, kdo by o ní věděl a nevolal by z kříže „proč?“ V rozhovoru starozákonního Joba s jeho přáteli sáhodlouze i on hledá odpověď, přesto ta mnohá slova častokrát podložená důkladnou a odžitou lidskou moudrostí nepřinášejí trpícímu žádnou útěchu. Dialog mezi Jobem a jeho přáteli tak v mnohém připomíná obsáhlé teologické traktáty o původu zla a příčině lidského utrpení. S uznáním je možná přečtete, ale tváří v tvář aktuálnímu prožitku bolesti vám nepomohou. Jobovi přátelé musí umlknout a odejít, aby konečně promluvil samotný Bůh. Ale když Bůh k bolesti mlčí, jak hledat odpověď? Ti, kteří Boha ztratili anebo nikdy nenašli věří odpovědi, která je ďábelsky mrazivá: „Protože Bůh není proto neodpovídá. Kdyby byl, tak by přece nic takového nemohl dopustit.“ Tak se znovu ptali lidé po druhé světové válce tváří v tvář hrůzné skutečnosti holocaustu. „Kde byl Bůh, když jím vyvolený národ po tisících umíral v plynových komorách?“ Ale nemusíme myslet jenom na utrpení dosahující masových a celosvětových rozměrů. Jakákoliv hluboce prožitá osobní bolest může být stejně zraňující a bezvýchodná. Ztráta životního partnera, dítěte, rodiče, blízké osoby, zásadní životní prohra, zklamání, nemoc, beznaděj – to všechno může zatemnit výhled k naději ukryté v Bohu a tolikrát zůstane člověku jenom ta otázka „proč?“ – samotná a bez odpovědi. Někteří z teologů v čele s Ditrichem Bonhoefferem přicházejí s odpovědí: „Bůh trpí tam, kde trpí člověk. Trpí společně s ním, je solidární s lidskou bolestí. Bere ji na sebe jak to ukázal ve svém Synu.“ Takové vysvětlení však až příliš zatahuje Boha do roviny lidského hříchu, který je tak často důsledkem právě našeho lidského pochybení, nesprávně pochopené svobody. Proč by měl Bůh trpět za něco navýsost lidského? Nebyla by taková bolest zároveň i znamením Boží účasti na tom, co je špatné? Když jsme na naší biblické hodině hledali východiska, dostali jsme se málem do slepé uličky. Některá teologická vysvětlení byla tak složitá, že v nich posluchači ztráceli přehled. Přesto jsme se alespoň k některým dílčím odpovědím dobrali. Utrpení nelze vysvětlit, nelze jej teologizovat, dá se zmírňovat lidskou sounáležitostí, dá se nést, dá se spoluprožívat a lze si v něm zachovat i naději. Tam, kde lidská slova nestačí je na místě i mlčet a ztichnout před majestátem Jsoucna toho, který je jiný, nežli člověk. Je Svatý uprostřed nás, je oddělený.
Mnoho lidí rezignuje a programově popírá jakýkoliv duchovní rozměr své existence. Ale ani to není odpověď na otázku po smyslu utrpení. Ani vyhraněný ateizmus není zdrojem útěchy. Proto tak často lidé říkají: „Bůh není, protože kdyby byl, tak by se dal poznat.“ Ve víře ale víme, že věc je postavena zcela opačně: Není to Bůh, kdo se skrývá, ale člověk před Boží tváří. Otázka „Adame, kde jsi?“ není lidská otázka po Bohu, ale Boží otázka po člověku. Vybavuje se mi dle mého mistrovsky podaná scéna z filmu Zapomenuté světlo. V ní kněz hovoří o snu, ve kterém hovořil s Bohem. Bůh v této vizi po dlouhé době spatřil člověka a radostně zvolal: „Ecce homo, ejhle člověk. Už jsem tě tak dlouho neviděl, že jsem začínal pochybovat o tom, že vůbec existuješ. Už jsem v tebe, člověče, přestával věřit, ale najednou tu stojíš přede mnou tváří v tvář. Díky Bohu za to, že jsi člověče. Teď v tebe zase mohu věřit.“ Tolik demlovský rozhovor mezi Bohem a člověkem v nezapomenutelném ztvárnění Bolka Polívky. Od té doby často děkuju Bohu za to, že v Něj mohu věřit, a že on – jak doufám, věří ve mě. Že věří v mé člověčenství, v moje lidství, navzdory tomu, jak často se s ním míjím. A jak správně zaznělo i na naší biblické hodině, klíčem k nalezení odpovědí na nezodpověditelné lidské otázky „proč?“ je Boží láska. Ta se nedá pochopit, nelze do ní proniknout, lze se jí jenom otevřít a s vědomím vlastní nedostatečnosti přijmout a vasadit na ní celý svůj život při vědomí jeho naprosté nezajištěnosti. Ne v rovině tvrzení – tak to je, tak jsem to pochopil, ale v rovině vyznání, kterému jsem uvěřil, a které je zdrojem veškeré mé naděje: „Proč? Protože Bůh tak miloval svět, že dal svého jediného Syna, aby žádný kdo v něho věří nezahynul, ale měl život věčný.“

Amen.

Kázání o II. neděli adventní v Husově sboru ve Vršovicích 7. prosince 2008