IV. neděle adventní

B+S,

Stalo se teď takovým zvykem během kázání podat výklad konkrétního uměleckého díla. Tak se toho podržím a jelikož jsme nedávno slyšeli pojednání o obrazu Světlo světa z londýnské katedrály sv. Pavla, já bych se dnes pro změnu vypravila do Itálie.
O Vánocích je dobrou tradicí zasílat svým přátelům a známým vánoční přání. U nás jsou většinou buď z dílny Josefa Lady a nebo je na nich zachycen betlémský příběh o Ježíšově zrození. A právě tento betlémský motiv byl oblíbeným tématem italských renesančních mistrů, jejichž obrazy se na vánočních přáních a pohlednicích hojně vyskytují. Určitě si některý z nich vybavíte, je to např. Klanění mudrců od Domenica Ghirlandaio z Florencie. A zajímavé je, že  postava Panny Marie je na malbách vždy oděna do pláště nejtmavší modři. A možná jste také přemýšleli proč? Úkolem renesančního umění bylo inzerovat moc a bohatství toho, kdo si umělecké dílo zadal a financoval ho, ať to byl člověk, rodina, nadace. V té době, tedy v 15.století, nebyly všechny barevné odstíny ceněny stejně. Za nejvzácnější a nejpozoruhodnější z barev byla považována právě tmavá, ultramarínová modř. Tak např. na výše zmíněném obraze Klanění mudrců je Panna Marie s Ježíškem sedícím na klíně zahalena do nádherně řaseného tmavomodrého pláště, inzerujíc tak bohatství a štědrost zadavatele obrazu, v tomto případě nadace. U jejích nohou zbožně pokleká bohatý obchodník, který na znamení svého blahobytu, je opět oděn v plášti tmavomodrého barvy.
Bratři a sestry, kdybychom zadávali ztvárnění betlémského výjevu my, současníci 21.století, co bychom chtěli, aby tam bylo o nás, z naší podstaty, zachyceno?

A kde, že se tedy ten Ježíš, zobrazovaný na vánočních přáních, narodil? Ježíš se narodil v Judském Betlémě za časů krále Heroda. Jak je psáno u Mt 1, 21: „Porodí syna a dáš mu jméno Ježíš;“. To je historicky doložitelná událost a i ti, kdo v Krista nevěří, tento fakt nemohou popřít. Na tohoto Ježíška zrozeného před 2000 lety se chodí lidé dívat o Vánocích do jesliček. Ježíše, syna Josefova, Ježíše z Nazareta, který se narodil v Judském Betlémě. Kristus se rodí v našem srdci. Neboť Kristus to není příjmení, jak by se mohlo zdát v dnešním světě, kdy každý je nositelem nejméně dvou jmen. Kristus, to je vyznání, že ten Ježíš, který se narodil před 2000 lety v Judském Betlémě, je i můj zachránce, i můj vysvoboditel, i můj spasitel. Je to Petrovo vyznání u Cesareje Filipovi a pak každého, kdo se považuje za křesťana. „Ty jsi Mesiáš, syn Boha živého.“ Kristus se, bratři a sestry, musí narodit v nás.
Neboť i my jsme uvěřili ne proto, že jsme se chodili dívat na betlémy, na ležícího Ježíška obklopeného dary od mudrců. Na slámě ležící miminko v nás může vyvolat nanejvýš soucit, nikoli víru. Uvěřili jsme proto, že jsme se setkali s někým, komu se Kristus zrodil v srdci. Protože pro toho člověka se 2000 let starý příběh stal aktuálním tady a teď, protože nám zvěstoval tu dobrou, tu nejlepší novinku: Bůh s námi, Immanuel. Ale aby tak mohl učinit, musel sám nejprve vyznat: „Bůh se mnou. Bůh ke mně sestoupil v tom maličkém dítěti Ježíši, ležícím na slámě. Toto  maličké dítě, ten Ježíšek, je pro mně Kristus.“ A tak obrazně řečeno se ten, který nám o Kristu zvěstoval, stal pro nás takovým „živým betlémem“, místem, kde se zrodil Kristus a my jsme se tam s ním setkali.
A dnes, stejně jako před 2000 lety, zůstává aktuální otázka, jestli Krista do svého srdce vůbec přijmeme, jestli pro něj nalezneme místo. A pokud ano, tak kam ho vlastně přijmeme. Zase, stejně jako tehdy, hnůj a sláma? Čím přetéká naše srdce?
Ale Kristus má naštěstí tu moc naše srdce proměnit. Zrodí-li se v našem srdci víra, přijmeme-li to vánoční poselství: Immanuel, Bůh s námi, za své, pak byť by naše hříchy byly jako šarlat, zbělejí jako  sníh.  Jak říká tatínek v jedné své básni: „Betlém – to není chatrný chlév, ale mohutná Boží základna nové naděje, pro sebenepatrnější lidský atom.“
Bratři a sestry, jestli si alespoň matně vzpomenete na úvod mého dnešního kázání o italském renesančním malířství, současnému člověku otupělému reklamou, která se na něj valí ze všech stran a od rána do večera, může  připadat až úsměvné, chtít inzerovat své postavení, bohatství, svou štědrost na odstínu barvy Mariina pláště ve scéně Ježíšova narození. Z hlediska agresivity dnešních reklam mi to přišlo až dětsky naivní.
Naivní? Pojďme to zkusit obrátit. Nikoli inzerovat sami sebe na biblických výjevech, ale biblické příběhy inzerovat na svém životě. Jsme-li křesťané, pak ať chceme či nikoli, děláme tím křesťanství reklamu. Jsme reklamou na Ježíše Krista. A když se se mnou potká můj bližní, může si alespoň říci: „na tom křesťanství přeci jenom něco je“?

Bratři a sestry vyprošujme si od Pána Boha tu milost, abychom se, nejen o těch letošních Vánocích, mohli pro druhé  stát tím „živým betlémem“, kde se budou moci setkat s živým Kristem. Ježíšem Kristem, který je od betlémských jesliček dovede až k prázdnému hrobu.

Amen.

Kázání o IV. neděli adventní 21. prosince 2008 v Husově sboru ve Vršovicích

Můžete sledovat všechny komentáře k tomuto článku prostřednictvím kanálu RSS 2.0. Both comments and pings are currently closed.

Komentáře nejsou povoleny.