Kázání 16.5.2010 – Exaudi!

Ž 27, 7-9.1

1Pt 4, 7-11

ev. Jn 15, 26- 16,4

V samotný předvečer svatodušních svátků jsme Božím slovem vyzýváni, abychom se nebáli vydávat svědectví. Tentokrát ale moje slovo nebude výzvou k mocným duchovním svědectvím, které bychom v síle Ducha svatého měli vydávat na každý den: to si nechám třeba na příští neděli, ve které budeme slavit seslání Ducha svatého. V známém textu Janově hovoří k nám dnes Ježíš o příchodu Přímluvce – Ducha utěšitele, který sám člověku poradí za co a jak se modlit. Kolikrát se však cítí člověk slabý, kolikrát je vyčerpaný, bez naděje, bez posily, bez radostného výhledu do budoucna? Valí se na nás starosti, zármutek, bolest, kolikrát se cítíme na konci sil, opuštěni od všech a s pocitem, že v životě jenom prohráváme. Dokonce i víra, věci duchovní nebo náš život ve společenství církve může být poznamenaný stínem: jako když se za slunného počasí náhle přižene mrak a světlý den okolo nás potemní. Někdejší radostnost a lehkost života i naší víry je najednou pryč, jsme unaveni, skleslí a nevíme jak dál. Laciná rada: tak se modli, o to víc pros, a bude ti dáno, však nemusí vždycky přinést úlevu a vysvobození od úzkostí. Člověk i navzdory dobře míněné snaze se může dál propadat do těžkých stavů mysli i ducha. V žádném případě nechci zpochybňovat upřímně míněnou modlitbu o povzbuzení, posílení ve víře na těle i na duchu, jenom konstatuji známou věc, že život přináší i takové situace, ve kterých jsme dlouhodobě vystavováni stresovým faktorům do té míry, že nás obzor potemní tak, že přemýšlíme, zdali na nás Bůh v našem stínu nezapomněl. Může to být onemocnění naše vlastní či někoho z blízkých, smrt, ale také rozvod, u jiného prozměnu přírůstek do rodiny a tisíce dalších věcí, které život přináší. Člověk si velmi rychle zvyká na to dobré a zlé z paměti vytěsňuje. Snadno tak nabývá přesvědčení v čase, kdy je na tom dobře, že se jedná o stav trvalý. Prozíravý je ten, který dokáže momentální dostatek dobrých věcí přijímat jako nezasloužený dar, který však zítra už mít nemusí. Už starozákonní Kazatel upozorňuje na jistou cykličnost, do které jsou lidský život i dějiny uzavřeny: je čas rození i čas umírání, čas sít i čas sklízet, čas bořit i čas stavět. Momentální přítomnost jednoho nemusí znamenat definitivum, i když v případě věcí pozitivních toto vědomí často převládá. Přiznám se, že je mi z hloubi duše protivná tzv. teologie prosperity, tedy duchovní směr razící přesvědčení, že pravost a hloubka víry je poměřitelná s životním úspěchem, zdravím a prosperitou. Křesťané praktikující teologii prosperity jsou přesvědčeni, že známkou opravdovosti a vydanosti ve víře je i to, že se jim vyhýbají nemoci, utrpení, nemohou přijít o zaměstnání, o rodinu, přátele ani o finanční prostředky. Když se tak přeci jenom stane, je to pro ně znamení jejich selhání ve víře, hledají příčinu, co udělali špatně a jaký je důvod toho, že je takto Pán Bůh trestá. Takto věřit ale znamená věřit něčemu, co je v přímém rozporu s poselstvím bible: starozákonní trpitel Job by nebyl příkladem pevnosti víry v utrpení, ale pravým opakem: provinil se a tak ho Bůh spravedlivě trestá, Lazar na hnoji z Ježíšova podobenství by nemohl pomyslet na nebeskou blaženost, protože kdyby byl skutečně spravedlivým tak by se na ten hnůj nikdy nedostal, a konečně ani Boží Syn Ježíš není zrovna příkladem v životě prosperujícího člověka, anebo snad je kříž znamením životního úspěchu? Život ve stínu, a mám tím na mysli stíny, kterými procházíme ve svém duševním, tělesném i duchovním životě, zkrátka patří k naší pozemské existenci. Nadějná je kromě jiného právě ona Kazatelem proklamovaná cykličnost. Stav, který třeba právě v tuto chvíli prožíváme, nemusí být trvalý. Ostatně mezi slova žalmistova patří i ta o lidech, kteří ulehají s pláčem, aby se probouzeli s radostí. Délka stínu je odvislá od celé řady okolností. Většinou nám nepřináleží přemýšlet jak dlouho daná věc bude trvat, ale jak v dané věci obstojíme. Už poněkolikáté jsem se se svými dětmi začetl do půvabné Karafiátovy knížky Broučci: nepřestávám v ní být fascinován geniální zkratkou, ve které spisovatel a zároveň reformovaný farář vyjádřil kalvínské pojetí života: „I tatínek poslouchá. Koho poslouchá tatínek? ptá se Brouček. Tatínek poslouchá Pána Boha.“ Poslušnost Broučků je mimo jiné i poslušností toho, který v zimě ulehne pod sníh a pod tímto sněhem i zmrzne, tak totiž – jak víme, tato krásná dětská knížka na rozdíl od většiny jiných pohádek končí. Když Karafiát hovoří o poslušnosti broučků, nemá na mysli jenom poslušnost ve smyslu, že brouček je hodný, že poslouchá příkazy. Poslouchat znamená jít po slechu. Řídit se tím, co brouček – v našem případě však člověk slyší: naslouchat Božímu hlasu, který je tichý a jemný Poslouchat znamená i vůli slyšet, naslouchat, hledat odpovědi, ptát se a třeba i pochybovat, ale být přitom v centru Božího dění, tam kde něco z Božího hlasu mohu zaslechnout: při modlitbě, ve shromáždění věřících, ve vnitřním rozjímání a kontemplaci. To je poselství neděle Exaudi: vyslyšení. „Hospodine, slyš můj hlas, když volám smiluj se nade mnou, odpověz mi! Mé srdce si opakuje tvoji výzvu: „Hledejte mou tvář.“ Hospodine, tvář tvou hledám. Svoji tvář přede mnou neukrývej, (v hněvu) nezamítej svého služebníka. Hospodin je světlo mé a moje spása, koho bych se bál? Hospodin je záštita mého života, z koho bych měl strach?“ To je radostné poselství do našich cest nejrůznějšími stíny. Jejich konec třeba v tuto chvíli nedohlédáme, přesto se z Božích rukou neztrácíme. I naše pochybnost a bolest může být výrazem naší účasti na utrpení Kristově, naším svědectvím, že křesťan může být vítězem i v okamžiku životních proher.

Amen

Kázání o VI. neděli po velikonocích 16. května 2010 v Husově sboru ve Vršovicích

Můžete sledovat všechny komentáře k tomuto článku prostřednictvím kanálu RSS 2.0. Both comments and pings are currently closed.

Komentáře nejsou povoleny.