Kázání o IX. neděli po svatém Duchu – Čas navštívení

Ž 54, 3.6-7
1K 10, 1-13                                               
ev. Lk 19, 41-48

Letošní prázdninové putování nás zavedlo nejprve do Jižních Čech. V rámci borovanské poutě, kterou jsme vzhledem k přítomnosti dětí nemohli minulou neděli nenavštívit, jsme se – byť jenom na krátký čas, zúčastnili také poutní bohoslužby v prosté kapličce v Borovanech, která je zasvěcena svaté Rosálii. Ze všeho toho venkovního ruchu tradičně spojeného s pouťovým provozem – jistě si dokážete představit: stánky prodavačů cukroví, hraček, poutních předmětů, klobásy pečené na grilu a hlasitá hudba, jsme se uchýlili do přívětivého přítmí poutní kaple zaplněné do posledního místečka. Na první otázku jednoho z mých synů: kdy také náš kostel bude takto plný a zdali bych měl z takové hojné účasti radost, jsem nedokázal v tu chvíli najít pohotovou odpověď. V duchu jsem přemýšlel, kolik „poutníků“ asi dorazilo do našeho husitského kostela v Praze, dobře si vědom toho, že léto je co se týče slabé účasti na našich nedělních bohoslužbách obdobím zdaleka nejslabším. Spolu s ostatními jsem se přidal ke zpěvu písně, která mi byla známá z našeho zpěvníku a zaposlouchal se do výborného kázání o Božím navštívení, které působivě pronesl kněz přibližně mého věku. Na známém příběhu o setkání Abrahama sedícího na prahu svého stanu za poledního horka se třemi poutníky, ukázal, jak takové Boží navštívení může být nejen nečekané, ale také od základu proměňující lidský život. V kontrastu s ruchem venku jsem si uvědomil, jak je mi v kostelním prostoru dobře, bez ohledu na to, že se účastním shromáždění v jiné církvi a v mnohém odlišné tradici. Cítil jsem společný zájem – interes můj i ostatních věřících: sílu, která nás přiměla z venkovního zmatku vstoupit do chrámu a ztišit se v nedělním ránu nad Božím slovem. Mnohokrát prožívám pochybnosti o hloubce své víry, o tom, do jaké míry jsem schopen z Božích tajemství, která mi byla svěřena, vynášet na povrch k užitku sobě i druhým, často ve své víře ulpívám na povrchu a chybí mi větší vytrvalost v mnoha oblastech. O čem však nepochybuji je to, že za všechny ty roky strávené v církvi jsem se stal člověkem, který pro svůj život duchovní rozměr nutně potřebuje, ať už jsem na tom momentálně ve víře i v životě jakkoliv: a mám přitom na mysli zcela konkrétní projevy zbožnosti: to znamená účast na shromáždění křesťanů, společné modlitby, zpěvy, rozjímání, uslyšet kázání, číst Bibli a mnoho dalších zdánlivě obyčejných věcí, o kterých jsem přesvědčený, že právě ony Bůh proměňuje dnes a denně v neobyčejná setkání a chvíle Božího navštívení. Uvědomil jsem si při dané příležitosti, že neděle bez návštěvy kostela není pro mě nedělí – ať už mám být na té či oné straně oltáře – že nejde jenom o zvyk, tradici, předpis nebo rituál, ale o životní prostor pro mou často všelijak zápasící víru. Troufám si hádat, že podobně to máme nastaveno každý z nás – tedy alespoň většina z těch, kteří se zde vídáme pravidelně. To bylo jedno z mých „nečekaných“ i „neočekávaných“ Božích navštívení. K druhému došlo jen několik dnů poté na zcela opačné straně naší země – z Jižních Čech jsme se přemístili v rámci naší sborové dovolené na Severní Moravu – do Slezska. Na jednom z našich výletů jsme již podvečer zastavili na náměstí malého městečka a z chrámu uslyšeli zvuk varhan. Vstoupili jsme dovnitř – počet přítomných přibližně odpovídal našim nedělním účastem zde a zase jsem prožíval podobný pocit: varhany, zpěv, modlitba, požehnání – opět jsem se cítil „jako doma“ – mezi svými. Zážitek byl navíc umocněn ještě setkáním po bohoslužbách, kdy nás místní pan varhaník a kostelník v jedné osobě pozval na kůr a nakonec i představil místnímu panu faráři. „S účastí to u nás není nijak valné – vidíte sám,“ dozvěděli jsme se od něho. Ve všední dny – to znamená ke každodenním bohoslužbám přichází dvacet až třicet lidí, na velké bohoslužby o nedělích tak pět set… Dvakrát po dvěstěpadesáti. No vždyť povídám, že nic moc.“ Ta číslovka nám pražským husitům, vyrazila dech. Spočítal jsem si, že podobný počet lidí jako tam za jednu neděli, přijde do našeho chrámu za celý půl rok a to ještě musím znovu a znovu započítávat většinou ty samé lidi. A kolik by chodilo k nám na každodenní bohoslužby si ani netroufám odhadovat.

Tolik tedy o dvou mých navštíveních v uplynulém týdnu. Když o nich zpětně přemýšlím, rozumím jim nikoliv jenom tak, že jsem já navštívil dva kostely, ale především že nejméně dvakrát byl u mě na návštěvě Pán Bůh – v jednotě s Otcem, Synem i Duchem. Ve skutečnosti bylo těch setkání ještě víc, nežli jenom ta dvě, která jsem zmiňoval. Dvě z nich možná byla nejmarkantnější, protože se obě odehrála v chrámovém prostředí – ale i nejednu následující chvíli jsem mohl z Boží milosti prožívat jako vzácné „Boží navštívení.“ Kdo jste s námi byli na sborové dovolené jistě víte…

Doporučuji sobě i nám vypěstovat si v sobě mnohem větší vnímavost k okamžikům „Božích navštívení.“ Možná jsme si příliš zvykli přijímat věci jako samozřejmost a v jejich všednosti i stereotypu zapomínáme, že mohou být velikými Božími dary i chvílemi, kdy s námi Bůh zcela konkrétně jedná. Slyšeli jsme z dnešního evangelia slova o Ježíšově nářku nad Jeruzalémem, městem, které nepoznalo čas „Božího navštívení.“ Ježíš nepláče jenom nad Jeruzalémem, pláče i nad námi, když zůstáváme nad jeho návštěvami u nás netečnými – k ničemu se po takové návštěvě neodhodláme, nepohneme k dobrému skutku anebo – a to je nejsmutnější případ – ani čas Božího navštívení nepostřehneme. Den takového navštívení přitom vede k pokoji a radosti z víry, která se dokáže s druhými podělit.

Amen

Kázání o IX. neděli po svatém Duchu 25. července 2010
v Husově sboru ve Vršovicích

Můžete sledovat všechny komentáře k tomuto článku prostřednictvím kanálu RSS 2.0. Both comments and pings are currently closed.

Komentáře nejsou povoleny.