Kázání 26. září 2010 – Buď dobré mysli…

Ž 122, 1b – 2
1K 1, 4 – 8
Mt 9, 1 – 8

Bratři a sestry, milí přátelé
Ježíš řekne ochrnutému: „Buď dobré mysli, synu, odpouštějí se ti hříchy.“ Některým z okolostojících se to ale nelíbí a dávají najevo svůj nesouhlas. Ježíš pozná jejich myšlenky a zeptá se: „Je snadnější říci „odpouštějí se ti hříchy nebo říci „vstaň a choď“? Ta otázka jako by zdánlivě ani nedávala tak úplně smysl. V představě většiny lidí se totiž odpuštění týká přece především toho, kdo odpouští, ne toho, komu se odpouští. Chci-li odpustit, samozřejmě mohu, ale jsem to já, komu se tím uleví, já se přestanu trápit, můj vztah se k dotyčnému uzdraví. „Já už jsem mu to odpustila“, tedy jinými slovy už se na dotyčného nehněvám, necítím vůči němu zášť, z mé strany už je náš vztah opět normální, jako dřív. Když řekne manželka o svém manželovi, nebo matka o svém dítěti:“já už jsem mu jeho hříchy odpustila“, znamená to, že z její strany je už vztah opět v pohodě. Manžel, dítě nebo kdokoli, komu jsme odpustili, je možná rád, že náš vztah k němu je jako dřív, ale to je asi tak všechno. Naše odpuštění už nemá tu moc, změnit toho člověka, uzdravit jej, proměnit jej v jeho podstatě.
Jestliže bychom takto vnímali i náš text, tak když Ježíš ochrnutému člověku odpustí jeho hříchy, uzdraví tím především svůj vztah k ochrnutému. Pak se nám může zdát, že je opravdu snazší říci: „odpouštějí se ti hříchy“ než říci „vstaň a choď“. Rozhodně, zůstaneme-li v této rovině, bude pro ochrnutého znamenat víc to, že bude znovu chodit, než to, že mu nějaký Ježíš odpouští jeho hříchy a už se na něj nehněvá. Kdybych si mohla vybrat, pak je pro mě důležitější, to, že chodím, než to, že mi někdo odpustil a necítí už vůči mně zášť. To je ostatně jeho problém.
To často slýchávám, když někdo mluví o tom, že je na něj někdo druhý naštvaný: „to je jeho problém.“ Jestli mi pak takový člověk odpustí, uzdraví tím především sám sebe. Sám se sice osvobodí od zášti, neznamená to ale, že osvobodí i toho druhého, kterému odpustil. S tím to mnohdy ani nehne, je mu to jedno.
Když nám odpouští druhý člověk, týká se to především jeho. Když nám odpouští Bůh, jsme to my, koho se to týká. Bůh neodpouští proto, aby se uzdravil jeho vztah k nám, aby se na nás už nemusel hněvat. Není to jeho problém. Boží odpuštění člověka osvobozuje. Když Bůh člověku odpouští hříchy, staví tím člověka do úplně jiného světla a člověk najednou nazírá jinak sebe i druhé.
Neboť hříchem v našem životě nejsou jen ty malé nebo větší přestupky proti slušnému chování, kterých se dopouštíme, ani jen vážná přestoupení zákona. V křesťanském pojetí je hřích základní narušení vztahu mezi Bohem a člověkem, které samozřejmě vede k celkovému narušení naší integrity, k našemu duchovnímu ochrnutí. Jak říká svatý Augustin: „Nepokojné je srdce naše, dokud nespočine v Tobě.“
Bůh nám odpouští proto, aby nás uzdravil. Jeho odpuštění, pokud ho přijmeme a prožijeme, má tu moc nás proměnit, uzdravit, postavit na nohy. Boží odpuštění staví náš život na nový základ. Najednou vnímáme okolní svět jinak a máme odvahu činit rozhodnutí, která bychom jinak neučinili.
Cesta k tělesnému uzdravení je trnitá a rozhodně není snadné ji podstoupit. Cesta k našemu duchovnímu uzdravení však byla ještě trnitější, neboť vedla přes Kristův kříž. A to měl možná Ježíš na mysli, když se zeptal: „Je snadnější říci „odpouštějí se ti hříchy nebo říci „vstaň a choď“? Tělesné uzdravení, i když si uvědomuji, jakým pro nemocné musí být požehnáním, se pořád týká jen hmoty. Abychom se ale mohli uzdravit duchovně, duchovně se postavit na nohy, obětoval Bůh neskonale víc.
Ježíš tak touto otázkou vlastně nepřímo ukazuje na své božství. Ježíš zde mluví jako ten, kdo má právo odpouštět hříchy, a to je v židovském pojetí, jedině Bůh. Ježíš zde vystupuje jako Mesiáš.
„Buď dobré mysli, synu, odpouštějí se ti hříchy.“ To je jádro evangelia, podstata křesťanství. Co si víc si přát? Bůh ti dává druhou šanci. Můžeš začít znova, nemusíš za sebou vláčet svůj dosavadní život jako břímě. Můžeš vstát a vyjít s čistým štítem, v nové síle, kterou ti Bůh dává.
Amen

Kázání Adely Frýdlové v Husově sboru ve Vršovicích v neděli 26.9.2010