Kázání II. neděle po Zjevení Páně 16. ledna 2011 Hle, beránek Boží

Iz 49, 1-7
1K 1, 1-9                                                  
ev. Jn 1, 29-42

 Od vánoc dál, přes svátek Zjevení Páně je poselství církve neseno biblickými texty, které jsou připomenutím Ježíšova tělesného zrození, odtud přes svědectví o Ježíšově křtu pokračuje církev svědectvím o počátku Ježíšova veřejného působení. Poselství církve je tak od začátku církevního roku výrazně „christocentrické“ – je vázáno na Krista jako na toho, který je ústředním bodem, nebo lépe řečeno s apoštolem a žalmistou – úhelným kamenem, naší víry. Nahlédnuto zvenčí může někoho napadnout, jestli to církev s tím Ježíšem nějak nepřehání. Proč hovoří stále jen o něm? Celý církevní rok vytyčila na půdorysu jeho života a jeho slov. Neměla by se snad víc zaměřit na poselství o Bohu? Jako odpověď mě napadá známý argument, že všechno, co o Bohu víme, je prostřednictvím Ježíšovým. Naše víra v Boha je vírou, která skrze Ježíše jako Božího Syna poznává Boha jako milujícího Otce. Křesťanství ze své podstaty ani nemůže být jiné, nežli christocentrické. Ten, kdo nám o Bohu pověděl, ukázal nám, jaký je, byl Ježíš, který je Kristem – Božím pomazaným, kterého Bůh dal za světlo pronárodům, aby spása dosáhla až do končin země. Ježíš, jako součást lidu Izraele, je naší spojnicí s Božími zaslíbeními spjatými s vyvoleným národem. Kdykoliv se církev odpoutává od Ježíše, a má k tomu někdy tendenci ve svých snahách být šiřitelkou humanitních idejí, nebo naopak se příliš usoustředí pouze na charitativní službu, bez toho, aby připomínala, kdo ji k této službě povolal a jaké je jeho poselství pro člověka, začne zákonitě chřadnout. Církev nevystačí s poselstvím o Ježíši jako o jedinečném člověku. Každý člověk je jedinečný. A zdůrazňovat jedinečnost konkrétního člověka zároveň znamená vidět tuto jedinečnost na pozadí jedinečnosti miliónů ostatních. Jedinečnost Ježíšova je pro nás ukryta v přesvědčení nikoliv o tom, že byl v některých ohledech výjimečným, ale že on je tím, který snímá hřích světa. Žádný člověk nemůže sejmout hřích světa – s výjimkou toho, který na sebe tento hřích vzal jako „pravý velikonoční beránek“ – Ježíš Kristus. Žádný jedinečný člověk obdařený mimořádnými schopnostmi, nadáním, uměním, moudrostí či jinými vlastnostmi nemůže být tím, který na sebe vezme náš hřích, od nikoho jiného nemůžeme uslyšet: „Synu, odpouštějí se ti hříchy,“ aniž bychom takového člověka neměli za blázna, protože jaký člověk nám může odpustit hříchy, které se ho nijak netýkají? Ježíšova jedinečnost tkví právě v jeho jedinečném spojení s Bohem. V tom je pro nás postavou bezkonkurenční a nenahraditelnou. Kdysi dávno jsem ve všech svých pochybnostech o Kristu dospěl k přesvědčení, že kdyby se nic z jeho příběhu nezakládalo na pravdě, kdyby se Ježíš jako člověk nenarodil, nezemřel na kříži a nevstal z mrtvých, anebo kdyby se narodil, ale ve všem se od počátku až do konce mýlil, všechna jeho slova a slova o něm by snad byla myšlenkami jiných lidí a veškeré poselství evangelia by bylo jen „zbožným výmyslem“, tak je to pro mě výmyslem Božím. Něčím, co si vymyslel ne člověk, ale Bůh, který myšlenku o Kristu uložil do srdcí a do myslí lidí. A existuje něco víc, nežli to, co si vymyslel Bůh? V takové víře pak člověk hází za hlavu veškeré spekulace a pseudodůkazy o Ježíšově existenci a povaze jeho působení. Je pro něho zbytečné pitvat okolnosti jeho početí, narození. Kdyby Ježíš jako Kristus neexistoval, tak by si ho Bůh musel vymyslet. A není posledku všechno jenom Boží myšlenkou, Božím výmyslem? Ježíš je úžasným Božím výmyslem. Neznám větší poselství o naději, nežli to, které nám zprostředkovává Nový zákon: to že Bůh je s námi, že je s člověkem a že se tímto člověkem v Ježíšovi stává proto, abychom ho poznávali, abychom se učili jeho lásce a abychom přijímali Boží odpuštění a vysvobození. Bez Ježíše bychom o Bohu nevěděli vůbec nic. Víra, která nezápasí s pochybnostmi je vírou nezralou a ve své podstatě je snadno otřesitelná, protože ji snadno rozhodí sebenepatrnější zmínka o něčem, co jakoby nezapadalo do představy o tom, jaký svět je nebo by měl být. Otázka, kterou si ve Starém zákoně klade Boží služebník – tedy Boží pomazaný, mesiáš pro nás zvaný Kristus zní: „Nadarmo jsem se namáhal, svou sílu jsem vydal pro nicotný přelud.“ Teprve až po tomto odhalení může přijít jistota odpovědi: „U Hospodina je mé právo, můj výdělek u mého Boha.“ Kdo čas od času nezapochybuje o smyslu svého konání, svých životních postojů, ale i o smyslu a způsobu své víry, těžko může pokročit na své duchovní cestě. Bez pochybností zůstávají malé děti. Jenom ty mají představu o světě, který je jednoduchý, čitelný a jasně předvídatelný. S dospělostí ve víře se váže hutnější strava, která člověku dává sílu překonávat slabosti i pochybnost. V prorockém slovu k mesiáši, které čteme u Izajáše, je mu od Boha řečeno: „Nestačí, abys byl jenom mým služebníkem, dal jsem tě za světlo pronárodům.“ Vztáhnuto na Ježíše Krista, nestačí ho nahlížet jenom jako Božího služebníka, zajímavého a jedinečného člověka – on je světlem pronárodů, spásou až do končin země. Světlem, které svítí i do mé existence, do existence mého národa, spásou, která mě potkala jako nezasloužená a úžasná milost. A vztaženo do naší konkrétní existence: nestačí jenom a za všech okolností sloužit – udřít se ve své službě, ať už je jakákoliv, stejně tak důležité je být světlem, tedy nést světlo Kristovo dál světu i okolnostem navzdory, být světlem světa a solí země.

Kázání o II. neděli po Zjevení Páně 16. ledna 2011 v Husově sboru ve Vršovicích

Můžete sledovat všechny komentáře k tomuto článku prostřednictvím kanálu RSS 2.0. Both comments and pings are currently closed.

Komentáře nejsou povoleny.