Kázání 8.5. 2011 – Emauzští učedníci

Sk 2, 14a. 36-41
1Pt 1, 17-23
ev. Lk 24, 13-35

Příběh učedníků jdoucích do Emauz je dalším z řady svědectví o Ježíšově vzkříšení. Časově je situován stále do téhož dne, ve kterém byl Ježíš vzkříšen – jedná se tedy o první den po sobotě. Je zde dále rozvíjen motiv prázdného hrobu, o kterém učedníci jdoucí do Emauz rozmlouvají s neznámým mužem, přičemž vlastními smysly nepoznávají, že hovoří se Vzkříšeným Kristem. Projděme si celý příběh krok za krokem. Totožnost učedníků, kteří odcházejí z Jeruzaléma zůstává neznámá, třebaže jméno alespoň jednoho z nich zazní: Kleofáš. Jaké však měl postavení mezi učedníky, ani kdo byl tím druhým mužem nevíme. Odcházejí z Jeruzaléma a hovoří mezi sebou o událostech posledních dnů a hodin. Snaží se ve společném rozhovoru najít nějaký klíč k pochopení, ale je zřejmé, že nemohou přijít na to, k čemu vlastně došlo. Víc než jistota víry v Ježíšovo vzkříšení je doprovází smutek. Ten je dokonce výslovně zmíněn, když evangelista popisuje jejich reakci na otázku muže, který se k nim připojil a zeptal se jich: „O čem to spolu cestou rozmlouváte?“ Jejich reakcí je, že se zastavili plni zármutku a nemohli pochopit, jak se někdo může ptát na něco, co je tak zřejmé. Cožpak také nejde ten neznámý muž z Jeruzaléma a jak to že neví, co se tam v těchto dnech stalo? Emauzští učedníci připomínají smuteční hosty, kteří se po pohřbu rozcházejí. Rozmlouvají o mrtvém, v rozhovoru se snaží vyrovnat se skutečností jeho smrti a rozebírají i podivné historky vztahující se k jeho smrti a pohřbu. Nic z toho však jejich smutek nemůže rozptýlit. To, že některé z žen nenalezly v hrobě mrtvé Ježíšovo tělo, ani jejich vyprávění, že žije nemohlo rozptýlit jejich smutek. Neznámý poutník se zájmem naslouchá, ale jako reakci má pro ně připraveno pokárání: „Jak jste nechápaví! To vám to stále nedochází?“ a následně začíná vykládat Písma od Mojžíše až po Proroky, aby jim ukázal, že už v těchto starých a památných spisech bylo předpověděno mesiášovo utrpení. Ve vzájemném rozhovoru cesta rychle utíká, a tak téměř ani nepostřehli, že už jsou v cíli své cesty, neznámý však jakoby chtěl jít dál. Oni ho však přemlouvají, aby zůstal. Usedá s nimi ke společnému stolu, láme chléb a rozdává a to je ten moment, kdy poznávají, kdo je jejich tajemným hostitelem. Vzápětí se však ztrácí jejich zrakům a oni se ještě téže noci vracejí do Jeruzaléma, aby jako předtím ženy dosvědčili i oni, že Ježíš byl vzkříšen. Příběh emauzských učedníků vypovídá podstatné o povaze setkání se se Vzkříšeným. Prázdný hrob ani svědectví druhých ještě není důkazem, že Ježíš, který trpěl a zemřel na kříži byl vzkříšen. Zprávy o prázdném hrobě ani svědectví žen není přesvědčivé. Když uvidíte prázdný hrob blízkého člověka a uslyšíte od druhých, že ten, kterého jste měli za mrtvého žije, spíš nežli v radost a v jistotu, že tomu tak doopravdy je, propadnete úzkosti a pochybnostem: co se stalo? K čemu došlo? Jak si celou věc vysvětlit? To je aktuální situace učedníků na cestě do Emauz. Prázdný hrob ani ženy dosvědčující živého Krista nejsou pro ně důkazem a už vůbec ne jistotou, že tomu tak skutečně je. Proto jsou plni zármutku a dost dobře ani nechápou otázku neznámého poutníka: proč před někým cizím hovořit o tom, co nás trápí. Nestačí dost na tom, co prožíváme? Ale neznámý poutník začne vykládat biblické pasáže od Mojžíše až k Prorokům, ve kterých se hovoří o trpícím Mesiášovi. Můžeme se domnívat, že krom jiných citoval známou pasáž o trpícím Božím služebníkovi z 42. kapitoly Izajáše proroka. Čím víc naslouchají, tím jakoby více do sebe zapadaly jednotlivé dílky mozaiky Ježíšova příběhu. Ale to ještě nestačí. Cesta je u konce, poutník chce pokračovat, oni zůstávají a prosí ho, aby i on zůstal s nimi. Teprve v lámání chleba se jejich oči otevírají a v neznámém konečně spatřují Vzkříšeného Krista. Ten se však vzápětí jejich zrakům vzdaluje. Teprve to je okamžik, ve kterém se v emauzských učednících rodí víra ve Vzkříšeného Krista. Prvním krokem k tomu, aby uvěřili, byla podle Lukášova svědectví jejich vnímavost a otevřenost k přemýšlení o věcech, které se s Ježíšem odehrály. Rozmlouvali o něm, probírali jeho životní příběh, zajímali se o něj, zkoumali svědectví druhých o něm. Nic z toho však samo o sobě v nich ještě víru probudit nemohlo. Druhým krokem bylo jejich seznámení se s Písmem. Poslouchají svědectví bible – nečtou ji sami, ale slyší její výklad z úst druhého člověka. A konečně třetí krok: usedají s Ježíšem ke společnému stolu a nechávají se od něho pohostit. Teprve až se tyto tři kroky naplní stanou se z nich věřící lidé, kteří druhým budou o své víře svědčit. Fungovalo to v případě emauzských učedníků a funguje to stejným způsobem i dnes. K víře je nezbytná otevřenost, touha přemýšlet o věcech, zkoumat je, snažit se uchopit to, co se zdá nepochopitelné. Teprve s tímto základním předpokladem můžeme jít dál, přičemž druhé naše zastavení je tehdy, bereme-li do rukou bibli. Ale ani ta sama o sobě nic nezmůže. Teprve když s biblí v ruce – poučeni z Božího slova přicházíme ke Kristovu prostřenému stolu – a ten je prostírán výhradně v jeho církvi, stáváme se věřícími, z tuláků poutníky, kteří usedají s Kristem za společný stůl. Až potom se rozhořívají lidská srdce a začínají planout pro Krista. Rodí se víra, která do lidského života přináší další dimenzi – nový úhel pohledu ve kterém vidíme dříve nevídané. Přičemž Pánem zůstává výhradně On. Nikoliv oni se svou snahou porozumět, pochopit, prozkoumat. Ta nestačila ani k tomu základnímu, aby poznali, že jsou se Vzkříšeným Kristem. „Zůstaň s námi, Vzkříšený Pane, den se schyluje!“

Amen

Kázání o II. neděli po velikonocích 8. května 2011 v Husově sboru ve Vršovicích

Můžete sledovat všechny komentáře k tomuto článku prostřednictvím kanálu RSS 2.0. Both comments and pings are currently closed.

Komentáře nejsou povoleny.