Kázání 7.8.2011 – Ježíš kráčí po vodách

1Kr 19, 9-18
Ř 10, 5-15
ev. Mt 14, 22-33

Ježíšova chůze po vodách – klasická ukázka pro tolik lidí tak těžko přijatelného zázraku. Snad žádný z jiných v evangeliích zmiňovaných zázraků nepodněcuje lidskou představivost tak silně jako tento. Kolik výkladů a vysvětlení na toto téma už bylo řečeno: od zmrzlé ledové kry, která poskytla oporu Ježíšovým nohám, přes lávku skrytou pod hladinou, ponorné plavidlo, které uniklo zrakům přihlížejících učedníků, až po vyprecizovanou schopnost jogínských mistrů ovládajících techniku odhmotnění vlastního těla, kterému stačí jen letmý dotyk země či vodní hladiny k překonání velikých vzdáleností. To jsou jenom vybrané způsoby výkladů, snažících se tuto událost ukotvit v některém z reálně popsaných a tudíž ověřitelných jevů. Do druhé kategorie směřují výklady, které na text nahlížejí jako na vyprávění symbolické. Sem patří například poukazování na to, že vodní živel – v tomto případě moře (byť pouze v přeneseném významu, neboť plavba probíhala z jednoho břehu Genazaretského jezera na druhý), představovalo pro Izraelity dávných dob místo, kde sídlily démonské mocnosti a síly. Protože Izrael vždycky hleděl na vodní plochu s nedůvěrou, nebyl ve svém teritoriu námořní velmocí a zpravidla od těch, kteří mořeplavbu ovládali (například Féničané), jim hrozilo nebezpečí, spojovala se jim vodní plocha s negativní asociací. Proto takto pochopeno Ježíš demonstruje svoji nadvládu i nad těmito silami tím, že chodí po vodě – překračuje a je nad tím, co je negativní, zlé a Bohu nepřátelské – to je jeden z výkladů tohoto příběhu jako symbolu, znamení, odkazujícího na Boží moc a převahu. No a nelze – samozřejmě, nezmínit ani třetí způsob přístupu k v bibli popisovaným zázrakům jako je tento, a sice ten, ve kterém člověk doslovně přijímá to, co biblický autor píše: tedy že Ježíš skutečně kráčel po vodách, nikoliv po krách či lávkách pod hladinou, a že to není jenom symbolické, lidové vyprávění, které má odkazovat na velikost Boží moci, protože se právem může zdát naivní lidská snaha dokazovat Boží moc smyšleným příběhem, pokud by se nikdy neměl odehrát. Kde ve své víře stojí jeden každý z vás je otázka a věc vás samotných. Pokud jste však sami sebe do některé ze tří řečených kategorií zařadili – našli jste se v ní a v duchu si říkáte, ano: tak věřím já, potom vězte, že úlohou mě jako kazatele není tento váš pohled víry zde z kazatelny prohlásit ze ten jediný správný, protože vedle vás může být někdo, kdo se našel v jiné kategorii nežli vy a taky snad očekává to samé: ujištění – ano, tvůj výklad a způsob jak věříš je ten správný. Anebo to celé můžete obrátit přímo proti mně jedinou otázkou: a jak o tom věříš ty? V takovém případě bych odpověděl, že Ježíšova chůze po vodě není pro mě otázkou víry. Obsahem víry je to, co vyznáváme v krédu: víra v Boha, který je Otcem Stvořitelem, Synem Vykupitelem a Duchem posvětitelem. Věřím v Boha tak, že věřím Bohu v méně či více poslušné důvěře že je Pánem nad tímto světem i nad mým životem. Věřím, že Kristus byl Vzkříšen a je živý, ale zda chodil či nechodil po vodě předmětem mé víry není. Chci říci, že s tím moje víra nestojí ani nepadá. Rozhodně nevěřím v Ježíše jako eskamotéra, kouzelníka či jogína, jehož potřebou by bylo dokazovat svoji výjimečnost včetně převahy nad fyzikálním uspořádáním hmoty tak, že by se proto procházel před svými učedníky po vodě. Zároveň jsem však přesvědčen i o tom, že jeho zvláštní postavení být člověkem a zároveň Božím Synem mu propůjčovalo i mnohé z Boží převahy nad vším co je a tedy i nad kauzalitou, ve které je v našem světě všechno odvozeno z předchozího. Shodnu se však i s tím, kdo chce za příběhem Ježíšovy chůze po vodě vidět symbolické sdělení, protože i já takové sdělení v tomto příběhu rozpoznávám. Přemýšleli jste někdy nad tím, jak je celé vyprávění zakončeno? Jedinou větou evangelista za závěr říká: „Ti, kdo byli na lodi, klaněli se mu a říkali: „Jistě jsi Boží Syn.“ „Ti, kdo byli na lodi…“ To je obraz církve – ovšem církve malé víry. Nikoliv Petr, kterého předtím zachránil tonoucího, ale ti, kteří v lodi zůstali, báli se Ježíše jako přízraku a nejspíš by ani za nic nevkročili do vln jako Petr, který zavolal:  „Pane, jsi-li to ty, poruč mi, ať přijdu k tobě po vodách!“ A on řekl: „Pojď!“ Ten příběh je ironickým pousmáním nad těmi, kteří se schovávají v bezpečí svých lodních kajut, v závětří církve a většinou, když už je po všem, když jsou „za vodou“, klanějí se a vyznávají svoji hlubokou víru v Boží synovství. Petr, který se za Ježíšem na vodní hladinu vydal a následně jím byl zachráněn se nemusel klanět a vyznávat: „Ano, jistě, ty jsi Boží Syn…“ přesvědčil se o tom totiž předtím, ve chvíli, kdy ho Ježíš jako Boží Syn chytil za ruku a zachránil. Zjistil to podhledem, ne z nadhledu a bezpečí lodi. To byla jedinečná zkušenost, kterou žádný z těch, co zůstali na lodi, s Ježíšem neučinil. Jedině Petr. Oni se pak musí klanět a ujišťovat se o jeho Božím synovství. Petr to zapotřebí nemá, protože se ním jako s Božím Synem a zachráncem už setkal. A tak rozumím i poselství tohoto příběhu, který nám má být víc než spekulací nad tím, zdali Ježíš jako Boží Syn zasahuje do kauzality dějů okolo nás a ruší i fyzikální zákony. O tom biblické poselství není. Víra je „zákonitou“ chůzí po vodě, je tenkým ledem nad propastnou tůní, ale jedině tak přináší neopakovatelnou zkušenost, že v okamžiku protržení všech životních jistot je to ruka Ježíšova, která nás zachraňuje a jde nám na pomoc. Dokud svůj život jistíme ze zdánlivého bezpečí lodních palub, plachtoví a svých kybernetických schopností, připravujeme se o jedinečnou možnost setkat se s Ježíšem ne jako s člověkem, který uměl chodit po vodě, ale jako s Božím Synem, který i mě tonoucího dokáže a chce zachránit pro svoje království.

Amen

Kázání o VIII. neděli po svatém Duchu 7.8.2011 v Husově sboru ve Vršovicích