Kázání 20.11.2011 – O posledním soudu

Ez 34, 11-16. 20-24
Ef 1, 15-23
ev. Mt 25, 31-46

Třetí z řady podobenství 25. kapitoly Matoušova evangelia je zároveň posledním podobenstvím v tomto evangeliu vůbec. Po předcházejících podobenství o deseti družičkách a hřivnách je podobenství o posledním soudu závěrečným manifestem Ježíšových slov v podobenstvích. Dále po něm se už před Ježíšem otevírají pašijové události a evangelium v rychlém tempu spěje ke svém vrcholu v událostech kříže a vzkříšení. Podobenstvím o posledním soudu v tradici západní církve končí církevní rok liturgickou slavností Krista krále v tradici katolické, v tradici reformační je dnešek připomínán jako Den bible. Závěrečné ze tří podobenství z 25. kapitoly Matoušova evangelia je někdy pro svou monumentalitu nazýváno „Matoušovým velikým plátnem Posledního soudu“. Barvy v něm použité jsou velmi expresivní, gesta rozmáchlá do té míry, že mnohým splývají s vizuální podobou, kterou této scéně vtisknul geniální Michelangelo ve své velkolepé fresce na stropě sixtinské kaple v Římě. Syn člověka, tedy Ježíš, je v podobenství nazván nazván králem. Odtud označení poslední neděle církevní roku jako neděle Krista krále. Králi je svěřen soud. On odděluje ovce od kozlů, uděluje požehnání spravedlivým a do věčných muk posílá ty, kteří nenašli ve svém srdci místo pro lásku ke Kristu králi, který je zároveň soudcem. Tato láska se potom uplatňuje skrze lásku k bližním. Přestože prostředky použité v řeči podobenství jsou velmi názorné, navíc zapadají zcela přesně do starozákonního rámce zpodobňujícího soud, který neznal jiné nežli dvě varianty: buď – anebo, zůstává podobenství Posledního soudu podobenstvím. Není to jízdní řád konce světa, ve kterém archanděl Gabriel zaduje na polici, mrtví vstávají z hrobů, nebesa se bortí a živí i mrtví se odebírají před soudnou stolici Boží, aby každý vyslechl svůj rozsudek. Podobenství přes veškerou názornost zůstává obrazem, který odkazuje dál, nežli ke skutečnosti obrazem zpodobněné. Jeho smyslem není vzbuzovat strach a úzkost, ani popisovat to, co by snad mělo přijít na konci dějin. To podobenství mluví do současného života každého, kdo mu naslouchá a je schopen porozumět jeho řeči. I když v něm chybí závěrečný imperativ toho druhu, který známe ze srovnatelně „velkého“ podobenství O milosrdném Samařanu: „Jdi a čiň stejně! Jednej také tak!“, víme, že vyústění podobenství nesměřuje do zásvětné – posmrtné existence, ale do života odehrávajícího se tady a teď. Soud, které má podobenství na mysli, a v tom spočívá originalita Ježíšova myšlení v židovském rámci, který naplňuje novým významem, není veličinou budoucnostní, nejedná se o eschatologii posledního věku, ale o něco, co se odehrává v nejžhavější přítomnosti. Podobenství má odhalit situaci, ve které se jeho posluchač nachází ve své přítomnosti. Ti, kteří slyší, se snadno zařadí na stranu jednu nebo druhou – ti na pravici, ti levici, i když tak snadné to samozřejmě není. V něčem jsme pomohli podle řeči podobenství – napojit žíznivého, navštívit nemocného, ale v mnoha jiných věcech si také uvědomujeme, že jsme byli těmi, kteří nečinně přihlíželi a nenašli sílu a odvahu být těmi, kteří se ujímají pocestných, oblékají nahé nebo chodí za uvězněnými. Většina z nás to má chvíli tak a chvíli jinak: někomu ano, jinému ne, jednou pomůžu a desetkrát pomoc odmítnu, protože najdu dostatečně pádné argumenty. Smyslem podobenství O posledním soudu však není držet nás „pod krkem“, i když pedagogický aspekt toto podobenství rozhodně má. Má nás vést k vědomí permanentního Božího soudu, který se na nás odehrává, přičemž důležitým měřítkem zdaleka není míra zbožnosti veřejně dávaná najevo, ale vztah k bližnímu v rovině běžných situacích, do kterých se člověk ve svém životě může dostat. Čím jsem komu pomohl zlepšit jeho aktuální situaci, jako jsem byl schopen nabídnout pomocnou ruku? Ale pozor, nebezpečí minutí se s cílem Ježíšovy řeči spočívá i v legalistickém pochopení jeho podobenství jako příkazu k permanentní pomoci ve smyslu neustálého rozdávání: tu jídla a pití, ujímání se těch, kteří jsou na cestách nebo vytrvalého chození do věznic či nemocnic. Ježíš vyjmenovává příklady, ve kterých se naše pomoc může odehrávat, ale nezadává úkoly, jejichž úspěšným splněním dostáváme permanentku do ráje. Ježíš má zcela určitě na mysli konkrétní věci a konkrétní skutky pomoci, ovšem pomoci, která je skutečnou pomocí, nikoliv naší záminkou konat skutky zdánlivé milosti. Ta může být totiž víc než milostí jenom naší pošetilou snahou vykoupit si svědomí v ujištění, že upuštěním dvacetikoruny jsme pomohli něčemu cennějšímu nežli jen k levnému krabicovému vínu pro toho, kdo nám svou ruku nastavil. Možná právě v tom to máme dnes složitější, nežli to měli posluchači v dobách Ježíšových. Pomoc bližnímu totiž v dnešní složité době vyžaduje vedle dostatečné kapacity časové a fyzické i nutnost zapojit do naší pomoci i rozum, který rozliší, co je skutečnou pomocí, a co jenom naší zástěrkou pro to, vyhnout se skutečné pomoci v její záměně za upuštění almužny někomu, kdo ji vlastně ani nepotřebuje. Při všech těchto rozhodováních nechme však ve své mysli proběhnout i toto Ježíšovo „poslední“ velké podobenství O posledním soudu. Nikdy nevíme, ve kterém z těch „nepatrných“ za námi přichází On sám a pokaždé jednejme tak, jako by to On sám byl. Až se jednou otevřou naše akta Posledního soudu, možná právě to nepatrné, co jsme mohli učinit a učinili jsme, bude tím, co našeho Soudce povede k vyhlášení všeobecné amnestie nad námi.

 

Amen

 

Kázání 20.11. 2011 v Husově sboru ve Vršovicích o Poslední neděli církevního roku

Můžete sledovat všechny komentáře k tomuto článku prostřednictvím kanálu RSS 2.0. Both comments and pings are currently closed.

Komentáře nejsou povoleny.