Kázání 4. 12. 2011 – Vyrovnejte cesty Páně

Iz 40, 1-11
2Pt 3, 8-15a                                     
ev. Mt 1, 1-8

Dvacet let uplynulo v tomto týdnu od chvíle, kdy jsem přijal křest. Na první neděli adventní 1. prosince 1991 jsem vyznal Krista ve společenství církve a křtem se tak stal její součástí. Advent je mi proto trvalou připomínkou křestního slibu, připomíná mi mé začátky v církvi. V modlitbě jsem děkoval za ty, kteří mě ke křtu přivedli a následně ve víře vzdělávali. Nejmocnější impuls, který nastartoval mou cestu k víře byl příklad praktikované víry u mých prarodičů, tedy u někoho, k němuž mě vázalo pouto lásky – máte někoho rádi a vidíte, že on kromě své lásky k vám žije i láskou k Bohu. Nenapadá mě působivější způsob toho, jak lépe víru dosvědčit druhému, nežli v rovině láskou naplňovaných rodinných vztahů. Rodina je naše nejbližší a zároveň i jedno z nejobtížnějších misijních polí. Mnohokrát slyším kolem sebe smutek, snad je to specifikem naší církve, ve kterém mi lidé po léta v této církvi zakotvení sdělují s lítostí, že jejich děti víru nemají, že se to zkrátka v jejich případě nepodařilo. Ale přitom nemusí být všechno ztraceno. Na příkladu své prababičky vím, že i role prarodičů otevírá další rodinnou misijní frontu. Což se místo lítosti nad nevírou svých dětí zaměřit na povzbuzení k víře u svých vnoučat a pravnoučat? Ve vztahu k nim bývá většinou člověk poučenější z chyb, kterých se dopustil na svých dětech. Kolikrát a jak pravidelně beru své děti, vnoučata nebo pravnoučata do kostela? Kolikrát jim povídám o tom, že v Pána Boha věřím v církvi? Jak často jsem schopen udělat si před nimi nebo s nimi čas na duchovní věci, jako jsou modlitba? Jak často mě vidí, že čtu bibli? To všechno jsou malé střípky, z nichž se však ve výsledku může skládat pestrá mozaika obrazu naší víry, jíž se dostáváme do povědomí těch, kteří jsou našimi nejbližšími, mají nás rádi a u kterých nemusíme složitě překonávat bariéru ostychu, pocitu trapnosti. Nyní sám coby rodič prožívám, jak může být těžké právě v těchto věcech stanovovat v rámci rodiny určitý řád, byť je to v minimálních bodech, jakými jsou modlitba před jídlem nebo před spaním, pravidelná a včasná docházka na bohoslužby, připomínka významných duchovních svátků v běhu církevního roku. V mém osobním případě mám situaci zjednodušenou tím, že mým životním partnerem je člověk stejně jako já ve víře zakotvený, navíc ve stejné církvi. V mnoha rodinách našich věřících ale tomu tak není, partner je buď nevěřící, případně v jiné církvi. Taková pozice je samozřejmě mnohem těžší a zpravidla převažuje dominantní část rodinného páru, která je potom inspirativní pro jejich potomky – ať už pro nalezení víry v jiné konfesi anebo k příklonu k životnímu stylu, který duchovní rozměr a praktikovanou víru odmítá. Přivedla mě k těmto úvahám připomínka vlastního křtu, ve které jsem měl před očima naprosto konkrétní lidi, kteří mi svou víru dosvědčili. Nezatajili ji přede mnou, což je mimochodem také velice častá praxe konkrétně v naší církvi. Volal před několika týdny na faru muž a stěžoval si, že už mnoho let ho obtěžujeme zbytečnými dopisy adresovanými jeho otci, který už je osmnáct let po smrti. „On byl v té vaší církvi, ale proč ho pro PánaBoha nevyškrtnete, když už je dávno mrtvý?“ ptal se rozhořčeně, zatímco já s telefonem u ucha listoval v členské matrice, abych přišel na kloub té věci. Porovnal jsem si data narození a zjistil, že dopisy nechodí otci, ale synovi, kterého jsem měl právě na drátě, který byl stejného křestního jména jako jeho zesnulý otec. „Ale ta korespondence není pro tatínka, ta je pro vás. Vždyť jste byl pokřtěný v této církvi…“ Volající byl upřímně překvapený z očividně nové informace. Do té doby mu ji totiž nikdo nesdělil, ani otec, ani matka, ani kmotr. A takový případ utajeného křtu, respektive křesťanství utajeného před vlastní rodinou, není zdaleka ojedinělý. Jestli bych se někdy něčeho nechtěl dožít, tak právě toho, aby moje vlastní rodina nevěděla nebo pochybovala o mé víře. Víra ať vzbuzuje emoce, ať její projevy vedou k rozličným pocitům u druhých, ale ať je na nás zřetelná, ať je vidět. Co může být nejhorší ve věci jejího předávání druhým je právě vlažnost, netečnost, neurčitost. Ta totiž vypovídá o tom, že jsou pro nás duchovní věci nedůležité, okrajové, že jsou jenom součástí jakési podružené, málo důležité tradice, která stejně v našem životě nehraje žádnou významnou roli. A když ani u dětí, ani u vnoučat není naše svědectví o Kristu vyslyšeno, zbývá ještě skutečně finální možnost – ta už sice nebude svěřena nám, ale my ji svým rozhodnutím můžeme umožnit: a sice trváním na tom, aby v okamžiku, až nás Pán zavolá, rozloučení s tím, co zůstane z naší tělesnosti proběhlo v kostele, v církvi, kde jsme svou víru praktikovali. Křesťanský pohřeb na kterém zazní Boží slovo a svědectví o naší víře může být pro přítomné po nás truchlící dalším apelem, naším posledním, pro ně však rozhodujícím a prvním voláním k víře. Od křtu jsem se dostal až k pohřbu – říkalo se dříve „od kolébky ke hrobu,“ ale to je přeci pravdivý obraz naší životní cesty, kterou od začátku do konce má rámovat víra. Adventní volání po rovnosti cest můžeme nazírat i v těchto souvislostech. Ne koho a jak srovnám ve vlastní rodině, ale co mohu udělat pro to, aby se s mou vírou mohli srovnat ti, které mám rád, moje děti, moje vnoučata. Jak se vlastně s vírou v Krista, jeho milost, odpuštění, vzkříšení a příslib věčného života srovnávám já. Kéž mi je Bůh milostiv a dá, abych pokud za dalších dvacet let od svého křtu budu psát bilanční kázání mohl vyznat: „Ano, alespoň u tohoto jednoho člena mé rodiny se mi to s Boží pomocí podařilo – získat ho pro tebe, Kriste…“

Amen

Kázání o II. neděli adventní 4. prosince 2011 v Husově sboru ve Vršovicích

Můžete sledovat všechny komentáře k tomuto článku prostřednictvím kanálu RSS 2.0. Both comments and pings are currently closed.

Komentáře nejsou povoleny.