Kázání 22.1.2012 – Rybáři lidí

Jon 3, 1-5.10
1K 7, 29-31                                                        
ev. Mk 1, 14-20

V prvních nedělích po svátku Zjevení Páně se zvěst církve soustředí na motiv povolání. Povoláním je myšleno Ježíšovo shromáždění učednického kruhu Dvanácti. Na půdorysu této dávné události zaznamenané v bibli jsme jako věřící křesťané vyzýváni k přemýšlení, do jaké míry se motiv povolání a následného učednictví uplatňuje v našem životě. Co je mým povoláním, ve kterém jsem uslyšel Ježíše a jeho výzvu: „Pojď za mnou…“ V poselství minulé neděle jsme slyšeli příběh Natanaelův – příběh vzdělaného židovského muže, který byl osloven skrze svého přítele Filipa, jež ho vyzval, aby šel a o Ježíši se sám přesvědčil. Natanaelova víra se zrodila až v události setkání se s Kristem, úloha Filipova při tom je však nezanedbatelná. Natanael by se sám od sebe nezvedl, neopustil své místo pod fíkem, aby se přesvědčil, co může z Nazaretu vzejít dobrého, pokud by ho předtím Filip neoslovil, nedal mu námět k přemýšlení i mocný impuls, který vzbudil Natanaelův zájem o Ježíše. Výzva „pojď a přesvědč se“ měla zcela zásadní význam pro jeho budoucí přijetí víry v Ježíše jako v Krista. Filipova iniciativa nám může posloužit jako inspirace do našich pochybností, zdali má cenu angažovat se ve svědectvích o víře, když dobře víme, že víra je nepřenosná, nedá se předat, nedá se vnutit, ani odkázat jako dědičné právo. To všechno je jistě pravda, ale právě příběh Filipův a Natanaelův ukazuje, že zde zůstává ještě nejméně jeden důležitý motiv: dosvědčit víru znamená vybídnout člověka k vlastní aktivitě, k vlastnímu zájmu přesvědčit se, co je na dané věci dobrého nebo zlého. Filip říká Natanaelovi, aby šel a přesvědčil se, přivádí ho Ježíšovi do cesty a zbytek nechává na nich samotných. Právě v tom spatřuji náš svědecký úkol o Kristu, který máme vůči svým bližním: vybídnout je k tomu, aby se sami chtěli přesvědčit. V případě budoucího Ježíšova učedníka Natanaela, který byl snad oním Bartolomějem, jak ho uvádějí apoštolské seznamy v dalších evangeliích, bylo velikou výhodou a plusem, že Natanael byl muž vzdělaný v židovském posvátném písmu, bezesporu byl věřícím podle kritérií židovského náboženství, to všechno hrálo Filipovi pomyslně „do karet“, aby byl ve svém svědectví vůči Natanaelovi úspěšným. Bylo na co navázat, od čeho se odrazit k dalšímu zájmu. Na druhou stranu zase mohla být jasná zakotvenost v jedné náboženské představě překážkou k tomu, aby tuto představu opustil a nahradil ji jinou, přesto výchozí pozice těch dvou  – Filipa a Natanaela je určitě nadějnější nežli ta, ve které stojíme často my, když chceme svědčit o Kristu lidem jakýmkoliv duchovnem nedotčeným, v bibli nevzdělaným, těm, kteří necítí žádnou potřebu zvedat se od svých fíkovníků a o čemkoliv se přesvědčovat, neboť jsou přesvědčeni o tom, že žádné jiné, nežli své aktuální přesvědčení nepotřebují. Jak vzbudit zájem tam, kde žádný není a není ani žádné předporozumění? Jak má svědčit o Kristu žena svému nevěřícímu muži, muž své nevěřící ženě, když po léta žijí jeden vedle druhého v těsné blízkosti a určitě i ve vzájemné lásce a toleranci, ale partner přitom na opakované upřímně míněné výzvy toho druhého nereaguje touhou jít se přesvědčit sám za sebe? A třeba to i někdy udělal, ale jeho zkušenost byla jen dalším potvrzením stávajícího přesvědčení o tom, že se přesvědčit nedá. V takových případech vidím jako důležité svůj duchovní zápas o druhého člověka, na kterém nám záleží, nevzdat, nerezignovat s tím, že už jsme vyzkoušeli co se dalo, a další pokusy nemají cenu. Stejně jako minulou neděli upomínám na trvalý význam přímluvných modliteb, stálosti ve svém vlastním přesvědčení a životních postojích pramenících z víry. Tak se můžou modlit manželky za své manžele, děti za rodiče, rodiče za své děti. Pokud někoho nevěřícího svěřujeme do Božích rukou, vyjadřujeme tím nejenom svůj zájem o něj, ale zároveň sami sebe duchovně upevňujeme ve věcech, které ve víře rozpoznáváme jako důležité. Pokud se věřící rodič nemodlí za své nevěřící děti, nejspíš ani jeho víra není nijak pevná, trvalá a žitá.

Biblický příběh o povolání prvních učedníků má z evangelistů v nejstarším podání Marek. Jeho zpráva vyniká jednoduchým, až zkratkovitým podáním. Ježíš jde po břehu Galilejského jezera, vidí rybáře, osloví je a ti ho ihned následují. Téměř identické podání má po Markovi Matouš a teprve evangelista Lukáš rozvíjí motiv povolání rybářů do většího a dramatičtějšího příběhu, ve kterém se uplatní i zázračný rybolov. S dalším důležitým prvkem přichází poslední z evangelistů Jan, který přidává informaci, že někteří z pozdějších Ježíšových učedníků byli dříve učedníky Jana Křtitele. Konkrétně Šimon Ježíšem nazvaný Kéfas – Petr (Skála) a jeho bratr Ondřej. Teprve až s touto informací lépe porozumíme hladkosti průběhu Ježíšova oslovení rybářů. Nejméně dva z oslovených už Ježíše někdy předtím potkali. Bylo na co navázat a tak tomu může být i v našich konkrétních svědeckých příležitostech. Ježíš se pro ně vrací, vytrhuje je z jejich aktuálních prací a dává do jejich životů novou náplň: „Pojďte za mnou a učiním z vás rybáře lidí.“ To je volání samotného Krista, který zve na cestu následování. To je počátek rodící se víry, která vyznává Ježíše jako Zachránce, toho, který vytrhuje z chaosu, dává smysl a řád životu, věcem i světu okolo nás. Takto osloveni i my máme druhým dosvědčovat, že jsme potkali toho, který má moc zachránit a od základu proměnit náš i jejich život. Že to nepůjde tak hladce jako v případě Ježíšova oslovení rybářů na Galilejském jezeře si můžeme být jisti. Při veškeré naší víře zvíci ani ne hořčičného zrna, avšak s o to větším nákladem vlastních hříchů, budeme totiž stále jenom těmi, kteří klopýtají za Kristem.

Amen

Kázání o III. neděli po svatém Duchu 22. 1. 2012 v Husově sboru ve Vršovicích

Můžete sledovat všechny komentáře k tomuto článku prostřednictvím kanálu RSS 2.0. Both comments and pings are currently closed.

Komentáře nejsou povoleny.