Kázání 22.4.2012 – Pečená ryba a med z plástve

Sk 3, 12-19
1J 3, 1-7
ev. Lk 24, 36b-48

Být křesťanem znamená věřit ve Vzkříšeného, vyznávat Vzkříšeného. Křesťanem se nestávám politím vodou ve smyslu nějaké tradice, společenského či rodinného úzu, i když k tomuto myšlenkovému spojení etymologie českých slov křesťan – křest svádí. Křesťanská víra není odvozena od církevní příslušnosti proto, že můj tatínek, maminka, babička či dědeček byli v církvi – i když to jsou samozřejmě dobré a vhodné předpoklady pro to, křesťanem se stát, ale jedině tak, že uvěřím ve Vzkříšeného: uvěřím v Něj a tedy uvěřím jemu. Uvěřit Vzkříšenému znamená na prvním místě potkat se se Vzkříšeným, prožít, zakusit jeho přítomnost ve svém životě. Křesťan, který bude dlouze přemýšlet, zdali takové setkání někdy prožil a nakonec vám odpoví, že nejspíš ne, asi nebude skutečným křesťanem i kdyby vám na důkaz svého křesťanství předkládal originál osvědčení o křtu či církevní legitimace. Křesťan není ani ten, který toliko věří v Boha, víra v Boha je společná miliónům vyznavačů různých světových náboženství, ale v Boha věří i démoni; křesťan je ten, který věří v Boha v Ježíši Kristu, ten, kdo našel Boha v Ježíši Kristu a Ježíše Krista našel v Bohu. Křesťan je ten, který se s Bohem setkal v Ježíši Kristu v Ježíši Kristu se setkal s Bohem.

Uvěřit někomu, koho jsme v životě neviděli, určitě možné je. Přes hradbu času či prostorové vzdálenosti tak můžete uvěřit člověku na základě toho, co jste se o něm v dané věci dozvěděli. Stačí mít k tomu alespoň nějaký záznam jeho slov, ale uvěřit v někoho takto nejde. Můžete věřit dílčí myšlence, konkrétní výpovědi, nějaké sentenci, názoru, konkrétnímu přesvědčení se kterým jste se seznámili, věřit v někoho však na dálku bez osobního setkání a hluboké zkušenosti s ním nejde. Manželé v mnohaletém soužití mají často veliké problémy uvěřit si navzájem a mohou spolu přitom být v nejtěsnějších vztazích. Uvěřit v někoho je však ještě o stupeň výš než jen uvěřit někomu. Věřit v někoho znamená důvěrné spolehnutí se na druhého ve všech myslitelných aspektech, nikoliv víra v jednotlivostech. Takovou možnost nabízí v útlém dětském věku prakticky neomezené víra ve své rodiče: máma a táta mohou všechno, ale ta po třetím roce života začíná stále víc slábnout s poznáním, že ani rodiče přestože se snaží plnit řadu našich potřeb a přání, nejsou všemohoucí. Zde přichází prostor pro víru, která směřuje od člověka k Bohu.

Evangelista Lukáš přináší v závěru svého evangelia několik svědectví o setkávání učedníků se Vzkříšeným Kristem. Je zajímavé porovnávat je s tím, co o setkání s Kristem, který byl Vzkříšen, říkají další evangelia. Zjevení v Jeruzalémě podle Lukáše je blízké dvojímu popisu Ježíšova zjevení učedníkům v závěru evangelia Janova. U Lukáše přichází Vzkříšený Ježíš doprostřed shromážděných učedníků a zdraví je přáním pokoje. Učedníci jsou překvapeni jeho přítomností, Lukáš dokonce říká, že se zděsili a byli plni strachu, poněvadž se domnívali, že vidí ducha. Poté ukazuje ruce a nohy a vybízí je k doteku. Stejný motiv je i u Jana. Učedníci jsou šokováni. Radují se, ale víc než víra je to údiv. „Pro samou radost nemohli uvěřit a jen se divili,“ popisuje jejich stav evangelista. Ježíš s nimi pojí pečenou rybu a plástev medu – v Janově popisu je to dokonce Vzkříšený Ježíš, který rybu učedníkům připravuje. Vzkříšený Ježíš přijímá lidský pokrm. Za zmínku stojí i to, že ač vzkříšený, konzumuje nikoliv rostlinnou, přírodní, ale živočišnou stravu. Ryba musela být před tím chycena ve svém prostředí, zabita a posléze připravena jako pokrm. V žádném případě není vegetariánem, jak bychom si představovali podle některých výkladů, které konečné dovršení vidí v harmonii mezi lidskou a zvířecí říší, ve které jeden druhého nepojídá. Důvodem tohoto vpravdě masivního popisu je upozornit na to, že Vzkříšený Kristus je totožný s tím Ježíšem, který byl ukřižován. Ten, který byl ukřižován a pohřben byl také vzkříšen a zjevil se učedníkům. Ten samý Kristus, jak ho znali, jak zakoušeli jeho přítomnost, jak slyšeli jeho slova, jak mu věřili či nevěřili v jednotlivostech je tu nyní s nimi jako Vzkříšený a Oslavený Pán. Není přízrakem, duchem, přeludem ze záhrobí. Má skutečné tělo, které je schopné procesu látkové výměny – jedl s učedníky, a přece je jiné. Jeho skutečnost je vyššího řádu, než skutečnost konzumované ryby, přítomných učedníků, zavřených dveří, kamenné zdi, která prostor obklopuje. Učedníci od věření jemu přecházejí do víry v něho. Věří ve Vzkříšeného Krista, protože se s ním setkali, protože se jim zjevil. Ne proto, že přišel zavřenými dveřmi, jedl rybu a med, nýbrž proto, že se jim zjevil – byl s nimi a oni s ním – s tím samým Ježíšem, kterého znali, o kterém slyšeli, kterého dříve zakoušeli jenom podle podoby lidského těla.

Řeknete, že taková víra vznikající z této jedinečné zkušenosti je nepřenositelná. Že se to mohlo stát jenom tehdy učedníkům. Víra ve Vzkříšeného je však stejná. Rodí se v našem setkání se s ním. Ne jak my chceme, ale tak, že on sám se dává poznat, že přichází nečekaně a bez ohlášení do našich životů, chce být s námi, že nás chce nasytit svou přítomností.

Zkusme v tomto povelikonočním čase uvažovat, za kterými zavřenými dveřmi jsme se ve svém životě setkali s Kristem, který byl vzkříšen, ve které zkušenosti jsme prožili jeho uzdravující dotek, kde se rodila nebo rodí naše víra v něj.

 

Amen

 

Kázání o II. neděli po velikonocích 22. 4. 2012 v Husově sboru ve Vršovicích

Můžete sledovat všechny komentáře k tomuto článku prostřednictvím kanálu RSS 2.0. Both comments and pings are currently closed.

Komentáře nejsou povoleny.