Kázání 29.4.2012 – Pastýř i ovce zároveň

Sk 4, 5-12
1J 3, 16-24
ev. Jn 10, 11-18

Ježíš byl od druhých opakovaně nazván Beránkem. Je to prorok Jan Křtitel, který ho nazývá Beránkem Božím, který snímá hřích světa. Dále apoštol Pavel hovoří o Kristu jako o velikonočním beránku, který byl obětován. Když diákon Filip otevírá etiopskému dvořanu svatá Písma, aby mu zvěstoval Ježíše, používá k tomu prorocká slova Izajášova o trpícím mesiáši, který je jako ovce vedená na porážku, jako beránek němý, když ho stříhají. Datace Ježíšova pašijového příběhu ukřižování, smrti a vzkříšení u evangelisty Jana rámuje jeho tzv. teologii Beránka, ve které Jan ztotožňuje trpícího Ježíše s pravým velikonočním beránkem, který je obětován za hříchy ostatních lidí. Proto umírá podle Jana Ježíš na Velký pátek odpoledne v tom samém čase, kdy byli na nádvoří Jeruzalémského chrámu zabíjeni velikonoční beránci, proto mu vojáci nelámou na rozdíl od zbývajících dvou odsouzených kosti, aby se na něm naplnilo Mojžíšovo ustanovení o obětování beránka, kterému nesmí být zlámána žádná kost v těle. Ježíš je tedy ve svědectví evangelisty Jana ale i dalších beránkem – ovcí, vedenou na porážku. A je to opět Jan evangelista, který ve své singulární látce zachoval Ježíšova slova o něm samotném jako o dobrém pastýři. A tak, možná překvapivě, Jan zvěstuje Ježíše jako beránka i pastýře zároveň. Ježíš je podle něj tím dobrým pastýřem, který položí život za ovce, ale zároveň je i ovcí, vedenou na porážku. Spojení té samé osoby s pastýřem i ovcí u jednoho autora je přinejmenším nezvyklé. Záměna rolí je totiž v takovém případě těžko představitelná. Role pastýře je odlišná od role ovce. Ovce sama sebe nevede, naopak vedení potřebuje. Pastýř se stará o svěřené stádo, ale je od něho oddělen právě pro své vůdčí postavení, není ovcí převlečenou za pastýře, jinými slovy – stádo nepase samo sebe. Důvod, pro který jsou v jednom evangeliu užity oba tyto obrazy nacházím ve snaze evangelisty představit Ježíše jako toho, který je zároveň Pánem své církve – tedy stará se o ty, kteří mu náleží, chrání je a přivádí k dobrým pastvinám – je tím starostlivým pastýřem, kterému záleží i na té poslední zatoulané a zraněné ovečce, ale je i tím, který se neváhá do všech důsledků ztotožnit s jednotlivci, kteří jeho stádo tvoří. O Ježíši je mnohokrát vyznáváno, že je Pánem i Spasitelem – je ten který vládne, i ten, který zachraňuje skrze oběť sebe samotného. Je obětníkem i obětovaným zároveň. Toto svědectví dále rozvíjí autor apoštolského listu Židům, když o Ježíši hovoří jako o pravém veleknězi podle řádu Melchisedechova. Ježíš v čele zástupu hříšníků obětuje za hříchy druhých, ale přinášenou obětí není zástupné zvíře, ale on samotný. Podle Jana pak není Ježíš pouhým pastýřem, který je ovcím nadřazen, je tedy od nich vzdálen do svého vlastního světa, ale dokáže být jednou z nich. Ví o tom, jaké to je být ovcí, co to je, zažívat zklamání, bolest, odloučení. Velikonoční beránek Ježíš je sám obětovaným pro záchranu mnohých. Tak je Ježíš zároveň Pánem i Spasitelem. Velikonoční poselství je uvedením do tajemství víry. Klíčem k tomuto tajemství je Ježíš jako Pán a Spasitel. V tomto duchu hovoří apoštolové Petr a Jan před shromážděným zástupem v Jeruzalémě, kterému vysvětlují okolnosti zázračného uzdravení ochrnutého muže. Říkají: „Ježíš je ten kámen, který jste vy stavitelé odmítli, ale on se stal kamenem úhelným. V nikom jiném není spásy; není pod nebem jiného jména, zjeveného lidem, jímž bychom mohli být spaseni.“ Nepotkat se ve své víře s Ježíšem znamená opomenout možnost záchrany. Zavřít dveře, které pro nás byly otevřeny. Ježíš není nějakou nadstavbou víry v Boha, tím, který by nás přiváděl k jakémusi křesťanskému „světonázoru“, podle kterého se mají křesťané chovat. Ježíš je tím, který zachraňuje, osvobozuje, není dokonce ani soudcem. Sám o sobě říká, že nepřišel, aby soudil, ale aby svět byl skrze něho spasen. Toto úžasné dílo záchrany je možné jedině ve ztotožnění toho, který je obětovaným Beránkem s Pastýřem ovcí. Pouze v roli pastýře by byl tím, který soudí, protože jeho stádo je vůči němu v  podřízené roli. Jestliže je však přitom i jednou z ovcí, přichází díky němu záchrana v jeho celistvé solidaritě s ovcemi. Má o nás přehled, ví co potřebujeme, ale není to přehled daný z nadhledu, vychází z toho, že jeho solidarita s člověkem byla absolutní. Stal se jedním z lidí, vzal na sebe způsob služebníka, popisuje událost známý christologický hymnus z listu Filipským.

Přemýšlel jsem, čím mi je Ježíš dobrým pastýřem a uvědomil jsem si, jak bytostně je můj počátek víry spjat právě s ním. Bylo to před mnoha lety intenzivní prožití právě času velikonočního, které mě přivedlo do církve i k rozhodnutí přijmout křest. Dokud se nepotkáme ve své víře s Ježíšem, zůstaneme v mnoha věcech na povrchu. Ta situace je prakticky stejná od prvních velikonoc až dodneška. Můžeme znát směr k prázdnému hrobu, můžeme i vědět stejně jako ženy spěchající v nedělním ránu oživit vzpomínku na něj, co se sluší vzít s sebou, abychom zachovali dekorum, ale dokud se nepotkáme s ním, míjíme se s tím úžasným poselstvím o Boží záchraně, kterou pro nás Bůh v Kristu připravil. Tu záchranu, vysvobození a radost přináší ten, který žije a kraluje na věky věků. Ten, který je dobrým pastýřem, je dveřmi do ovčince a je Božím beránkem, který nese hřích světa – sám na sobě, abychom my jeho tíhou nebyli zavaleni.

 

Amen

 

Kázání o III. neděli po Velikonocích 29. dubna 2012 v Husově sboru ve Vršovicích

Můžete sledovat všechny komentáře k tomuto článku prostřednictvím kanálu RSS 2.0. Both comments and pings are currently closed.

Komentáře nejsou povoleny.