Kázání 6.5.2012 – Vinný kmen

Sk 8, 26-40
1J 4, 7-21
ev. Jn 15, 1-8

Zasadit vinnou révu a následně z ní v určený čas sbírat její plody bylo pro člověka starověku, který uléhal i se probouzel pod Blízkovýchodním Sluncem, v té části suchého a ve své většině i nepříliš úrodného podnebí podél východního pobřeží Středozemního moře, znamením Boží přízně, milosti a požehnání shůry. Toto vědomí milosti a zvláštního obdarování musl zcela jistě prožívat mnohem intenzivněji, na rozdíl od nás, kteří v případě, že zatoužíme po plodech vinné révy zajdeme do nejbližšího obchodu, vinárny, restaurace či na trh, kde kýžené plody zakoupíme v požadovaném množství i skupenství. I při tom můžeme prožívat vědomí nezasloužené milosti, ale protože mu nepředcházela naše námaha a starost vinaře, pečující o každý výhonek vzácné rostliny, budou naše pocity nesrovnatelné s těmi, které musel prožívat onen dávný vinař v dobách Ježíšových i ve staletích před tím, kterému se podařilo přírodě i vlastní dřině navzdory vyzískat tak cenný produkt, kterým bylo víno z hroznů. Když Ježíš o sobě hovoří jako o pravém vinném kmeni a nebeském Otci jako o vinaři, používá obrazů blízkých a barvitých i snadno přístupných chápání lidí své doby a svého teritoria. Víno bylo cennou tekutinou v oblasti s nedostatkem kvalitní pitné vody, vinná réva byla zdrojem obživy a bohatství. Svému majiteli zajišťovala stabilní zdroj příjmů a nejenom jemu. Práce na vinici zpravidla zahrnovala i možnost pro celou řadu pracovních příležitostí dalších lidí. Být vinařem, vlastnit vinici a hospodařit na ní mělo větší váhu, nežli být jenom zemědělcem a získávat výdobytky plodů země a díla lidských rukou na polích a v úrodných rovinách. Vínu se daří v kopcovitém terénu, kdo chce získávat jeho plody musí směřovat vzhůru. Jistě i to lidem evokovalo Boží vyvýšenost, jejímž symbolem byla hora, kopec, výšina. Není tedy divu, že víno bylo nejenom nápojem s gloriolou vznešenosti, ale též nápojem hojně spojovaným s náboženskou symbolikou a duchovním životem

Kdo mě trochu znáte, víte, jaký je můj vztah k vínu. Narodil jsem se na Vinohradech, dokonce v porodnici, která nese název této pražské čtvrti ve svém jménu, žiju ve Vršovicích – obojí jsou oblasti, kde v Praze byla vinná réva tradičně pěstována, ale to je asi tak všechno, co mohu odpovědět na otázku co já a víno. A tak třebaže mám konzumaci vína – byť zředěného vodou jako jednu ze svých pracovních povinností, nikdy jsem mu na chuť nepřišel jinak, nežli v té podobě, jak se dá konzumovat v okamžiku svého dozrání coby hrozen, čekající na své další zpracování. Mé v pozdějším věku dokonce několikeré snahy přijít vínu v jeho kapalné konzistenci na chuť tím způsobem, že se člověk k lásce k vínu propije pokaždé skončily fiaskem. Naposledy to bylo poměrně nedávno, kdy jsem si se zaujetím přečetl novinový článek o tom, že pravidelné pití kvalitního červeného vína (u mužů dvě deci, u žen jedno deci denně) má blahodárné účinky nejenom na srdce, ale také na paměť člověka. Řekl jsem si, že kvůli paměti to přeci za to stojí a večer, když rodina ulehla jsem si tajně otevřel jednu z lahví, které jsou v naší domácnosti vyhrazeny pro příchozí hosty. Nalil jsem si a poté i vypil předepsané množství v očekávání, jak bystré budou následně mé myšlenky a na co všechno si člověk druhý den nevzpomene. Bohužel, asi právě proto, že víno nepiju, zapomněl jsem v celém tom procesu „hledání lásky k vínu“  na poměrně důležitou věc. A sice, že alkohol i v minimálních dávkách mi způsobuje urputné bolesti hlavy, a tak jsem se druhý den probudil nikoliv osvěžen a s novými vzpomínkami dávno zapomenutých událostí, ale s migrénou, která mě opustila až po několika hodinách a opakovaných dávkách silných antimigrenik.

Při výkladu krásných a četných biblických pasáží věnovaných vínu jsem tedy paradoxně vinou svých metabolických i jiných tělesných dispozic postaven do role toho, který káže víno, ale sám pije vodu. Alespoň pro tento případ to platí skutečně na sto procent. Snad mi to – když se jako kazatel přiznávám dopředu, prominete.

V Ježíšově slovu o vinném kmeni a ratolestech sebe přirovnává Spasitel ke kmeni, učedníky pak k ratolestem. Úloha vinaře, který se stará o svou vinici je potom vyhrazena Bohu, který jako starostlivý otec o každý z výhonků pečuje aby nesl hojnější ovoce. Ježíš je tedy kmenem, věřící v něho ratolestmi z kmene vycházejícími. Hrozny – plody vinné révy je ovoce, které ratolesti – výhonky nesou. Co je tím ovocem není v samotném textu explicitně vyjádřeno, ale snadno to uhodne každý pozorný čtenář janovských spisů, které se nám v Bibli dochovaly: ovocem vycházejícím ze sepjetí mezi výhonky a kmenem je láska. Otevřeně to Jan prozrazuje v jednom ze svých listů: „…každý kdo miluje, z Boha se narodil a Boha zná. Kdo nemiluje, nepoznal Boha, protože Bůh je láska…“ A pro toho, kdo by snad neporozuměl dostatečně Jan závěrem své řeči uvádí: „Kdo nemiluje svého bratra, kterého vidí, nemůže milovat Boha, kterého nevidí. A tak máme od něho toto přikázání: Kdo miluje Boha, ať miluje svého bratra.“ V nedostatku skutečné lásky k těm, kterým jsme nablízku, sami sebe usvědčujeme z nedostatku víry. Víra, která není podložená účinnou láskou z víry pramenící je prázdným obsahem, floskulí a berličkou, kterou si bereme na pomoc vlastní neschopnosti mít rád své bližní, být schopen oběti i sebezapření, protože obojí skutečná láska přináší. „My milujeme, protože Bůh napřed miloval nás…“

 

Amen

 

Kázání o IV. neděli po velikonocích 6.5.2012

v Husově sboru ve Vršovicích

Můžete sledovat všechny komentáře k tomuto článku prostřednictvím kanálu RSS 2.0. Both comments and pings are currently closed.

Komentáře nejsou povoleny.