Kázání 6.1.2013 – Kouzelník

Iz 60, 1-6
Ef 3, 1-12
ev. Mt 3, 1-12

Nevím, jak to mají v jiných církvích, na to je neznám tak důkladně jako vlastní malé společenství víry své domovské církve, ale troufám si odhadovat, že co do pestrosti a různorodosti služebníků a služebnic na vinici Páně, na tom budou podobně jako my. Přesto některé příklady z vlastních řad září neobyčejně. Ještě během svých bohosloveckých studií jsem slyšel vyprávění o duchovním, který jakmile roztály ledy, vytáhl z přístřešku povoz a maringotku a až do pozdního podzimu objížděl poutě a lidové veselice s kolotočem a střelnicí. Zdali vůbec a jakým způsobem vedl přitom tento duchovní ve specifických službách pastoraci, nám, žel Bohu, přednášející nesdělil. Ani podrobnosti, zdali jako výhru ve střelbě na terč nabízel svaté obrázky nebo jiné katechetické pomůcky. O jiném duchovním jsem zase slyšel těžko uvěřitelný příběh, jak dlouhá léta byl nucen halit své duchovenské povolání do přísné konspirace, ve kterém se jeho dcera – zapřísáhlá ateistka, neměla dovědět, že tatínek je farář. A tak, když otec den co den, léta a léta odjížděl každé ráno za kuropění na faru do vzdáleného města, žila dcera v domnění, že odchází na šichtu do továrny a s ohledem na z toho vyplývající benefity, pokaždé bere za kolegy nedělní směny. Pokud uvedené příklady považujete za nadsazenou snůšku polopravd, tlachů, informačního šumu a rádoby humorných historek, vězte, že jsem nastupoval na faru, kde byl jeden z mých předchůdců kouzelníkem. Patřil k zasloužilým farářům ze staré školy, kterého měli lidé rádi pro jeho upřímnost, dobrosrdečnost, hloubku víry a v nespolední řadě i pro jeho koníček, kterým byly eskamotérské kousky, kterými obveseloval publikum v přilehlé nemocnici, ale také v zotavovně ROH. Houdinim mizejícím z okovů nebyl, ale dokázal vyčarovat králíka z klobouku, nechal zmizet žlutý šátek v dlani nebo přičaroval rudou růži do účesu překvapené dámy. Protože však svou zálibu provozoval v Antalem Staškem pojmenovaném kraji Blouznivců našich hor, začali někteří lidé vidět magické konání i za jeho službou svátostnou. „Nečaruje s kalichem při bohoslužbě?“, šly některé hlasy o něm: „neproměňuje vodu ve víno nebo snad víno v krev?“

Záměrně jsem vybral případy služebníků nám teritoriálně i časově vzdálených. Vězte však, že při pohledu sám na sebe a do své duchovenské praxe, jak se vidím já, ale i jak vidím do řad žijících dělníků na vinici Páně, mohl bych vyprávět dál a dál o tom, jakou to má Pán Bůh čeládku… Však to znáte z evangelia: „Jsme jenom služebníci neužiteční, učinili jsme to, co jsme byli povinni učinit.“ Ona řečená pestrost a různorodost jdoucí napříč duchovenským i laickým sborem, celou církví, mě snad až do konce mých dnů nepřestane fascinovat. Vědomí, že i já svým dílem k této pestrosti přispívám, že i o mně jednou budou kolovat podobné historky  úsměvné i nahořklé zároveň. Co jsem jich už o sobě slyšel, a to jsem, na rozdíl od letitých matadorů, v aktivní službě necelých dvacet let? Zmiňovaná různorodost těch, kdo církev tvoří, je mi znamením živosti církve navzdory všem nepříznivým prognózám, bilancím a statistikám. Apoštol Pavel správně pojmenoval církev jako živý organismus, ve kterém má každý své místo, více či méně čestnou roli jíž více či méně dobře plníme. V každém těle jsou části, které odumírají spolu s těmi, které se rodí, obrozují, znovuobnovují. Tělo má tak své kontrolní, čistící i regenerační mechanismy. Církvi jako tělu Kristovu rozumíme v rovině církve partikulární i obecné. Ta částečka naší domovské církve, do které jsme byli postaveni, je stejně tak celým tělem Kristovým, jako církev obecná, jejíž součástí je i tato jedna konkrétní církev se svými neduhy i přednostmi. Každý slouží svým obdarováním, každému byl svěřen zvláštní úkol ke společnému prospěchu – tak jsem si to přečetl v Bibli a tak tomu věřím i o své církvi. Proč by zrovna moje církev měla být tou nejčestnější, nejlepší, bez poskvrny a vrásky? Co když je právě jejím určením být v ekumeně až na samotném chvostu a třeba i v opovržení… Proč ne? V těle to máme taky tak: něco vystavujeme a něco zakrýváme, s něčím se chlubíme a za něco se stydíme… Potřebujeme však to i to. Ve městě, kde byl husitský farář kouzelníkem, byl katolický farář původním povoláním gynekologem. Bylo mezi nimi upřímné přátelství a lidi je měli rádi oba dva. Vzpomínají na ně dodnes s láskou. Jeden mohl zaskočit, když žena rodila, druhý dokázal vykouzlit úsměv na rtech údivem očarovaného publika. Který je větší a co je víc? Samozřejmě ten, který druhým pomáhá do života, ale i ten druhý je důležitý – má jinou funkci, jiný úkol. A že i takový kouzelník, když přijde v pravý čas, může sehrát stěžejní roli, o tom nás bible přesvědčuje rok co rok v den svátku Epifanie. Vždyť oni rádobykrálové a rádoby tři byli docela obyčejnými, nebo neobyčejnými? kouzelníky! Mágové od východu – tak je nazývá evangelista Matouš. Čarodějové, hvězdopravci, pohani, astrologové, psychotronici. Dnes by od takových žádný kovaný křesťan ani kůrku nevzal a přece právě oni, když ti zbožní spí anebo snovají plány jak druhé zničit, nesou důkaz pro víru: zlato, kadidlo a myrhu. Přemýšlejme my – kolotočáři Boží milosti, utajení faráři, kouzelníci, divadelní principálové, taxikáři, cirkusáci a já nevím čím a kým vším jsme, co je naším zlatem, co je naším kadidlem a co je naší myrhou? Dokážeme i my, jako bájní tři králové, kteří žádnými králi nebyli, vejít do domu Páně, patřit na Krista a jeho matku Marii, padnout na kolena, poklonit se a obětovat přinesené dary ze svých pokladnic víry?

Amen

Kázání na vikariátu 3.1.2013 a v neděli na Tři krále 6.1.2013 v Husově sboru ve Vršovicích